Tři kuriozity nakonec

Na závěr povídání o společenských psech nám zbyla tři plemena, která toho sice nemají mnoho společného, ale přesto je lze snadno shrnout pod společný pojem: "kuriozita". Jsou to pejskové velmi zvláštní, jedineční - i když každý po svém. Čivava je například všeobecně považována za nejmenší plemeno psa na světě. Je tak maličká, že se vejde na dlaň lidské ruky nebo do kapsy. Existují dokonce i jedinci vážící podstatně méně než jeden kilogram, ale to už je extrém, který nemá se zdravým chovem mnoho společného. "Rozumná" váha pro čivavu je 1,5 - 2 kg. V tak maličkém tělíčku se skrývá překvapivě velký duch. Tito psí trpaslíci bývají velmi sebevědomí a nedůvěřiví k cizím, bez nadsázky je lze označit za výborné hlídače. I když potencionálního zloděje by asi nezadržely ani tři čivavy zakouslé do kalhot, jejich pronikavý štěkot dokáže na nebezpečí zavčas a spolehlivě upozornit. Je jasné, že za svou výjimečnost čivavy určitou daň platit musí. Jsou křehké, snadno prochladnou, a některé běžné fyzické výkony, třeba chůze do příkřejších schodů, mohou být nad jejich síly. Příliš se nehodí do rodin s malými neopatrnými dětmi, zato pro důchodce nebo zaneprázdněné podnikatele, kteří chtějí brát svého psa všude s sebou, představují volbu takřka ideální. Každý zájemce si může vybrat mezi krátkosrstou a dlouhosrstou varietou a z nespočetné škály barev a jejich kombinací. Čínský chocholatý pes bývá běžně nazýván také čínský naháč..., a už jste asi doma. Ano, jedná se o onoho podivného tvorečka bez srsti se smělou čupřinkou na hlavě, s nímž se v poslední době setkáváme stále častěji. Po počátečních rozpacích se do něj totiž mnoho lidí zamiluje. Je velmi půvabý a ladný při pohybu, inteligentní, přítulný, i když k cizím trochu nedůvěřivý. Prostě: je to pravý pes se vším všudy, který sice při chladném nebo naopak příliš horkém počasí vyžaduje jisté ohledy (jeho kůže se může spálit stejně jako ta lidská a je nutno ho mazat krémem s ochranným faktorem), ale svým příznivcům to dokáže bohatě vynahradit. Dnes, kdy se údajně u každého pátého dítěte setkáváme s nějakým projevem alergie, se před naháčem otevírají nové perspektivy, protože bývá označován jako pes vhodný pro alergiky. I když to neplatí bez výjimky, už mnoha alergikům, kteří chřadli touhou po vlastním psu, poskytl právě on jedinečnou šanci. I posledně jmenované plemeno lze považovat za raritu. Není ani běžné, ani vysloveně společenské, a do této skupiny se dostalo hlavně proto, že kynologové nevěděli, kam s ním. Jedná se o kromforländera, potomka náhodně vzniklého křížence foxteriéra a jakéhosi blíže neurčeného francouzského hrubosrstého honiče, kterého v Německu po skončení války v roce 1945 zanechali američtí vojáci. Majitelce foxteriéří fenky se štěňata, narozená z tohoto spojení, zalíbila natolik, že se rozhodla v chovu pokračovat a vytvořit nové plemeno. Což se jí kupodivu víceméně povedlo. Dnešní kromfohrländeři ovšem navzdory tomu, že mají průkazy původu a mohou i na mezinárodní výstavy, se svým vzhledem ze všeho nejvíce blíží "čistokrevným voříškům". Měli to být ideální rodinní psi, ale jejich teriérský původ jim propůjčil přece jenom o trochu více ostrosti, než je u společenských plemen běžné a žádoucí. Navíc se jedná o plemeno doposud velmi nevyrovnané, vyskytují se zde jedinci drsno-, krátko- i dlouhosrstí, malí i větší. Není divu, že kromfohrländeři si jen těžko hledají své místo na slunci a mimo zemi svého původu, Německo, jsou prakticky neznámí.