Kupodivu, takové "paralelní" světy doopravdy existují: podivné světy obývané ještě podivnějšími bytostmi, které nás vnímají úplně jinak, než si vůbec dovedeme představit. Jen nesmíme zaklánět hlavy a hledět ke hvězdám. Právě naopak, musíme hlavy sklonit a podívat se dolů k zemi, co nejníže, pečlivě, pozorně... I v té nejobyčejnější zahradě či v městském parku objevíme tajuplný svět bytostí z této planety, které běžně přehlížíme nebo je považujeme za tak nezajímavé, že jim nevěnujeme pozornost. Pokud však bychom mohli tyto obyčejné drobné obyvatele pozorovat v elektronovém mikroskopu, proměnili by se v monstra, jaká si žádný spisovatel sci-fi nedokázal vymyslet. Od rána do večera bychom v tomto světě objevovali stále něco nového, zajímavého.
Periskop nemají jen ponorky
Je ráno, po dešti. Vlhko vylákalo z úkrytu nevítaného návštěvníka zeleninové zahrádky - natahuje tělíčko, pomalu se plazí po cestičce a zanechává za sebou stříbřitou cestičku. Cílevědomě se blíží k cíli - lákavé hlávce salátu. Na tenkých stopečkách - periskopech - vysunul vysoko nad hlavu oči a natáčí je do různých směrů, aby zjistil, zda odněkud nehrozí nebezpečí. Pohodlně se jimi může dívat před sebe i za sebe, stejně jako do stran. Druhý, níže položený pár tykadel je bez očí, jimi živočich ohledává a očichává cestičku. Když je vyrušen, ze všeho nejdříve zatáhne (stejně jako ponorka v nebezpečí) své zranitelné periskopy - tykadla s očima i ta bez nich. Typické oči "na stopkách" vám jistě bezpečně prozradily slimáka (případně hlemýždě).
Tygři a vlci
Odpoledním sluncem vyhřátý plaňkový plot zlákal k odpočinku mouchu. Začala si čistit a protahovat křidélka a to se jí stalo osudným. Znenadání na ni ze strany dopadla mohutná kusadla, dlouhým přesným skokem ji na svislé stěně dostihl nepřítel. Nemohl ji přehlédnout - čtyři páry očí rozmístěné kolem celé hlavy mu umožňují rozhled 360o dokola a díky největšímu přednímu páru očí je jeho dlouhý skok po kořisti (mnohonásobně delší, než sám měří) dokonale přesný. Osminohý tygr lovící ze zálohy patří mezi pavouky a podle způsobu lovu dostal jméno skákavka (r. Salticus).
Za soumraku se na cestičce objevil jiný lovec - rychle pobíhá, mává dlouhými tykadly, jak čenichá, obrovské oči pozorně prohlížejí okolí. Pátrá po slimácích, dešťovkách, různých ponravách ap., to je jeho hlavní kořist, kterou obratně stopuje a pronásleduje. Ačkoliv patří mezi brouky, loví výhradně na zemi a svou kořist stíhá podobně jako vlci. Neumí totiž létat, zato je výborný běžec s dlouhýma nohama. Tito pozemní lovci patří mezi tzv. velké střevlíky (r. Carabus) a dnes jsou u nás všichni přísně chránění.
Večer pod lampou
Setmělo se úplně. Prastará vykotlaná jabloň, plná červeného trouchu, je domovem podivného rytíře: trouch se rozhrne, vynoří se mohutný roh a za ním následuje kaštanově hnědé lesklé zavalité tělo. Těžkooděnec chvíli nehybně sedí na kraji dutiny a mává vějířkovitými tykadly. Pak pozvedne lesklé krovky, vysune zpod nich blanitá křídla a vzhledem ke své zdánlivé těžkopádnosti překvapivě lehce vzlétne. Zamíří k rozsvícené lampě u domu, chvilku za mocného bzučení poletuje kolem, pak do světla narazí a spadne vám k nohám. Teď si tedy můžete toho obra z hmyzí říše pořádně prohlédnout - roh prozrazuje samečka nosorožíka (Oryctes nasicornis), blízkého příbuzného mnohem populárnějšího brouka roháče.
Tito na první pohled hrozivě vypadající brouci nejsou nebezpeční, svůj roh (a roháči kusadla) používají pouze k souboji o samičky - to je také důvod, proč jsou jimi vybaveni jen samci. Oba druhy, jak roháč, tak nosorožík, patří mezi naše největší a nejkrásnější brouky, můžeme je proto obdivovat i bez mikroskopu. Ale jen obdivovat - i tito brouci jsou přísně chránění.
Ochránci mšic
Smutný je pohled na růži, na jejímž stonku se zřejmě odehrává jedna z malých tragédií v přírodě. Ubohá oběť právě skončila v kusadlech nepřítele. Zdání však v tomto případě klame. Vůbec nejde o lovce a jeho kořist, právě naopak. Drobná, málo pohyblivá mšice je přenášena k lepší pastvině. Mravenec, který ji šetrně svírá v mohutných kusadlech, to však nedělá zadarmo. Mšice vylučují sladkou medovinu, kterou mravenci milují, a právě pro ni "své stádečko" mšic přenášejí, hlídají a ochraňují před četnými nepřáteli.
Tisíckrát stejný obraz
Obrovské oči zabírají téměř třetinu hlavy - každé z nich je složeno ze stovek malých oček, která samostatně snímají obraz okolí a přenášejí ho do mozku. Teprve tam se z těchto jednotlivých obrázků skládá celkový vjem. S dokonalým zrakem doplněným mohutnými kusadly je živočich skvěle vybaven k lovu - může svou kořist i pronásledovat, neboť vidí prostorově. Další tři do trojúhelníku uspořádané oči, tentokrát jednoduché, má na temeni hlavy. Jimi však je schopen vnímat jen světlo a tmu. Černožluté zbarvení varuje nepřátele před jedovatým žihadlem, ale vám jistě prozradí nositele složených očí, vosu.
Jedovaté nebezpečí
V zastíněném koutě zahrady, neudržovaném a zapomenutém, vyrašila bujná vegetace - ale pozor, není k obdivování. Drsné listy jsou poseté drobnými chloupky, mezi nimi však jako otrávená kopí ční do výšky ostré křehké hroty, které se i při tom nejnepatrnějším dotyku odlamují. Svými lomovými hranami zraňují kůži a do rány vpouštějí organickou kyselinu (acetylcholin), která dráždí nervový systém a vyvolává alergické reakce. Ale i malé děti rychle pochopí, že se této nebezpečné rostlině mají vyhnout, a kopřivu (r. Urtica) bezpečně poznají mezi všemi ostatními.
Jedovaté kopí, mnohonásobně ostřejší než jehla (hrot jehly je pro srovnání na obrázku dole), navíc vybavené zpětnými háčky, takže uvízne v ráně, představuje další nebezpečí, které číhá na neopatrné návštěvníky zahrady. Tato zákeřná zbraň se skrývá v zadečku nejznámějšího hmyzu, jaký po zahradě poletuje, včely. Pokud ji např. přišlápnete bosou nohou, za cenu vlastního života do vás své "kopí" vbodne. Silný jed vám způsobí bolest, otok a někdy i alergickou reakci. Včela ovšem své žihadlo nedokáže z rány vytáhnout, vytrhne se jí ze zadečku a ona na toto zranění zahyne.
Zdena Martinová Foto archiv redakce
