Rovníkové lesy byly vykáceny, skleníkový efekt vykonal na Zemi své - horké suché podnebí proměnilo tato území v poušť. Na pólech roztály ledové příkrovy, což způsobilo zaplavení milionů hektarů orné půdy. Záplavy se střídaly s obdobími sucha, hladomory a epidemiemi. Poslední zbytky lidstva opustily zdevastovanou planetu ve vesmírných korábech a vydaly se hledat nový domov.
Než však lidé Zemi definitivně ponechali svému osudu, vytvořili genetičtí inženýři v laboratořích dva nové typy humanoidů - lidem příbuzných tvorů. První z nich, Paranthropus, je drobnější, hbitější a je přizpůsobený k přežití v lesích, druhý, mohutný Giganthropus vlnatý, je doma v chladné tundře. O dva tisíce let později se jednoho dne oba druhy setkají jako lovec a kořist, aniž by tušily, že jsou pokrevní příbuzní: vzdálení, geneticky upravení potomci dávno zapomenutého člověka moudrého - Homo sapiens.
Evoluce: vývoj živočišných druhů se nezastavil
Je tomu už padesát milionů let, kdy lidé opustili Zemi. Několik dalších milionů let ji ovládali tvorové člověkem stvoření k jeho obrazu... Ale nakonec všichni ti parantropové, minantropové, gigantropové a konečně i draví synantropové také vyhynuli. Svět se mezitím měnil - střídala se období chladu a období prudkých oteplení, kontinenty měnily svá místa, rozlamovaly se a spojovaly. Nové země vznikaly, staré se nořily do oceánů... Ale planeta je stále obydlena živými tvory - někteří si doposud zachovali rysy svých dávných předků, jiní jsou zcela nepodobní zvířatům, jaká zde žila v éře lidí.
Padesát milionů let
Ani sebelepší fantazií vybavený malíř či zoolog nemůže odhadnout, jak bude po tak dlouhé době vypadat život na Zemi. Vychází jen z toho, co zná. Ale dovedl by si např. nějaký inteligentní a fantazií nadaný trilobit představit, že jednou budou na světě pochodovat monstra, jako byli dinosauři? Pravděpodobně ne, vycházel by z nejvyspělejších skupin trilobitů a svůj budoucí vývoj by předpovídal podle nich. Dinosauři by jistě ve své fantazii rozvinuli tvary a podoby dinosaurů a nikdy by neočekávali, že jednou ovládnou svět savci v mnoha velikostech a podobách. Za padesát milionů let už možná na Zemi nebudou žít žádní savci a místo nich ji ovládnou tvorové ze skupin, které si dnes vůbec nedovedeme představit, které se ještě ani nezačaly vyvíjet... Ale možná nebude na Zemi existovat vůbec žádný život - i tato varianta je reálná a může nastat i vinou člověka.
Východní Sibiř, podzim 3 159 584
Dvojice meganteropů s hustou srstí si pochutnává na vrbovém listí a křehkých větvičkách stromu, který milují nade vše. Zapraskání větví je na chvilku vyruší, ale oba tvorové se rychle uklidní a pokračují v hostině. Čeho by se také měli bát - se svou výškou čtyři metry v kohoutku a vahou téměř pět tun jsou ještě mnohem větší a silnější než jejich přímí předkové, gigantropové vlnatí. Ale o několik minut později se na pasece objeví smečka synantropů vyzbrojených mohutnými šavlovitými zuby. Nikdy předtím se tito vzdálení potomci parantropů neobjevili tak vysoko na severu. V několika vteřinách je po všem, oba býložraví ploskochodci jsou zabiti, na jejich mohutných tělech hodují žraví synantropové.
Skotsko, jaro 2 018 364
Mocnou paží odtrhává Gooz ze své nohy drobného parazita, který se přiživuje na jeho silné podkožní vrstvě tuku. Ale v hloubi duše ví, že mu tito živočichové zachraňují život - bez nich by, při rychlosti, jakou jeho tělo ukládá tuk, brzy v současném podnebí zemřel horkem. Už tři sta let trvá toto extrémní oteplení planety. Aby přežili, ztratili gigantropové srst, ale nikdy se nezbavili vrstvy sádla, která je kdysi chránila před chladem. Naštěstí na nich začali parazitovat minantropové - ironií osudu potomci parantropů, kteří si už kdysi pochutnávali na gigantropech vlnatých.
Myš se zobákem
Ornithomus vděčí za svůj podivný nástroj mimořádně prodlouženým řezákům, které se zformovaly do podoby jakéhosi ptačího zobáku. S jejich pomocí tento vzdálený potomek dnešních rejsků vyrývá různé podzemní červy a larvy hmyzu. Drobný, sotva 12 cm dlouhý hmyzožravec je úplně slepý, zato je vybaven mimořádně citlivým sluchem, s jehož pomocí hledá svou pod zemí se pohybující kořist.
Těžkotonážní antilopa
Mohutná antilopa měřící v kohoutku přes dva metry moc nepřipomíná své dávné lehkonohé předky. Se zánikem prérie se toto zvíře muselo přizpůsobit životu v bažinách a na březích jezer. Spárky štíhlých končetin proto připomínají spíš jakési dřeváky: rozšířily se a z kůže mezi nimi vznikla pevná membrána, takže se těžké zvíře neboří do bahna. Změnily se i rohy - místo štíhlých ostrých "dýk" nyní kryje celé čelo a nos zvířete rohovinový štít ve tvaru vějíře, jehož zubatým rozšířeným koncem zvířata ryjí v bahně a vyrývají jím vodní rostliny ze dna vod. Stádečka lopatonosých antilop nejsou vůbec plachá, ostatně, rychlý pohyb jim jejich končetiny stejně neumožňují. Snadno je proto můžeme pozorovat kdekoliv v mokřinách či u vody v jehličnatých lesích severní polokoule.
Lovec a kořist
Draví belettoni obývají strmá pohoří, v nichž se pohybují ve výškách přes 3000 m n. m. Jejich hlavní kořistí jsou šamuketini, obratní kopytníci, potomci nám známých kozorožců a kamzíků. Lov ovšem není pro belettony bez rizika, samice šamuketinů jsou vyzbrojené ostrým rohem, kterým dovedou nezkušenou či neopatrnou šelmu bleskurychle rozpárat. Samci nejsou se svými plochými rohy tak nebezpeční, přesto mohou prudkým nárazem shodit útočníka do propasti. Belettoni proto nejraději loví ve smečkách a své útoky zaměřují spíš na osamělá zvířata nebo starší samce.
Věční nepřátelé
V korunách stromů v džungli žijí jako za časů člověka různé opice. A stejně jako kdysi i teď mají plno nepřátel, z nichž nejnebezpečnější jsou kočkovité šelmy. Původně poměrně těžké kočky se postupně přizpůsobovaly lovu obratných opic v korunách stromů, až se z nich vyvinuly felikaty - štíhlé šelmy s dlouhými tenkými končetinami a chápavým ocasem. Po stromech se pohybují s podobnou obratností jako dávní giboni. Ale ani vývoj opic se nezastavil a svým odvěkým nepřátelům se brání stále účinněji. Kolobaři stavějí v korunách stromů pevná doupata z větví a listí, v nichž se skrývají bezbranné samice s mláďaty. Jejich vchod střeží mohutní samci vyzbrojení dlouhými ostrými drápy, kterými jsou schopni rozpárat jakéhokoliv útočníka. Hluboké rány zanechávají i jejich silné prodloužené tesáky. Felikaty proto raději počkají, až samice opustí svůj pevný "hrad" a vypraví se na sběr potravy.
Giganti savan a jejich nepřátelé
Jen málo nepřátel mají obrovské antilopy. Pětitunový tetraceros vyzbrojený čtyřmi ostrými rohy je zcela mírumilovný a celé dny tráví spásáním trav. Stejně mírumilovná je ještě mnohem větší gigantilopa, která váží přes 10 tun a v kohoutku měří pět metrů. Tato královna savan patří k největším suchozemským savcům, jací se kdy na Zemi pohybovali. Dva páry rohů na hlavě neslouží k boji, ale k vyhrabávání kořínků, hlíz a cibulek, které miluje nade vše. Gigantilopy se po savaně pohybují pomalu a rozvážně, však také nepotřebují před nikým utíkat, při své velikosti nemají v savaně nepřítele a zranitelná mláďata neustále chrání uprostřed skupinky dospělých zvířat.
Pokud se však mládě tetracera či gigantilopy zatoulá, je prakticky odsouzené k smrti - právě opuštěná mláďata obřích antilop jsou nejčastější kořistí obávaných dravců savan, dravých cercopiligrů. Tito silní a mazaní predátoři neváhají zaútočit ani na kořist mnohokrát větší, než jsou sami. Loví tak, že se přikrčí ve vysoké trávě a číhají. Jakmile se kořist přiblíží, vymrští se, skočí jí za krk a silnými špičáky prokousnou oběti hrdlo. Pozoruhodné je, že nejde o potomky šelem, ale opic, cercopiligři jsou totiž vzdálení příbuzní dávno vyhynulých kočkodanů.
Také gelbuini se živí lovem, na rozdíl od cercopiligrů však svou kořist štvou a jsou schopni uběhnout obrovské vzdálenosti. Nejmenší z nich, gelbuin zlatý, měří v kohoutku pouhých 70 cm, loví proto pouze drobné savce. Gelbuin obecný dosahuje výšky 180 cm v kohoutku a jeho hlavní kořistí se stávají lapulipy, velcí hlodavci, kteří dnes v savanách zastupují dávno vyhynulé pakoně. Největší z gelbuinů, gelbuin huňatý, je přes svou impozantní výšku (v kohoutku měří 2,30 m) mrchožroutem, který se spokojí s kostrou gigantilopy opuštěnou cercopiligry.
Ráj netopýrů
Tropické lesy na ostrově Batavia jsou rájem netopýrů, nemají tam jediného nepřítele. Není proto divu, že několik druhů ztratilo schopnost létat a staly se zcela pozemními tvory. Jedním z nich je i podivný netopýr rudouchý. K lovu létajícího hmyzu vyvinul pozoruhodnou strategii. Postupně se mu rozšířily nozdry a uši do podoby květních plátků a zbarvily se zářivě červeně. Netopýr usazený v zeleni tak připomíná veliký tropický květ. Oklamaní motýli, brouci a další hmyz tak doslova létají netopýrovi přímo do tlamy.
Také batavský molos neumí létat - o to lepší je běžec. Ještě štěstí, že nežil na Zemi společně s člověkem, setkání s ním by bylo pro člověka značně nebezpečné. Tento obří netopýr jako by vystoupil z hororových scénářů. Je jeden a půl metru vysoký a je vynikající sprinter. Svou kořist sice nevidí, neboť je úplně slepý, dokonale ji však zaměřuje pomocí echolokace (stejně jako současní netopýři vysílá ultrazvukové signály a citlivým sluchem zaznamenává jejich odraz od okolních předmětů i pohybující se kořisti). Když ji dostihne, uchopí ji mohutnými drápy a roztrhá na kusy. Molosové navíc loví ve smečkách, jednou objevená oběť tedy nemá žádnou šanci na únik.
Poslední služba
Holokrká mangula je posledním článkem potravního řetězce savany. To ona se noří do útrob mrtvé gigantilopy, aby si pochutnala na jejích rozkládajících se vnitřnostech. Vybavena neuvěřitelně silným chrupem drtí kosti obřích býložravců a vysává z nich morek. Je velmi ostražitá, a tak se často uchyluje do stínů termitích staveb, které jí slouží jako úkryt.
