Mohutné hnízdo - "mísa" slepená z listí a bahna - visí v pětimetrové výšce nad divoce vířící hladinou řeky. Bezpečnost svých vajíček a budoucích potomků svěřil rodičovský pár větvi sotva pět centimetrů silné. V zeleni mechů, epifytických kapradin, orchidejí a bromélií, které pokrývají okolní větve i pobřežní skálu, je hnízdo dokonale skryto před zraky případných nepřátel. Ale i ti, kteří by jeho maskování prohlédli, mají jen málo šancí dostat se po tenké větvi do jeho blízkosti.
V sezení na dvou světlehnědých vejcích s tmavšími skvrnami se střídají oba rodiče. Projevují přitom neuvěřitelnou trpělivost - každý z nich vydrží sedět na hnízdě po celé dva dny bez přerušení. Proč to tak je, zoologové netuší - taková výdrž má smysl např. u mořských ptáků, kteří musejí překonávat dlouhé vzdálenosti za potravou. Ale slunatci mají prostřený stůl přímo pod hnízdem. Břehy řeky jsou plné žab a jejich pulců, po zemi i po větvích pobíhají různé druhy ještěrů, všude je plno hmyzu a dalších lákavých slunatčích pochoutek.
Hladové krky
Když se po dlouhých osmadvaceti dnech mláďata konečně vylíhnou, jsou kryta jemným prachovým peřím a hned začnou natahovat krky a otevírat své štíhlé hladové zobáčky. Vděčně hltají vše, co jim rodiče přinesou - a ti jim od prvního dne přinášejí stejnou kořist, jakou se živí sami. Mnohdy dokonce i stejně velkou, takže mládě má co dělat, aby objemné sousto spolklo. Při tak vydatné stravě však ptáčata rychle odrůstají, za dva týdny již mají zbarvení dospělých a po měsíci začnou zkoušet sílu svých křídel a opouštějí hnízdo. Nějaký čas se ještě zdržují v jeho okolí a nechají se krmit ustaranými rodiči, pak však definitivně zmizí v husté tropické džungli, kde je lidské oko možná již nikdy nespatří.
Tanečníci ve větvích
Slunatci dostali své jméno podle nápadných "slunečních" skvrn na křídlech. V klidu jsou to přes svou velikost (jsou velcí skoro jako slepice) poměrně nenápadní ptáci, mají šedě, hnědě a černě proužkovaný hřbet a světlejší jednobarevné bříško. Teprve když rozevřou křídla, objeví se v plné kráse černá, hnědá a zlatá kresba připomínající široce otevřené oči. Ptáci ji využívají v době toku: vzájemně si ji ukazují během složitého zásnubního tance, který se odehrává částečně ve vzduchu a částečně ve větvích stromů.
Slunatci však tančí i po spárování v okolí hnízda - s rozevřenými křídly se pomalu otáčejí na větvi či na hnízdě a předvádějí své falešné oči. A protože jsou kresbou očí vybaveni samci i samice, došli vědci k závěru, že skvrny neslouží jen zásnubnímu rituálu, mnohem spíš budou mít význam zastrašovací - případný nepřítel se zalekne obrovských očí, které se před ním náhle objeví, a uteče. Jejich závěry potvrzuje i pozorování mláďat na hnízdě - jakmile vymění svůj prachový šat za peří dospělých, začnou předvádět stejný "taneček". Stačí padající list či kolem prolétající motýl a mladí slunatci se zvednou na svých tenkých nožkách, roztáhnou křídla a zastrašují domnělého nepřítele.
JEDINÍ SVÉHO DRUHU
Slunatci patří spolu s chřástaly, jeřáby, dropy a mnoha dalšími ptačími čeleděmi do řádu krátkokřídlých (Gruiformes), v němž tvoří samostatnou čeleď slunatcovitých (Eurypygidae) s jediným druhem, slunatcem nádherným (Eurypyga helias). Jejich domovem jsou tropické deštné lesy Jižní a Střední Ameriky (až po jižní Mexiko), kde žijí v nížinách podél vodních toků či u větších vodních ploch. Jsou téměř půl metru dlouzí, mají však štíhlé tělo, dlouhý krk a malou hlavu s dlouhým rovným zobákem podobným volavčímu.
NEPLAVCI U VODY
Pomalým kolébavým krokem "námořníka" procházejí slunatci břeh řeky a hledají potravu. Letící pták je však rychlý a elegantní: většinou přelétává nízko nad vodou a jeho let je zcela nehlučný. To proto, že slunatci mají měkké peří podobné peří sov. To je možná i příčinou toho, proč se tito v okolí vod žijící ptáci vlastní vodě vyhýbají a nikdy se nepokoušejí plavat - hebké peří by se pravděpodobně promáčelo a stáhlo by je ke dnu.
MŮŽETE SLUNATCE NĚKDE VIDĚT?
Zatímco v přírodě skrytě žijící slunatce téměř nikdo nespatří, v zoologických zahradách se s nimi setkat můžete. Jejich chov v zajetí není příliš náročný, takže je některé evropské zahrady (např. Ptačí park ve Walsrode) dokonce pravidelně rozmnožují. V našich zoologických zahradách je sice nenajdete, ale v zoologických zahradách v Německu nebo Holandsku je chovají již řadu let. A dnes není problém zajet se tam podívat.
