V druhé polovině 18. století se po severoamerickém kontinentě pohybovala spousta lovců tzv. traperů. K lovu i boji používali dlouhé pušky ráže .45 (asi 11,5 mm), které měly původně zámek křesadlový, později modernější perkusní. Střelný prach byl ovšem v divočině vzácný, a tak se tito lovci z důvodu přežití vycvičili ve skutečné ostrostřelce. V průběhu Americké revoluce (1775 - 1783) se trapeři postavili na stranu povstalců v boji proti Angličanům. V té době se válčilo tak, že proti sobě nastupovala nepřátelská vojska v sevřených šicích, a teprve když byla na dostřel, byl vydán povel k útoku. Trapeři tuto taktiku přesnou střelbou ze zálohy zcela rozbili.
Pro Angličany to byly draze získané zkušenosti, které však dovedli využít ve válce s Napoleonem v letech 1792 - 1815. Ostrostřelecké jednotky byly vyzbrojeny zdokonalenou mysliveckou puškou anglického puškaře Ezekiela Bakera, s krátkou hlavní a velkou ráží .70, jež byla přesná s jistotou na vzdálenost dvě stě metrů. Úkolem odstřelovače bylo střílet nepřátelské důstojníky, obsluhu děl, spojky a další významné osoby na bojišti.
Inovace v oboru
Nevýhodou tehdejších ručních palných zbraní používaných pro ostrostřelbu bylo jejich složité nabíjení, menší spolehlivost křesadlového zámku i kvalita střelného prachu, který umožňoval jen malý dostřel. Druhá polovina 19. století však přinesla zlom. Byla vynalezena zápalka, která nahradila křesadlový zámek, jenž celkem spolehlivě sloužil už od 17. století. Zanedlouho poté se zrodil i jednotný kovový náboj.
Americká občanská válka (1861 - 1865) přinesla na bojiště nejen mnoho nových zbraní, ale i novou vojenskou taktiku. Pušky zadovky, kulomety a děla s drážkovanou hlavní, která měla podstatně větší dostřel, byly příčinou toho, že se linie protivníků od sebe začaly vzdalovat.
Jižané používali anglické předovky značky Whitworth a Kerr, zatímco Seveřané už měli zadovky značky Sharps. Na obou stranách fronty soutěžili nejlepší střelci pěších pluků o čest stát se ostrostřelcem. Ve speciálním výcviku se pak cvičili v odhadování vzdáleností za každé situace, ve střelbě s puškou vybavenou optickým zaměřovačem, učili se maskování a zaujímání výhodných postavení, aniž by byli spatřeni protivníkem. Důležitý byl i výběr cíle. K přednostním patřili důstojníci všech hodností a dělostřelci.
Moderní odstřelovač
Další zlom ve válečnictví nastal začátkem první světové války (1914 - 18). Už se nekonaly žádné bitevní manévry vedoucí k rychlému vítězství, ale zákopová válka, v níž se fronty "zakonzervovaly" a mezi nimi se vytvořila tzv. země nikoho. Přes ni se pak nesla střelecká a dělostřelecká válka s občasnými útoky.
V ostrostřelbě měli určitý náskok Němci. Jejich základní zbraní byla pětiranná vojenská puška ráže 7,92 mm Gewehr 1898 (Gew 98), což byla vlastně zdokonalená mauserovka vzor 1888, s namontovaným optickým zaměřovačem a vylepšeným nábojem.
Němci si brzy vypracovali směrnice pro nasazení odstřelovačů i pro jejich výcvik. Odpověď druhé strany však na sebe nenechala dlouho čekat. Britští odstřelovači si kromě běžné pušky Lee-Enfield ráže 7,7 mm s označením No.1 Mk III (SMLE) oblíbili přesnější, i když robustnější pušku No.3 Mk I (známou spíš jako P.14). Kanaďané dali zpočátku přednost své pušce Ross, ale později převzali spolehlivější SMLE.
Na obou stranách fronty probíhal výběr a příprava odstřelovačů a současně se začaly objevovat i nové prvky v jejich taktice. Základem bylo zavedení pušky s optickými mířidly, ale to si vyžádalo i zvýšení ochrany střelců. Němci používali podlouhlé ocelové desky vybavené uprostřed střílnou, které byly standardním puškovým střelivem neprůstřelné a chránily i před střepinami z granátů. Britové jako odpověď nasadili velkorážné pušky, jaké se používaly k lovu vysoké zvěře. Později se objevilo průbojné střelivo.
Proti průbojnému střelivu byly desky časem zdvojeny a to tak, že druhá deska po výstřelu zakryla střílnu, aby zabránila eventuálnímu zásahu ze strany protivníka.
Návnady a úkryty
Jako návnady se používaly kašírované hlavy, které se nastrčily do zákopových střílen a jakmile odstřelovač vystřelil, dala se podle průstřelu poměrně dobře určit jeho poloha. Francouzi dělali kašírované hlavy dokonale vybarvené. Do úst se dokonce dala zastrčit zapálená cigareta a dlouhou hadičkou se mohla v zákopu bezpečně kouřit.
Tento způsob určování polohy nepřítele byl jednodušší a levnější než používat ke stejnému účelu zákopový periskop. Vylepšením byl "sniperskop", kde byla puška upevněna na jednoduchý dřevěný podstavec, k pažbě se připevnil periskop nastavený ve směru mířidel a ke spoušti se přichytil proutek nebo provázek pro odpálení na dálku. V okamžiku zásahu periskopu se puška odpálila - a nepřátelský odstřelovač mohl být zasažen. Někdy se vytvářelo celé seskupení pušek s poněkud odlišným nastavením mířidel, což zvyšovalo šanci zásahu protivníka.
Jako úkryt odstřelovačů v zemi nikoho sloužily např. mrtví koně a speciálně vyráběné falešné stromy včetně kůry nebo silniční milníky. Běžná byla i výroba maskovacího oblečení, různých sítí či kombinéz, které se doplňovaly místním rostlinstvem. Vždy bylo důležité zakrýt obličej, ať maskovací kapucí a gázou nebo maskou s průřezem pro oči, aby byl odstřelovač takřka neviditelný.
Nové úkoly sniperů
V průběhu války se ukázalo, že úlohou odstřelovače by nemusela být jen střelba na nepřátelské vojáky a postavení, ale daleko prospěšnější že mohou být jako pozorovatelé a zpravodajové. Dobrý odstřelovač dokázal získat mnohdy důležité údaje snadněji, než přepadové hlídky, jež se na výzvědy vydávaly v noci do postavení nepřítele. Novým prvkem se stala i "práce" ve dvojici, již tvoří odstřelovač a pozorovatel, který vyhledává cílové objekty a kontroluje i výsledky střelby. Se zdokonalením telefonního a zejména pak radiového spojení toto poslání odstřelovačů nabylo na významu. Například ve válce ve Vietnamu američtí odstřelovači nejenom stříleli na nepřátelské vojáky a partyzány, ale řídili také přepadové akce, dělostřeleckou palbu na vietnamská postavení, nebo i letecké operace. O významu odstřelovačů svědčí i tato citace nápisu ze školy amerického Sboru námořní pěchoty pro průzkumné odstřelovače, Quantico, Virginie: Průměrný počet nábojů, vystřelených ve Vietnamu z pušky M16 na jedno zabití, byl 50 000. Odstřelovači měli průměr 1,3 náboje. Rozdíl v nákladech byl 2300 $ proti 27 centům. Děsivé, ale pravdivé. I tak se dá bohužel hodnotit práce vojenského odstřelovače.
ODSTŘELOVACÍ VZDUCHOVKA
V rakouské armádě se v době napoleonských válek objevili ostrostřelci, kteří používali opakovačku "na vítr" čili větrovku. Zkonstruoval ji roku 1780 italský vynálezce Girardoni a původně byla na střelný prach. Po nehodě, když se mu střelný prach v zásobníku vznítil, ji předělal na stlačený vzduch. Ten se pumpičkou nahustil do kovové nádržky přišroubované k pušce jako pažba. Zbraň ráže 13 mm měla zásobník na 20 kulí a dostřel zhruba 400 metrů. Její výhodou byl nesmírně tichý výstřel bez ohně a dýmu, nevýhodou klesající tlak v nádržce, který ovlivňoval razanci střely a dostřel zbraně.
JAK PŘIŠLI KE JMÉNU
Na konci devatenáctého století, kdy byla Indie ještě anglickou kolonií, krátili si zde vojenští důstojníci čas lovem sluk - bekasin otavních (Gallinago gallinago). Sluky jsou malí a ostražití ptáci, kteří velmi rychle létají. Zasáhnout je v letu kulkou z pušky proto vyžadovalo značnou trpělivost a zručnost.
Tato záliba dala název speciální vojenské jednotce - střelcům ze zálohy neboli sniperům. V angličtině se totiž sluka řekne snipe (vyslov snajp), a sniper znamená "lovec sluk", zde je ale spíš míněno "dobrý střelec". České vojenské a policejní názvosloví však používá označení odstřelovač, případně ostřelovač. Z filmu pro pamětníky budete jistě znát ještě jeden výraz, který se u nás pro snipery dříve používal - ostrostřelec.
