Jak jste sháněl vhodná medvíďata?
Večerníčky s medvědy jsem chtěl natáčet již delší dobu. Věděl jsem však, že je to dost náročný projekt. Přesto jsem nakonec začal medvíďata shánět. Čekal jsem rok, než mi zavolal medvědář z Českého Krumlova, že se medvědici Kateřině narodila dvojčata, o která se nechce starat. Desátého února jsem si měsíc staré kuličky přivezl domů. Byly ale tři - o třetím medvíděti se nevědělo. Nemělo moc šancí na přežití, protože bylo nejmenší.
Medvídci měli zprvu jen označení velký, prostřední a malý. Každé tři hodiny jsem je krmil a masírováním bříšek nahrazoval práci medvědice, která tak zajišťovala vyprazdňování. Nikdo s tak malými medvídky neměl zkušenosti, a tak neznal přesné složení stravy měsíčního mláděte. S MVDr. Rampichem jsme nakonec přišli na recept, který se osvědčil. Rozmixovali jsme dvě lžíce tvarohu, jeden žloutek a lžičku glukopuru v jedné plechovce ohřátého kondenzovaného mléka zředěného polovinou plechovky vody. Pak už stačilo zmíněnou kaši nalít do dětské láhve, nasadit dlouhý dudlík, neboť medvědi mají centrum sacího reflexu hluboko v tlamičce, a mohlo se začít s krmením.
Medvědi prý mají nevyzpytatelnou povahu. Neměl jste strach, že budou časem nezvladatelní?
O medvědy jsem se staral již dříve, když jsem pracoval v zoologické zahradě. Na první pohled sice vypadali jako roztomilé hračky, ale kdykoliv měli příležitost, snažili se kousnout a utíkali. Měl jsem proto obavu, že s mláďaty půjde pracovat jen několik měsíců, pak se jim změní povaha a budou bázliví a zlí. Že z nich budou takoví mazlíčkové, to jsem rozhodně nečekal. Člověk si s nimi může hrát a nechat se od nich ožužlávat, přestože nejtěžší Matěj už váží 80 kilogramů.
Hraje v tom roli přístup lidí, s nimiž přicházejí zvířata do kontaktu?
To určitě. Snažili jsme se je brát jako zvířata a nehledat k nim citový vztah. Medvědi v sobě ale mají cosi lidského, takže jsme je po čase začali vnímat jako členy rodiny. Představoval jsem si, že se jejich povaha bude horšit. Několikrát jsem si dokonce myslel, že tenhle zlom již nastal. Začali kousat, přestali poslouchat. Vždy se však uklidnili a byli ještě lepší než předtím. První zlom v chování nastal, když bylo medvíďatům šest týdnů a prohlédla. Ve své blízkosti objevila ještě další dva tvory. Každé se proto snažilo být všude první a ostatní odstrkovat.
Podruhé se jim měnila povaha ve třech měsících. To začali chodit ven. Začali být impulzivní a vzteklí, bezdůvodně se vzájemně napadali a nebylo dne, kdy by nekousli i někoho z lidí. Nikdy se to ale nedalo srovnat s medvíďaty ze zoo. Ta kousala bezcitně, vždy s úmyslem ublížit. Moji méďové jen stiskli a kousnutí spíše naznačovali. Tak to šlo asi dva měsíce, poté se měnili v osobnosti. Zdálo se, že už mě nebudou respektovat a začnou si dělat, co budou chtít. Venku se chovali samostatněji a neběhali za mnou jako pejskové.
Zcela se uklidnili v osmi měsících. Nikoho nekousali, ani sebe navzájem. Chovali se velmi mírně a u každého se začala projevovat jeho vlastní individualita. Největší legrace je s Kubou - vždy nás něčím překvapí. Není sice nejsilnější, při krmení však vyhrává, protože se rád pere. Jako první se odvážil do vody (ve třech měsících) a láska k vodě mu zůstala. Nejvyrovnanější je Matěj, je silák a zároveň kliďas. Třebaže se vzhledem podobá dospělému medvědovi, drží se u mě nejvíc. Rád leze na stromy i plave. Nejmenší z brášků je Vojta. Při rvačkách se drží stranou, nebo prohrává, protože je nejslabší. Výborně leze, ale neplave.
Máte desetiletého syna. Jak s ním medvídci vycházeli?
Vašíka dlouho brali jako kamaráda. Jeho nikdy nekousli tak, aby mu ublížili, jak to dělávali sobě. Takový vztah ale měli jen k němu. Kohokoliv jiného, kdo by se k nim tak choval, by kousli.
A jaký vztah měli chlupáči k vám?
Mě brali jako jednoho z rodičů. Trochu se mě báli, ale měli mě rádi. Byl jsem pro ně opora a cítili se se mnou bezpečně. Při jakékoliv náhlé změně v lese (např. zpozorovali jedoucí traktor) se dívali po mně, co dělám. Když jsem neutíkal, stáli také a čekali. V nebezpečí se schovávali ke mně. Stále však zkoušeli, co si mohou dovolit. Snažil jsem se k nim chovat tak, jak by se k nim chovala medvědice. Proto jsem je nebil. Výtržníka jsem povalil na záda, chytil ho za krk a zmáčkl. Někdy jsem ho i zalehnul, aby věděl, kdo má převahu. Když jsem ho pustil, bylo vše v pořádku a zase byl dlouho hodný.
Říká se, že medvědi nejsou příliš chytří. Je to podle vašich zkušeností pravdivé tvrzení?
Předpokládal jsem, že medvěd není tak inteligentní šelma jako třeba velké kočky. Inteligence však nespočívá jen ve způsobu lovu, ale také ve schopnosti přizpůsobit se. Aniž si to člověk uvědomuje, medvědi neustále sledují, co dělá. To jsem si ověřil, když byli v kleci. Všimli si např., jak zavírám dveře, a tak se nesnažili přelézt jinde, ale vždy tam, kudy jsem chodil. Když jsem nainstaloval elektrický ohradník, rychle zjistili, že je pro ně nebezpečné dotknout se tlapou nebo čumákem drátu, a zkoušeli se podhrabat. Pak jsem instaloval elektrickou síť, Vojta však zdolal i ji. A první, co udělal poté, když ji přelezl, bylo, že odklopil vanu, pod kterou byl transformátor, a vytrhal z něho dráty. Pravděpodobně si to spojoval s tím, že jsem vždy po svém příchodu ze všeho nejdřív sundal vanu a vypnul proud. Teprve pak jsem mohl sahat na dráty a medvědi se jich nemuseli bát. Americký zoolog Mills popisuje případ, kdy zajatý medvěd rozsypával v okolí své klece rýži, aby přilákal kuřata, která pak lovil.
Na čem si méďové nejvíc pochutnají?
Mým medvědům nejvíc chutnal čaj s medem. Ale milovali všechno sladké, ať už to byly koláčky s tvarohem či povidly, nebo třeba ovoce. Naučili se trhat borůvky a ostružiny, velice jim chutnaly i houby, přičemž nedělali rozdíly mezi jedlými a jedovatými. Kuba se tak jednou přiotrávil muchomůrkou.
A je pravda, že jsou medvědi zákeřní a člověk nepozná, co si myslí?
Tvrzení, že medvědi nemají mimiku, není zcela přesné. Pouze nemají mimické svaly. Proto nemohou při hrozbě nakrčit čumák, pouze zavrčí. Podle postoje a pohledu se však dá dobře poznat, jakou má zvíře náladu. Medvěd sice útočí velice rychle, ale tomu se nedá říkat zákeřnost. Lidé přisuzují zvířatům spoustu svých špatných vlastností. Ale volně žijící zvířata, která nekazil člověk, špatné vlastnosti nemají, jde jen o šikovnost a přizpůsobivost životu v přírodě.
Na první pohled jsou medvědi pomalá, neohrabaná zvířata. Jací jsou doopravdy?
Pohybové schopnosti medvědů jsou obdivuhodné. Člověk se s nimi vůbec nemůže rovnat. Přesvědčil mě o tom Vojta, před kterým vyběhl zajíc. Vojta ho honil 60 nebo 70 metrů a stačil mu. Možná se k němu i přibližoval, pak ale ušák vběhl do rokliny a schoval se. Když medvědy polekal kůň, dokázali vylézt za několik vteřin na strom do desetimetrové výšky. A pokud si myslíte, že byste se před medvědem zachránili ve vodě, rychle na to zapomeňte. Plave totiž daleko rychleji než člověk.
DOKONALÉ PŘIZPŮSOBENÍ
Životní projevy medvědů jsou výsledkem dokonalého přizpůsobení podmínkám, v nichž tato zvířata žijí. Jedním z nich je takzvaný nepravý zimní spánek, při kterém nejsou tolik potlačeny tělesné funkce. Medvědi se ke spánku ukládají koncem listopadu nebo v prosinci a probouzejí se v březnu až dubnu. Po celou tu dobu nepřijímají potravu a tráví z nastřádaných zásob, před zimou proto přibírají i několik desítek kilogramů. Páření probíhá koncem května, a pokud by šlo všechno bez přerušení, narodila by se mláďata v září nebo v říjnu. To by byla krajně nevhodná doba, vajíčko se proto po oplození přestane na několik měsíců vyvíjet (tomuto jevu říkáme latentní březost). Medvíďata se tak rodí uprostřed zimy. Váží půl až tři čtvrtě kilogramu a rostou velmi pomalu. Díky tomu mají malou spotřebu potravy a nevysilují tolik medvědici, která je krmí ze svých zásob. Ve čtyřech týdnech otevřou oči, ale ještě nevidí, vidět začínají až v šesti týdnech. Doupě opouštějí teprve začátkem dubna, kdy už je příznivější počasí.
