Vyvolala pochopitelné pobouření, které v Německu vyústilo v kampaň proti držení psů, jaká nemá v historii soužití lidí a jejich čtyřnohých přátel obdoby. Jsou vydávány úřední seznamy nebezpečných plemen. Tzv. bojoví psi jsou povinně kastrováni či dokonce utráceni, v mnoha zemích byl vydán absolutní zákaz jejich chovu. I u nás už se našli poslanci, prosazující do parlamentu zákon o držení a chovu "nebezpečný psů". Hloubavého čtenáře jistě napadne hned několik otázek: Co to jsou vlastně bojoví psi? Jak se liší od ostatních? A jsou skutečně takovým postrachem, jak se nás snaží přesvědčit média?
Bojoví psi? Nesmysl!
Bojový pes, pojem, s nímž se s takovou oblibou ohánějí média, jako biologická jednotka neexistuje. Nezná ho ani odborná kynologická terminologie. Snad jenom z historického hlediska by bylo možno použít tento termín pro psy, kteří byli ve starověkých arénách nasazováni k zápasům s divokými šelmami či mezi sebou navzájem. Ani tehdy se však nejednalo o nějaké určité specifické plemeno, ale prostě jen o velké a silné psy, které jejich tělesné dispozice a lovecké instinkty předurčovaly k možným úspěchům v soubojích s jinými zvířaty.
I když byly civilizovanou společností zvířecí zápasy již v roce 1835 jako nehumánní zakázány, nelze zamlčet, že dodnes jsou tu a tam na nejrůznějších místech světa (a dokonce i u nás) pořádány ilegální psí souboje, vycházející vstříc nejnižším choutkám spodiny lidské společnosti.
Využíván k nim je nejčastěji americký pitbulteriér, tedy plemeno, které největší mezinárodní kynologická organizace FCI vůbec neuznává, dále kříženci různých plemen, ať už náhodní, nebo pokoutně vytváření (např. tzv. bandogové). Tito psi jsou sice často záměrně cvičeni, a dokonce někdy už po několik generací šlechtěni na zvýšenou agresivitu, ale výhradně vůči jiným psům, nikdy vůči člověku. Navíc ke skutečným soubojům používaní jedinci tvoří i mezi tolik obávanými pitbuly jen velmi malé procento, podporované a udržované při životě podsvětím. Psí zápasy jsou u nás i všude jinde v civilizovaném světě protizákonné a lze na ně pohlížet stejně jako na jiné trestné kriminální činy.
Na lidi? nikdy!
Většina pitbulů nemá se zápasy zhola nic společného. Bývají to zvířata s reakcemi snad o něco rychlejšími, než má průměrný pes, vznětlivější ve vztahu k jiným zvířatům, odolnější vůči bolesti. Proto by si je měli pořizovat jen zkušení kynologové, kteří vědí, do čeho jdou, a kteří už prokázali, že jsou schopni ovládnout a vycvičit psa. To je všechno. Nadměrná agresivita k lidem rozhodně není pitbulům vlastní, případné zárodky agresivity vůči zvířatům lze rozumnou výchovou od útlého mládí docela dobře utlumit do společensky přijatelných mezí, nijak nevybočujících z normy. Označit za "bojové" ony tisíce pitbulů bez problémů a v klidu žijící v běžných rodinách by hraničilo s urážkou, která by neměla s realitou mnoho společného.
Pitbulové sice v nejrůznějších seznamech "bojových" plemen figurují na prvních místech, ale zdaleka tam nejsou sami. Hned za nimi následují američtí stafordšírští teriéři, plemeno pitbulům tak podobné, že jedno od druhého bezpečně rozpozná jen na slovo vzatý odborník. Ten také ví, že již od 30. let tohoto století, kdy byli američtí stafordi oficiálně uznáni americkým Kennel Clubem za samostatné plemeno, se jejich chovatelé záměrně distancují od jejich bojové minulosti a cílevědomě usilují o vytvoření sice odvážného a aktivního, ale vysloveně rodinného a pracovního psa s výborným vztahem k lidem.
Třetí pes s podobně znějícím jménem, stafordšírský bulteriér, se dostal na seznam bojových psů "jako slepý k houslím", jen díky zvukové podobnosti jmen a nekompetentnosti lidí, kteří tyto seznamy vytvářejí. Je to malý, ani ne 40 cm vysoký psík soudkovitého vzezření a přívětivého založení, proslulý svou láskou k dětem. Ve Velké Británii je jedním z nejoblíbenějších, čistě rodinných psů, zato v některých spolkových zemích Německa už byla vydána nařízení zakazující jeho držení a vyžadující kastraci či dokonce usmrcení všech žijících jedinců!
Mezi tzv. bojové psy jsou podle země a subjektivního názoru zákonodárců, politiků či novinářů řazena střídavě ještě další plemena: argentinská doga, bulteriér, bulmastif, bordeauxská doga, brazilská fila, kavkazský ovčák, mastif, neapolský mastin, španělský mastin, tosa inu a některá další. Ve většině případů se jedná o plemena s tzv. vysokým prahem dráždivosti, neboli taková, která se hned tak nenechají vyvést ze svého klidu a k akci se dají vyprovokovat, jen když už opravdu není zbytí. I když nelze popřít, že následky útoku takového psího obra by mohly být strašné, statistiky sledující napadení psy dokazují, že v praxi k něčemu takovému téměř nedochází.
Pes je jen zrcadlem svého pána
Nepodezírejte nás z neobjektivnosti. Nechceme tvrdit, že k napadení lidí psy nedochází. Hamburský případ je jen špičkou ledovce, i on sám však jednoznačně potvrzuje pravdivost našeho titulku. Tureckého chlapce zadávil pes několikrát trestaného majitele, který svého psa dlouhodobě a systematicky cvičil k napadání lidí. Netajil se záměrem vytvořit z něj postrach okolí, sám ho hrdě nazýval "King of Hamburg". Policejní úřady o něm i jeho psu dobře věděly, oficiálně mu dokonce přikázaly vodit nebezpečné zvíře výhradně na vodítku a s náhubkem. Přikázaly, ale nekontrolovaly... A tak jeden kriminálník dokázal totálně zkazit jednoho psa. Důsledky jeho hrůzného činu však musí nést nevinní psi v celé Evropě. Jen proto, že náhodou patří ke stejnému nebo příbuznému plemeni, leckdy jen proto, že to jsou psi. V Německu se zvedla skutečně celonárodní kampaň proti "bojovým psům", jejichž majitelé jsou pronásledováni natolik, že se ve dne prakticky neodvažují objevit na ulici.
Který pes je nebezpečný
Nebezpeční psi existují. Nejsou to však příslušníci jednoho určitého plemene, ale v naprosté většině ti, které se jejich majitelům podařilo - ať už záměrně či nevědomky - zkazit. Nejobávanější skupina lidí, balancujících na hranici zákonitosti, nebo ji překračující, asociálové, záměrně štvoucí své psy proti lidem nebo je připravující na psí zápasy, je však překvapivě malá, a navíc soudně stíhatelná. Mnohem větší nebezpečí pro širokou veřejnost možná překvapivě představují ti lidé, kteří si pořídí velkého, ostrého nebo příliš dominantního psa a pak nejsou schopni ho zvládnout. Možná si ho koupili pro vylepšení své image, možná pro posílení sebedůvěry, snad z neznalosti nebo z prosté hlouposti. Často to bývají lidé, kteří mají problémy sami se sebou, trpí komplexem méněcennosti, siláckými gesty zakrývají vlastní nemohoucnost a bezbrannost. Buď jak buď, problémy na sebe většinou nedají dlouho čekat. A snesou se na bedra - koho jiného, než nevinných psů.
Kdo má na svědomí nejvíc útoků na lidi?
První místa v žebříčcích útoků neobsazují pitbulové, ale nejrůznější kříženci a němečtí ovčáci, kteří se paradoxně mezi "bojovými a nebezpečnými plemeny" vůbec neobjevují! (Jak pokrytečtí jsou ti Němci...)
