Přemístíme se nyní na chvilku na nekonečné pláně ve střední Austrálii, kde na rudě zbarvené půdě rostou koberce tvrdých pichlavých travin a kde jediným zvukem je bzukot neviditelného hmyzu. Právě tady budeme sledovat jednu klokaní matku a právě tady se utvrdíme v tom, co delší dobu tušíme - klokany, koaly a vlastně celý řád Marsupialia můžeme obdivovat, ale těžko milovat. Ptáte se proč?
Podivný vztah
Na mírném kopečku pozoruji prapodivné zvíře - jedno tělo, dvě hlavy, spásající trávu. Mohutné zadní končetiny, na kterých se klátí hruškovité tělo, vak na břiše obsazený zmenšeninou dospělého zvířete, dlouhý silný ocas a nepřirozeně malé přední nožky, o které se pasoucí zvíře opírá - tak vypadá klokan. Občas se zvedne, rozhlédne a opět skloní k zemi. Přemýšlím, proč ve mně právě tenhle klokan vzbuzuje tak divné pocity. Nemůže za to jeho nemotorné poskakování, natožpak fantastický běh, který patří k vrcholným atletickým výkonům. Znovu pozoruji dvouhlavé zvíře a je mi to jasné. Mezi matkou a jejím potomkem, usazeným ve vaku, není žádný kontakt, nebo dokonce vztah. Přes těsný tělesný kontakt si nevěnují jediný pohled, jediný dotyk, prakticky se nevnímají. Něco pro člověka nepředstavitelného.
Koala dostane výprask
Blíže východnímu pobřeží se vypravíme do koruny mohutného blahovičníku (eukalyptu), kde odpočívá koala, jeden z nejmilovanějších a současně nejpodivnějších vačnatců. I když tráví celý život vysoko nad zemí, její příbuzné nenajdeme mezi stromovými klokany, ale překvapivě pod zemí mezi nemotornými vombaty. Důkaz je jasný - břišní vak ústí směrem dozadu. U vombata je to pochopitelné, při hrabání tunelů by se vak totiž neustále plnil zeminou a navíc by mohlo dojít k poranění mláděte, ale u koaly jde jasně o konstrukční pochybení. Předci koal museli žít na zemi nebo pod ní, na stromy se uchýlili až později, snad při cestě za potravou nebo před nepřáteli.
Dnes koalám plně postačují eukalyptové listy, i když obsahují značné množství olejů a silic. Koaly ovšem dovedou jak zpracovávat tyto agresivní látky, tak využívat všechny živiny z listů. Kdyby přitom listy sežral třeba hovězí dobytek, uhynul by. Vedle živin si koaly z listů berou i chladivou drogu cineol. Ta snižuje jejich potřebu vody tak podstatně, že jim postačí její obsah v listech a nemusí pít.
Předešlé informace jsou dlouho známé, ovšem překvapivě se ukazuje, že odolnost koal vůči silicím není zdaleka tak jednoznačná. Játra totiž spolehlivě tráví jen starší a sušší listy. Koaly si toho jsou přirozeně vědomé a šťavnatým listům se vyhýbají. Tato informace navíc není koalám vrozená, a tak ji musí předávat matky svým potomkům, jinak jim hrozí velké nebezpečí. Způsob výuky je více než lidský - jedná se o prachsprostý výprask. Jakmile matka přistihne potomka cpoucího se mladými listy, propadne panice. Bez milosti mládě ohne přes koleno a zmydlí ho tím, co má právě po ruce, třeba větvičkou.
Narození do vaku - sen se mění v horor
Každý vačnatec začíná svůj život mimořádně časným porodem. I ty největší druhy, výškou se podobající lidem, rodí po krátké 38denní březosti mládě dlouhé pouhých 2,5 centimetru. Koalí samička po třiceti dnech porodí mládě dlouhé 2 centimetry. Kilogramová samička kunovce (Dasyurus) má mládě milimetrové a potomek patnáctigramové vakomyši (Sminthopsis) je skutečně mikroskopické velikosti.
Hned po narození má embryo před sebou cestu, na jejímž konci je život, nebo smrt. Bez mozkové kůry, očí, nosu, jen s pahýly předních končetin se vydává na dalekou cestu. Musí se prodrat chlupy na matčině břiše a dostat se až ke knoflíkovitým mléčným žlázám. Dosáhne-li cíle, přichytí se na něm na dlouhé týdny a měsíce.
Cestu, která bývá sedmkrát až desetkrát delší než jejich tělo, překonají nevyvinutá mláďata asi za tři minuty. Mnoho (kolem 40 %) jich ale nedorazí - spletou si směr, spadnou, uhynou vysílením. Po celou vyčerpávající cestu jim přitom nikdo nepomůže, nikdo jim neukáže, kudy se mají dát.
Proč mají embrya vačnatců před sebou hned na začátku takovou zkoušku? Vysvětlení může přinést srovnání s placentálními savci. Jejich mláďata jsou spojena s tělem matky pupeční šňůrou. Tou putují do plodů všechny živiny, ale taky ochranné látky s jediným cílem - zabezpečit, aby byl potomek silný a odolný. Na druhé straně se tak upevňují mateřské instinkty.
Embrya vačnatců jsou s matkou ovšem jen krátce spojena tenkou šňůrou, dodávající kyslík, výživu však plně zabezpečuje žloutkový vak. Právě jeho omezený obsah způsobuje brzký porod. A zřejmě skutečnost, jak málo matka vkládá do svého potomka, má na svědomí její omezené mateřské instinkty.
I když se mláďě dostane do vaku, nemá vyhráno. Při nebezpečí unikají samice klokanů vysokými skoky, při kterých ochabují svaly jejich vaku a ne dost pevně usazené mládě (nebezpečí hrozí hlavně těm velkým) může nenávratně vypadnout.
Vedlejší větev
Mezi vačnatci najdeme celou řadu skupin, které jsou doslova dvojníky savců - vlk a vakovlk, myš a vakomyš, krtek a vakokrt, kuna a kunovec, tarbík a vakotarbík, veverka a vakoveverka, plch a vakoplch ... To ale vůbec neznamená, že by se jednalo o jakési předchůdce, ve skutečnosti je to důkaz konvergence, tedy nezávislého vývoje směřujícího ke stejnému cíli. Protože se mozková kůra vyvíjí až po narození, mozek vačnatců je zřetelně menší než u savců, jejichž embrya jsou spojená s matkou pupeční šňůrou. A navíc vačnatcům chybí corpus callosum, tedy nervový provazec, spojující obě hemisféry mozku. Podle studií klinické psychiatrie je to právě tato část mozku, která odděluje prostou inteligenci od tzv. vřelé, tvůrčí radosti. Savci rodící nevyvinutá embrya mají obě hemisféry spojené jen jednoduchým nervovým provazcem, který měli naši předci a který se dále nevyvíjel. Je tedy jasné, že po dlouhých sto milionů let, kdy se savci rozdělili, se vačnatci vyvíjeli samostatně. Na začátku ale měli první savci vzniklí z plazů pupeční šňůru a vývoj vačnatců přinášející určitá zjednodušení začal asi až o pět milionů let později.
PROČ JSOU POMALÍ?
Výzkumy ukazují, že vačnatci mají o třetinu pomalejší metabolismus než obyčejní savci. Snad proto jsou i jejich reakce pomalejší a z jakéhosi útlumu je probudí teprve poplachové signály. Jak se zdá, i vyhlášený australský dravec vakovlk lovil tak neohrabaně, že šanci měl jen u jiných vačnatců, zatímco drobní savci by mu vesměs unikli.
SPOŘIVÁ VAKOMYŠ
Samečkové vakomyší z rodu Antechinomys zaplatí svou první sexuální zkušenost životem. Drobečkové mužského pohlaví totiž uhynou po svém prvním splnění rozmnožovacích povinností na nadměrné vzrušení. A protože se mláďata rodí na začátku doby sucha, kdy není dostatek potravy, otcové se vlastně obětují ve prospěch rodiny.
Jak se rodí klokan
