Konečně se doplazíme na náhorní plošinu rezervace Bako na jihozápadě Bornea. Jako mávnutím čarovného proutku mizí neprostupný prales s klouzavě jílovitým podložím a před námi se odkrývá fantastická krajina, připomínající vše možné, jen ne porosty vzdálené pár desítek metrů. Odhalené vápencové balvany střídají řídké lesíky listnatých stromků, vysoké traviny a nejrůznější jako liány se plazící a šplhající byliny. Již po pár krocích se dočkáme.
KDE NAJDETE LÁČKOVKY
Vědci dnes rozlišují asi sedmdesát druhů láčkovek, vyskytujících se v jihovýchodní Asii, skutečně běžné jsou ale jen na Borneu. Vyhledávají chudé, často suché půdy jak v otevřené, tak v zalesněné krajině. Nejvíce endemických druhů lze najít v Národním parku Mt. Kinabalu na svazích stejnojmenné hory a v Národním parku Bako. U nás asi největší kolekci můžeme vidět v botanické zahradě v Liberci.
Co skrývá tajemná konvička
Na nevzhledně se klanícím stromku ve výši očí vyrůstá z hromádky navátého humusu či snad uhynulé rostlinky hned několik druhů drobných orchidejí a hlavně chomáč prapodivných listů, zakončených ještě podivnějšími konvicovitými útvary zelenočervené barvy. Jejich ústí zdobí jakési víčko, které se sice nezavírá při podráždění, ale lze si představit, jakou past shora cloní. Opatrně trhám jednu z usychajících láček (i když by se to v rezervaci nemělo, moje duše průzkumníka mi nedovolí obsah neprozkoumat) a odhaluji jeho skryté tajemství. Na dně konvičky je trocha zvláštní kapaliny, v niž nacházím dvě drobné mušky. Tak tenhle lovec byl úspěšný. Konvice, kvůli kterým jsme navštívili Národní park Bako, patří poměrně známým rostlinám jménem láčkovky (Nepenthes). Vidět je můžeme i u nás ve většině botanických zahrad, některé druhy se prodávají dokonce v květinářstvích či na burzách. Láčkovky jsou typickými masožravkami, které čekají na okamžik, kdy do jejich zařízení zabloudí nepozorný hmyz a přilepí se na jeho vnitřní stěnu. Pokud se mu nepodaří ihned uniknout, čeká ho pomalá smrt - tekutina, která se na dně nádobky shromažďuje a která obsahuje trávicí enzymy, jeho tělo rozloží. Ale o mechanismech masožravek se můžete více dočíst na jiném místě našeho časopisu.
Mucholapky kam se podíváš
Vraťme se zpět do rezervace na Borneu. Tady totiž právě propadáme davovému šílenství. Stačí se na chvilku zastavit a pozorně si prohlédnout okolí. Zdánlivě nekonečně stejné porosty skrývají desítky druhů láčkovek, z nichž mnohé jsou místními endemity. Na stromech a keřích rostou druhy malé, epifytické (spokojí se s živinami zachycenými na větvích a s dešťovou vodou), s konvičkami hlavně zelenými, dlouhými i baculatými, visícími na protažených úponech nebo těsně navazujícími na listy.
Mnohé větší druhy se dostaly až několik metrů nad zem a teprve při jejich bližším průzkumu odhalujeme, že zde se jedná o skutečné liány, zručně šplhající za světlem a lovišti na stále nová stanoviště. Některé rostliny jsou dlouhé desítky metrů a můžeme na nich najít konvice staré, uschlé, stejně jako láčky zcela čerstvé či jen vyrůstající.
Podobně půda kolem je rájem láčkovek. Trsy drobných druhů, jejichž láčky nemají ani dva centimetry a připomínají zátky od piva, střídají trsy mohutné s konvicemi nápadně vztyčenými, jindy zase ochable se povalujícími kolem.
Po čase se porosty na planině mění a vcházíme do vzrostlého lesa, který je kolem stezky prakticky neprostupný. Hned na svém okraji nám přesto odhaluje další tajemství. Láčkovky jsou tady mnohem větší, s obrovskými lapacími zařízeními, připomínající skutečné středověké číše - štíhlé a nahoře se otvírající, baculaté, ploché, nápadné skvrnité i prostě zelené. I když se tvary a velikost květů značně liší, jejich stavba, obsah i mechanismus jsou stejně prosté. Kontroluji asi dvacet různých pastí a jen v pár z nich nacházím nějaký hmyz. Jasně se ukazuje, že pokud by měla láčkovka žít jen z uloveného hmyzu, moc by se jí nedařilo.
Láčkovka je vlastně obyčejná rostlina s nenápadnými delšími listy. Právě na nich ovšem dorůstá zcela originální zařízení. Nejprve se objeví nezvyklý ocásek, vlastně prodloužený centrální nerv správně zvaný úpon. Ten se pomalu prodlužuje, až se najednou ohne do protisměru. Na jeho konci se následně objeví ztluštěnina, která postupně doroste v jakýsi dutý útvar, shora chráněný před deštěm nepohyblivým víčkem. Jedná se o část rostliny, která láká hmyz a ten pak chytá. Pokud bychom list z láčkou chtěli pojmenovat přísně botanicky, pak zelená (asimilační) plocha listu vzniká z listové báze, řapík se mění v ovíjivou úponku a nejzajímavější část - konvice - je vlastně přeměněná čepel.
LÁČKOVKY V BYTĚ
Láčkovky jsou možná nejatraktivnější a nejznámější masožravé rostliny a není divu, že lákají stále více pěstitelů i obyčejných milovníků domácí květeny. Asi nejčastěji se u nás pěstuje hybrid zvaný Mixta, což je kříženec druhů Nephentes northiana a N. maxima. Druhým běžnějším křížencem je Williamsii či Outramiana (hybrid N. rafflesiana, N. ampullacea, N. gracilis a N. khasiana).
Láčkovky pěstujeme ve směsi hrubé rašeliny, polystyrénu, molitanu, cupovaného bělomechu a dřevěného uhlí. Daří se jim jen tam, kde je zaručena kombinace vysoké vzdušné vlhkosti a dostatku světla (malé bytové skleníčky na oknech), stálá teplota 15 - 30 °C a průměrná zálivka. Jestliže se jim vede špatně, rostou pomalu a netvoří konvice.
