Barvy proti nepříteli
V klidných rybníčcích a tůních v lesích východní Austrálie žije podivné stvoření, které je vyzbrojeno párem ostrých, nazpět zahnutých klů. Ale není třeba se ho obávat - jakkoliv neuvěřitelně to zní, jedná se o žábu! Navíc poměrně malou, dorůstá sotva pěticentimetrové délky a její kly jsou dlouhé přibližně 2 mm, jen u největších jedinců mohou dorůst až 4 mm. Tento údaj se ovšem vztahuje pouze na samečky, kly samiček jsou sotva patrné, stěží půlmilimetrové.
Žába samotná nevypadá na první pohled nijak zajímavě - má hrubou, tmavě hnědě skvrnitou kůži, takže dokonale splývá s blátem a mokrým tlejícím listím, v němž žije. Ani ty kly vlastně nejsou pořádně vidět - zapadají do zvláštních zářezů v horní čelisti. Ale obrátíte-li ji břichem vzhůru, je tu najednou zcela jiný tvor: objeví se černobíle skvrnité břicho se svítivě červenými skvrnami ve slabinách a na zadních končetinách. Toto zbarvení má obranný význam - nepřítel, který žábu napadne, se pestrých barev většinou zalekne a zaváhá, žába mezitím stačí uskočit do bezpečí.
Každý má své vlastní menu
Samci a samice těchto žab se od sebe neliší pouze kly, ale také velikostí - kupodivu, rozdíl ve velikosti je právě opačný než u většiny jiných žab. Např. u našich skokanů či ropuch je samice nápadně větší než samec, to proto, že s velikostí úzce souvisí množství nakladených vajíček - větší žába jich může naklást víc. U žab vyzbrojených kly je tomu však právě naopak, samička je téměř o polovinu menší než sameček. A nejen to - kromě zmíněných dlouhých a ostrých klů má samec také zřetelně větší hlavu. Zoologové zkoumali, z jakých příčin se právě u tohoto druhu vyvinul tak výrazný a ne příliš obvyklý sexuální dimorfismus (pohlavní dvojtvárnost). Ze všeho nejdřív se zaměřili na potravu a zjistili, že ačkoliv jsou obě pohlaví dravá, samci se živí trochu jinými druhy živočichů než samice. V žaludcích samic převládali různí členovci - cvrčci, sarančata apod., zatímco v žaludcích samců vědci obvykle nacházeli různé vodní měkkýše, někdy dokonce i malé žabky, včetně nedospělých jedinců vlastního druhu. Ale je dost nepředstavitelné, že by se samcům vyvinuly ostré kly a velká hlava (a tudíž i větší tlama) jen proto, aby snáze zdolávali vodní šneky. Rozdíl v potravě je nutné hledat spíš v rozdílném způsobu života samců a samic. Samci se totiž po většinu času zdržují ve vodě a v jejím nejbližším okolí a tichým hlasem, připomínajícím slepičí kvoknutí, lákají samičky ke kladení vajíček. Ty mimo reprodukční období žijí naopak i dost daleko od vody, v lesích a křovinách, a k vodě přicházejí pouze tehdy, když jsou plné zralých vajíček. Je tedy zřejmé, že se obojí pohlaví živí prostě tím, co je v daném prostředí nejdostupnější: ve vodě vodními měkkýši, v lesním podrostu spíš těmi členovci.
Proč se od sebe samci a samice liší?
Nápadná pohlavní dvojtvárnost se vyvinula u celé řady živočichů. V některých případech jsou samci výrazně větší a silnější, jindy zase hýří pestrými barvami a neobvykle tvarovanými ozdobami. V obou případech však rozdíl mezi samci a samicemi slouží k jedinému účelu: výběru nejlepšího samce, který se pak spáří se samičkou a předá své skvělé vlastnosti potomkům. Tento výběr probíhá v zásadě dvěma způsoby. Tím prvním je boj - samci spolu bojují, vítěz získá samičku. A vítězem se přirozeně stane ten nejsilnější, tedy i největší. Ve druhém případě si naopak vybírá partnera a budoucího otce svých potomků samička. Samečci se proto snaží upoutat její pozornost různými ozdobami, nápadnými barvami, dlouhými ocasními pery atd. To jsou samozřejmě krajní meze, příroda při výběru toho nejlepšího jedince často kombinuje oba způsoby.
A jak je to u našich podivných žab? Stává se zcela běžně, že se v malém rybníčku sejde několik samců lákajících do vody své drobné partnerky. Pokud se však dva "kvokající" jedinci k sobě přiblíží příliš, oba se snaží svého soupeře zbavit a bojují spolu. To se ostatně někdy stává i u jiných druhů žab. Ale i v této situaci se žáby s kly od ostatních liší: zatímco většina žab spolu bojuje tak, že se bojovníci o sebe zapřou hrudí a snaží se jeden druhého vytlačit, aniž by si ublížili, žáby vyzbrojené kly tímto rytířským způsobem boje opovrhly a zcela zjevně se snaží svého soupeře zabít. Silnější žabák se vrhne na svého slabšího soka a dlouhými kly se mu snaží zakousnout do hrdla. Je tedy jasné, kudy se ubíral vývoj těchto žab - vítězil vždy větší a silnější žabák s robustnější hlavou a delšími kly. A naopak ten slabší, a tedy poražený už obvykle ani neměl šanci předat své vlastnosti potomstvu
OTCOVÉ NA STRÁŽI
Žába s kly patří do výlučně australské čeledi Myobatrachidee, proto pro ni nemáme žádné české jméno. Zoologové ji znají pod odborným názvem Adelotus brevis. Samičky kladou až 250 vajíček do plovoucích pěnových hnízd, v nichž je samečkové hlídají, dokud se z nich po několika dnech nevylíhnou pulci. Další vývoj pulců pak trvá přibližně 70 dní - po této době se pulci promění v malé žabičky a opouštějí vodní prostředí.
KLY NEJSOU ZUBY
Zatímco u savců se kly vyvinuly z extrémně prodloužených zubů (řezáků nebo špičáků), u žab mají zcela jiný původ. Jako mnoho jiných žab totiž nemá ani tento druh v čelistech vyvinuté zuby. Kly proto vznikly ze silně prodloužených výrůstků kostí dolní čelisti. Zbytek tlamy je bezzubý a kořist žáby polykají stejně jako ostatní druhy v celku.
