Patagonské stepi byly posety osamocenými skalisky a ostrůvky stromů. Obývali je převážně býložravci, jakými byli například dávno vymřelé rody Astrapotherium, Glyptodon, Megatherium či Teosodon. Žily zde i mnohé velké vačnaté šelmy rodu Prothylacynus, Borhyaena a další. Život většiny zdejších obyvatel však závisel na jejich pozornosti, a hlavně na rychlosti, jakou byli schopni prchnout. Nad krajinou totiž visela hrozba: rychlá, krutá a neúprosná. Na vrcholu potravního řetězce zde stáli obludní nelétaví ptáci, vybavení velkými špičatými, ze stran zploštělými zobany.
Tito krutí dravci byli phorusrhacidi a byli příbuznými dnešních jeřábů. Měli silný, svalnatý krk, který nesl velikou a těžkou hlavu. Ta bývala mnohdy větší než hlava dnešního koně. Výška těchto obřích ptáků se pohybovala mezi jedním a půl až třemi metry. Tělo měli s výjimkou zadních končetin (možná i předních) kryté peřím! Ano, čtete dobře, phorusrhacidi pravděpodobně měli místo křídel přední nohy s prsty zakončenými ostrými drápy, jimiž si přidržovali kořist. Dlouhé a silné zadní nohy byly opatřeny třemi prsty s drápy dlouhými až 15 cm.
Objev v pustinách
V neúrodných pustinách And sužovaných horkem, objevili zbytky obludných ptáků jako první místní vesničané. První vědecká expedice z Chicagského přírodovědného muzea dorazila do těchto míst v roce 1926. Objevila něco neuvěřitelného. Byla to gigantická lebka praptáka, kterého později nazvali Andalgalornis. Před 25 miliony let nebyly v Jižní Americe ještě Andy. Kontinent byl izolován od Severní Ameriky oceánem. Byl to veliký ostrov posetý travnatými planinami a tyranizovaný těmito obřími ptáky.
Phorusrhacidi zde žili ve více druzích. Mezi menší rody patřil i výše zmíněný Andalgalornis. Mezi obávané obry pak patřily například rody Phorusrhacos a Onactornis. Před těmito dravci mohla být bez obav pouze zvířata větších rozměrů, například Megatherium, obrovský lenochod dosahující délky kolem pěti metrů, vyzbrojený mohutnými drápy na předních i zadních končetinách. Bez obav mohl být i Glyptodon, obří pásovec velikosti osobního auta, vybavený brněním a ocasním kyjem s výrůstky. Menší zvěř však byla phorusrhacidům vydána na pospas. Rychlost jejich běhu vědci odhadují na šedesát kilometrů v hodině. Kdo viděl český film Cesta do pravěku, umí si živě představit, jak útok těchto dravců vypadal.
Pevninský most
Asi před 3-4 miliony let se spojily obě Ameriky, čímž vznikla Panamská šíje, která umožnila migraci živočišných druhů z jednoho kontinentu na druhý. Velké kočkovité šelmy pronikaly na jih a zapříčinily vyhynutí téměř všech vačnatců. Donedávna se myslelo, že tento úděl stihl i phorusrhacidy, avšak nebylo tomu tak. Podobně jako například Glyptodonti odolali náporu severních druhů a úspěšně zahájili tažení Panamskou šíjí na druhý kontinent.
Přesun na severní kontinent
Podle posledních nálezů je zřejmé, že phorusrhacidi dorazili až na jih Spojených států. To potvrzují nálezy na dně řeky Santa Fe na Floridě či nedávné objevy v Texasu. Obří dravé ptáky zde zastupoval jeden z největších známých druhů - Titanis walleri. Pojmenován byl podle svého nálezce Benjamina Wallera, který jej objevil již v šedesátých letech. V nedávné době se na stejném místě začal potápět paleontolog Robert Chandle, který nalezl další ostatky titanise, mezi nimiž byla i přední "noha" s drápy. To by mohlo znamenat, že se ve vývojové linii vedoucí od dinosaurů k phorusrhacidům křídla nikdy nevyvinula. Znamená to snad, že šlo o opeřenou formu dinosaura? Pokud ano, proháněli se dinosauři po Severní Americe ještě před 2 miliony lety! V opačném případě se jim přední pařáty vytvořily druhotně, čímž druh zdokonalil své, již tak vražedné schopnosti. Jak to bylo doopravdy, prozradí až případné další nálezy.
PAMĚTNICE TITANISŮ
Izolovaná Jižní Amerika byla ve třetihorách zemí vačnatců - vyvíjeli se zde (stejně jako v Austrálii) poté, co se oddělila od jižního prakontinentu Gondwany, do mnoha podob a forem. Ale po vzniku pevninského mostu sem začaly ze Severní Ameriky migrovat vyvinutější formy savců, kteří byli přímou příčinou vyhynutí většiny původních primitivnějších vačnatců a dalších živočichů. Do dnešních dnů přežilo jen několik druhů vačic, které tak můžeme považovat za "pamětníky" titanise a dalších ptačích obrů třetihor.
