Zebry se spolu s ostatními koňovitými vyvíjely na Zemi více než dva miliony let (jejich první přímí předkové velcí jako pes se ovšem na Zemi objevili již před 54 miliony let) - a přežily až dodnes. Jejich výstřední zbarvení proto musí mít nějaký význam, musí jim přinášet nějaké výhody. Zvláště když si uvědomíme, že toto zbarvení se objevuje hned u tří druhů, zatímco ostatní koňovití (koně, osli, poloosli - všichni však, stejně jako zebry, patří do rodu Equus) pruhovaní nejsou. Jednotlivé druhy zeber se přitom vyvíjely zcela samostatně - svědčí o tom rozbory DNK. Příbuzenské vztahy mezi nimi jsou prakticky stejné (tedy dostatečně vzdálené) jako příbuzenské vztahy s ostatními nepruhovanými zástupci koní. Jaké výhody tedy může toto nápadné zbarvení přinášet?
Pruhy proti nepříteli
První přírodovědci si vznik pruhů vysvětlovali celkem prostě - pruhy, stejně jako např. skvrny u žiraf, se vyvinuly jako přizpůsobení životu v prostředí s ostrými přechody světla a stínu; v řídkém porostu plném slunečních skvrn by bylo jednobarevné zvíře příliš nápadné. Tato teorie se udržela poměrně dlouho, ale nová pozorování ji nepotvrdila, zebry se totiž mnohem častěji zdržují v otevřené krajině, kde se žádné světlo a stíny nestřídají.
Přesto se stáda zeber zcela v klidu popásají i na místech, kde žijí a loví jejich úhlavní nepřátelé, lvi. Jako by byly přesvědčeny, že je jejich zbarvení dokonale skrývá. Podmínkou však v tomto případě je ono stádo. Jednotlivá zebra je nesmírně nápadná - snadno viditelná a zranitelná. Naproti tomu ve skupině toto zbarvení znesnadňuje, ne-li přímo znemožňuje nepříteli rozlišit jednotlivé zvíře ve stádě a soustředit svůj útok pouze na ně.
Pruhy totiž rozbíjejí celkový obrys zvířete, které se tak zdá být i větší. Jejich průběh je mimoto velice rafinovaný - uprostřed hřbetu se pruhy náhle větví do tvaru Y a opticky tak rozdělují zvíře na dvě poloviny. Pozorovatel proto může nabýt dojmu, že před sebou nemá jedno zvíře, ale dvě. Ale hlavně - kresby jednotlivých zvířat nahloučených těsně na sebe splývají a vzájemně se prolínají. Přírodovědci proto toto zvláštní zbarvení nazvali zbarvením rušivým (na rozdíl od např. zbarvení krycího či výstražného).
Řeč těla
Pruhy jako ochrana před nepřítelem nejsou všemocné - i přes jejich matoucí a rušivý vliv se zebra velmi často stane kořistí velkých šelem, nejčastěji lvů. To znamená, že tento jejich význam není jediný, pruhy musejí zebrám přinášet i nějaké další výhody. Srovnání jednotlivých zvířat ve stádě rychle prozradí, že pruhy zeber lze přirovnat např. k papilárním liniím na prstech člověka - nenajdeme v něm dvě zvířata, která by měla shodnou kresbu. Kresba tedy nepochybně slouží i k tomu, že se podle ní jednotlivá zvířata ve skupině navzájem poznávají a mohou spolu komunikovat.
Pozorování tuto teorii potvrdila - zebry se vzájemně rozpoznávají zrakem a jedinci, kteří mají pruhy uspořádané nějak nezvykle, bývají ostatními zvířaty zcela přehlíženi. Podle pruhů se zebry poznávají i na dálku a v případě náhlého ohrožení usnadňuje nápadné zbarvení zvířatům roztroušeným v savaně rychlou orientaci a shluknutí se do stáda, v němž jsou mnohem bezpečnější. To by mohla být i jedna z odpovědí, proč se pruhy nevyvinuly i u jiných koní. Osli žijí především v pouštích, které jsou snadno přehledné, takže nápadné zvýrazňující barvy nepotřebují. A lesní druhy koní zase obývaly chladné oblasti a pruhy ztrácely význam kvůli pravidelnému línání.
Černý kůň s bílými pruhy, nebo naopak?
Je zebra černá s bílými pruhy, nebo naopak bílá s černými pruhy? To je otázka! Na první pohled by se mohlo zdát, že její základní barva je bílá - zebra má bílé břicho a odtud se směrem ke hřbetu rozšiřují černé pruhy. Jenže různé nepravidelnosti ve zbarvení se vždy týkají bílých pruhů - někdy jsou přerušované, někdy dokonce vytvářejí jen nepravidelné skvrny na černém podkladě. Z toho je tedy zřejmé, že základní zbarvení zebry je černé s bílou kresbou.
A to bílé břicho? To není nic jiného než barevné přizpůsobení - maskování v prostředí. Z větší vzdálenosti totiž pruhy splývají a zebra vypadá jako jednobarevná. Šelmy vnímají svou kořist na sluncem ozářené savaně jako tmavší skvrny. Nejsvětlejší je přitom hřbet směřující ke slunci, zatímco břicho je ve stínu. Pokud by zvíře bylo jednobarevné, břicho by se jevilo jako tmavší - šelma by tak svou kořist viděla trojrozměrně, což by jí usnadňovalo zaměření útoku.
Většina zvířat má proto výrazně světlejší břicho než hřbet - šelma ho tak může vidět pouze jako dvourozměrnou skvrnu na světlém pozadí a její odhad vzdáleností je mnohem nepřesnější. To se týká i různých skvrn a pruhů - např. gepardi mají na hřbetě výraznější kresbu a skvrny hustší a větší než na břiše. A zebrám se směrem k břichu vytrácejí černé pruhy. Nebo naopak a přesněji - přibývá bílého zbarvení.
NÁVRAT KVAGY?
Když v roce 1882 uhynula poslední zebra kvaga v zoologické zahradě v Amsterodamu, nikdo ze zaměstnanců této zoo netušil, že od tohoto okamžiku už nikdy nikdo živou kvagu nespatří. Vždyť podle jejich informací obývala tisícihlavá stáda těchto jen zpola pruhovaných zeber celou jižní Afriku. Jenže poptávka po jejich mase a neobvyklé kůži zavinila, že lovci tento druh ve volné přírodě dávno vystříleli.
O více než sto let později německý preparátor Reinhold Rau přišel s nápadem vzkřísit tohoto vyhynulého živočicha. Když v sedmdesátých letech pracoval v jihoafrickém muzeu, zjistil, že jednou z nejcennějších položek jeho sbírek je kůže malého hříběte kvaggy. Tato hrubě vypreparovaná kůže byla vlastně jen vysušená, zůstaly na ní zbytky usušené svaloviny i krve. Začal proto zjišťovat, zda by se z těchto tkání nedaly odebrat vzorky DNK a po vzoru Jurského parku oživit tento dávno vyhubený druh.
Kvagga vypadala jako kůň, ale měla na části těla pruhy jako zebra. O jaký druh tedy šlo? Odpověď na tuto otázku mohly přinést výsledky rozboru DNK a jejich srovnání s DNK dosud žijících druhů zeber v jižní Africe. Ty naznačují, že kvaga možná vůbec nebyla samostatným druhem, pouze poddruhem stepních zeber. Ačkoliv jsou tyto zebry pruhované po celém těle, jejich zbarvení obsahuje tím víc hnědého zbarvení, čím dál žijí k jihu. Není proto vyloučeno, že kvaga je nejzazším extrémem tohoto trendu a že tendence ke ztrátě pruhů a k hnědému zbarvení mají geneticky zakódované i současné zebry.
Rau strávil posledních 16 let křížením stepních zeber a do chovu vybíral především jedince, kteří se zbarvením co nejvíce blížili kvagám. Doufá, že po čase získá zvířata, která ponesou převahu dominantních genů pro hnědé zbarvení kůže, a získá tím zebry vypadající jako bývalé kvagy. Ale - jak pravil jeden zoolog - jednou se může narodit člověk vypadající jako Napoleon, ale to neznamená jeho návrat.
PRUHOVANÝ SVĚT
Pruhované nejsou jen zebry, známe celou řadu jiných pruhovaných živočichů: černobílé či jinak výrazné pruhy mají na hřbetě skunkové a jim příbuzní, ale i různí mloci, žáby, hadi a mnozí další. U celé řady těchto druhů však jde o zbarvení výstražné, které má případného útočníka varovat, že živočich je nechutný nebo dokonce jedovatý.
