LRV
Posádka - 4 muži
Výzbroj - 4 atomové rakety
Průměr kruhové části - 12,2 m
Plocha křídla - 143,8 m2
Vzletová hmotnost - 20,3 t
Přistávací hmotnost - 15,1 t
Druhá světová válka skončila. Svět se rozdělil na "východ" vedený Sovětským svazem a "západ" v čele se Spojenými státy. Mezi těmito tábory začala vyrůstat železná opona, která rozkrojila Evropu a poražené Německo na dvě části. Vědecký vývoj tajných zbraní, jež měly zvrátit průběh války na stranu třetí říše, teď pokračoval v laboratořích USA a SSSR.
Po půl století železná opona padla, po dalších deseti letech odtajnila vláda Spojených států projekty postavené na vynálezech německých inženýrů.
Byl mezi nimi i stroj připomínající létající talíř, který měl plnit stejné úkoly jako atomové ponorky - nést nukleární zbraně a být vždy připraven zaútočit. Jeho živlem se však neměly stát hlubiny oceánů, ale prázdnota oběžné dráhy naší planety.
Šest týdnů v akci
I když LRV (Lenticular Reentry Vehicle - čočkovitý dopravní prostředek schopný návratu - tak se tento letoun jmenuje podle oficiálních amerických zdrojů) vypadá jako létající talíř, má ve skutečnosti nejblíže k současným raketoplánům. Jeho posláním měl být dlouhodobý let na oběžné dráze Země a v případě nutnosti vypouštění přesně zaměřených raket na nepřítele. Délka jedné mise byla plánována na šest týdnů. Po tu dobu měla být čtyřčlenná posádka, kroužící ve výšce 550 km, vždy připravena k nečekanému útoku - o stroji létajícím vysoko nad rozděleným světem mělo vědět jen velmi málo zasvěcených.
Zvláštní tvar
Při pohledu na nákresy snad každého upoutá čočkovitý tvar letadla (nebo raketoplánu). Celý letoun měl být jedním velkým křídlem, což umožňovalo maximální využití vnitřního prostoru. Nemělo se ovšem jednat o žádného akrobata se skvělými manévrovacími schopnostmi. Pro splnění daných úkolů to však mělo bohatě stačit.
Nejasnosti ale panují okolo způsobu dopravy LRV na oběžnou dráhu. Předpokládá se, že letoun tam měl být vynesen nějakou vícestupňovou raketou. Uvažovalo se prý i o pohonu nukleární energií, a to nejen při startu, ale i při manévrování během letu (tato myšlenka byla zřejmě později opuštěna, protože vznikalo nebezpečné množství radiace).
Uvnitř létajícího talíře
Jak tedy měl vypadat vnitřek tohoto zvláštního stroje? V přední části se měla nacházet kabina pro posádku, ze které by pilot řídil směr letu. Tato kabina byla současně i záchranným modulem. Nalevo od řídicí kabiny měl být přetlakový průchod umožňující servisní prohlídky vnějších částí letounu (spojené s výstupem do volného prostoru!), dále pak stanoviště velitele a panel ovládání zbraní. Napravo od kabiny se měla nacházet kajuta posádky se základním vybavením pro dlouhodobý pobyt na oběžné dráze. Valná většina prostoru uvnitř zadní části LRV měla být vyhrazena pro rakety (jiná výzbroj nebyla plánována). Ty měly být nejprve pomocí pohyblivých zásobníků vyneseny mimo trup letounu a posléze odpáleny.
Atomové letadlo
Jako zdroj energie byl stejně jako u ponorek plánován atomový reaktor vyrábějící elektřinu pro všechny systémy na palubě. O pohon celého stroje se mělo starat několik raketových motorů, které ale měly být použity při korekci směru letu a návratu na zemský povrch. LRV by na oběžné dráze držel stejně jako družice či vesmírné stanice - díky setrvačnosti a zemské přitažlivosti. Přistání "létajícího talíře" na Zemi by se asi nejvíce podobal návratu neohrabaného raketoplánu. Dobrá stabilita měla být zajištěna díky tomu, že celý stroj byl jedno velké křídlo. Čočkovitý tvar letounu měl také snížit ohřívání trupu při průletu atmosférou. Jako letiště pro LRV byla plánována široká dna vyschlých jezer. Těsně před dosednutím se měly z jeho spodní části vyklopit lyže a stroj pak mohl relativně hladce dosednout.
Rouška tajemství
Největší otazník visící na tímto projektem se ale nenachází nad samotnou konstrukcí LRV, ale nad tím, zda byl někdy vyroben alespoň prototyp tohoto stroje. A pokud ano, zda se tento stroj někdy dostal do vzduchu. Nejvíce stop míří do pustých oblastí australského kontinentu, kde byly testovány tajné letouny postavené konstruktéry západních velmocí. Prý zde došlo i k explozi jednoho prototypu LRV, je ale velice nepravděpodobné, že by se tento stroj někdy dostal na oběžnou dráhu Země. LRV měl být totiž čistě útočnou zbraní a o nich se na obou stranách železné opony nikdy příliš nemluvilo. Doufejme jen, že ani Američané, ani Rusové a v současné době snad ani Číňané na něčem podobném nepracují. Na druhou stranu by byla škoda, kdyby letadla čočkovitého tvaru přestala být vyvíjena - tento tvar nabízí mnohem lepší využití vnitřních prostor letounu, než je v současné době běžné.
KOSMICKÁ LOĎ A BALON
Vzhledem k tomu, že LRV měl přistávat dost daleko od míst, z nichž mohl být opět vynesen zpět na oběžnou dráhu, objevuje se zde otázka, jak chtěli Američané tento poměrně těžký stroj (přistávací hmotnost měla být okolo 15 tun) dopravit zpět na základnu. Jako nejreálnější se jeví možnost přepravy pod těžkotonážním, heliem naplněným balonem, který byl v americkém letectvu také vyvíjen (vláda USA dokonce uvádí, že některá pozorovaná UFO měla být ve skutečnosti těmito balony). LRV měl být pověšen pod balon a převezen tímto poměrně snadným způsobem zpět na základnu.
ZÁCHRANNÝ MODUL
V případě nouze se mohla řídící kabina letounu oddělit a poháněna vlastním motorem zamířit k Zemi. O její bezpečné přistání by se pak postaral padák, který se velice podobá svému mladšímu bratru, plánovanému k záchrannému modulu mezinárodní vesmírné stanice (ISS).
