Mnozí lidé se můr obávají, snad pro jejich noční aktivitu, neboť vše, co žije v noci, je jaksi podezřelé... Někteří se pak štítí jejich zavalitých, hustě chlupatých tělíček. Také jejich záliba v osvětlených oknech či lampách v pokojích jim na popularitě nepřidává - ne každý je nadšen tím, že mu do světla naráží veliká chlupatá můra, která se nemotorně třepotá, padá a zase vzlétá... Svou roli hraje i pověrčivost zděděná po předcích - můra zvěstovala smutek, neštěstí, přinášela zlé sny. Ale můry jsou stejně dokonalými výtvory přírody jako všichni ostatní živočichové, a tak i jejich vzhled a chování má svůj veliký význam.
Proč jsou můry chlupaté?
Noc je plná nepřátel. A masité tělíčko můr je lákavou pochoutkou pro celou řadu nočních lovců. Největší nebezpečí však pro ně představují lovci, kteří se na lov nočního hmyzu vysloveně specializovali - netopýři. Každý jistě ví, jak se netopýři orientují a jak hledají kořist. Pro ty, kteří si nejsou jisti, stručně zopakujeme, že se řídí tzv. echolokací: vysílají ultrazvukové signály a poslouchají jejich odraz od okolních předmětů. Svět kolem sebe tak vnímají ušima.
Můry vyvinuly proti lovícím netopýrům vlastní pasivní obranu - pokryly své tělíčko hustými měkkými chloupky, také křídla bývají hebká a jejich okraje lemované jemnými třásněmi. Noční motýl tak nejen létá zcela nehlučně, ale jeho tělo pohlcuje zvukové vlny a neodráží je zpět. Netopýr tak svou oběť "nevidí".
Tato strategie však funguje jen na větší vzdálenost, pokud se ale lovec dostane při svém zkoumavém klikatém letu blíž, stačí mu i nepatrná část odraženého zvuku, aby svou kořist zaznamenal. A tady nastupuje další obranný mechanismus. Můra o svém nepříteli moc dobře ví. Výborně ho totiž slyší, má zvláštní sluchové orgány umístěné po obou stranách hrudi. Jimi je schopna nejen slyšet ultrazvuky vysílané netopýrem, ale je schopna určit i vzdálenost a směr, odkud se nepřítel blíží.
Zpočátku se jen snaží zůstat "neviditelná" - kličkuje a natáčí se k netopýrovi tak, aby k němu směřovaly jen úzké hrany křídel. Pokud ho však touto taktikou neoklame, náhle prudce složí křídla, jako kámen padne k zemi a tím rázem zmizí z jeho "zorného" pole. Některé druhy můr dovedly svůj úhybný manévr k takové dokonalosti, že než dopadnou na zem, několikrát prudce změní směr v nepředvídatelných kličkách a přemetech.
Zmizet nebo zastrašit
Zatímco denní motýli zmizí oku nepřítele tak, že usednou a složí křídla nad tělem k sobě, čímž skryjí jejich pestré lícové zbarvení, můry a jim příbuzní takto křídla skládat nedovedou. Většina můr je skládá do stříšky nad tělem, některé druhy jen zasunou druhý pár křídel pod první. V každém případě druhý pár křídel zmizí z dohledu, zatímco první zůstává viditelný.
To je důvod, proč mají mnohé můry (např. někteří lišajové, přástevníci či stužkonosky) první pár křídel nepříliš výrazně zbarvený, zatímco druhý pár mívá často velmi pestré vzory nápadných barev. První pár totiž slouží k maskování, druhý jako výstraha. Pokud můra nehybně sedí na svém místě, dokonale splývá s okolím. Připomíná kousek kůry, větvičku či list, mnohé druhy dokonce napodobují kousek ptačího trusu. Jakmile však motýl zjistí, že ho nepřítel - např. pták - objevil, vysune spodní pár a zableskne mu před očima svítivou červení či zářivými oky. To často stačí k jeho zastrašení.
Mistři převleků
I mezi tzv. můrami se vyskytují druhy denní - někteří lišajové, vřetenušky či přástevníci poletují i ve dne. Při pohybu však maskování ztrácí význam, mnozí z nich proto zvolili k obraně mimikry - napodobují úplně jiný druh hmyzu, než jakým ve skutečnosti jsou.
Nesytky připomínají různé druhy blanokřídlého hmyzu (vosy, sršně) vyzbrojeného žihadlem, dlouhozobky (skupina denních lišajů) zase včely či čmeláky. Vřetenušky se pak neskrývají vůbec, právě naopak, zvolily pestré jásavé vzory v červené, modročerné či žluté barvě - to proto, že jsou jedovaté a svým vzhledem to jasně dávají najevo.
Za dospělými motýly nezůstávají pozadu ani jejich housenky - i ty vyvinuly nejrůznější obranné strategie. K dokonalosti dovedly zejména maskování, protože na rozdíl od dospělce nemohou uletět. Mnohé však nejsou tak bezbranné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Některé vylučují ostře páchnoucí kyselinu mravenčí, kterou vystřikují proti nepříteli (např. housenky hranostajníků), jiné se pokryly hustými lámavými chloupky, které je činí pro řadu hmyzožravých ptáků nechutnými, další pak šly ve své výzbroji ještě dál a jejich chloupky připomínají spíš drobné jehličky, které při prudkých obranných pohybech zarážejí nepříteli do kůže či jazyka jako drobná žihadla.
Vůně, které nelze odolat
Zatímco denní motýli mají tykadla nitkovitá, s jemnou paličkou na konci, většina těch nočních se vyznačuje tím, že má tykadla hřebenitá nebo alespoň obrvená. Tyto tvary jsou nápadné zejména u samečků - to proto, že právě oni je nejvíc potřebují. V tykadlových článcích mají totiž rozmístěné čichové buňky. A čich je pro můry životně důležitý - sameček podle čichu hledá samičku svého druhu. Těm stačí jen někde sedět (samičky některých druhů, např. bourců či bourovců, proto ani nemají křídla) a vypouštět do ovzduší zvláštní chemické látky, tzv. feromony, kterými vábí samečka. Ten je schopen zachytit i jedinou molekulu této vůně na vzdálenost několika set metrů či kilometrů a přímým směrem vyrazit za svou nevěstou. Feromony jsou velmi složité chemické látky, které jsou pro každý druh zcela typické. Samečka proto přitahuje vždy jen jediná vůně - vůně samičky stejného druhu, na vůni samiček jiných druhů nereaguje.
RUŠIČKA
Můry a netopýři vyvíjeli stále dokonalejší systém vyhledávání a obrany. Netopýři jsou závislí na odražených ultrazvukových vlnách, můry se proto naučily tyto ultrazvuky nejen odposlouchávat a vyhýbat se jim, ale také rušit vlastními signály. Mnohé druhy, např. z čeledi přástevníků, jsou schopné vydávat ultrazvuky podobné vlnové délky jako netopýři, kteří upustí od pronásledování, jakmile je zaslechnou.
KAŽDÁ MŮRA NENÍ MŮRA
Můrami lidé nazývají prakticky každého nočního motýla, ale mnozí z nich patří do úplně jiných čeledí. Stejným tlustým a chlupatým tělíčkem se vyznačují i drvopleni (Cossidae), přástevníci (Arctiidae), lišaji (Sphingidae), martináči (Saturniidae) či bourovčíci (Thaumetopoeidae). Mezi pravé můry (tedy čeleď můrovitých - Noctuidae) patří i takové skupiny motýlů, jako jsou šípověnky, osenice či stužkonosky. Vlastní čeledi můrovitých se pak velmi podobá i nesmírně početná čeleď píďalkovitých (Geometridae) - právě tento druh se vyznačuje housenkami, které tak dovedně napodobují suché větvičky. Do blízkého příbuzenstva můr pak patří i hospodyňkami neoblíbení zavíječi (Pyralidae) či moli (Tineidae). Dnes vědci rozlišují přibližně 142 tisíc druhů "můr" (a předpokládají, že dalších sto tisíc čeká na své objevení), což je číslo, které vysoce převyšuje počet tzv. denních motýlů, k nimž řadí např. bělásky, babočky či otakárky a okáče.
HOUSENČÍ DOMY A PROVÁZKY
Housenky bourovčíků žijí společensky - i to je jeden ze způsobů sebeobrany před nepřítelem, kterého matou svým počtem a rozptylují jeho pozornost. Navíc si spřádají mohutná hnízda z hedvábných vláken, v nichž se ukrývají. Když spotřebují veškerou potravu na živné rostlině, vydají se hledat jinou. Putují přitom zajímavým způsobem - první housenka razí cestu a všechny další se drží v těsném sledu za sebou, každá se vždy dotýká zadečku té před sebou. Putující housenky tak vypadají jako živý chlupatý provázek, který se plazí krajinou.
