Prvních několik minut představuje pro tisíce novorozených kožatek nejtěžší okamžiky v jejich životě. Vyvíjející se želvičky stráví 60 dní v nechráněném hnízdě, do kterého jejich matka zahrabala svou snůšku a ponechala ji osudu. Ty, které mají štěstí, že se vůbec vylíhly, stráví několik dní hrabáním v písku, aby se dostaly na povrch. Po této namáhavé práci je čeká běh o život. Želvičky, které se vyhrabou ve dne, mají smůlu, rackové, fregatky a další mořští ptáci s nimi udělají krátký proces. Ale ani mláďata, která se vylíhnou pod ochranou tmy, nemají vyhráno - čeká na ně obrovské množství nepřátel - počínaje pobřežními mravenci přes kraby, lišky, kojoty, mývaly a polodivoká prasata až po toulavé psy neurčitých ras. Protože první okamžiky života přežije opravdu jen minimum mláďat, kladou dospělé samice značný počet vajec, mohou jich naklást až 80 za noc - a to i desetkrát za sezonu. Tato obrovská rozmnožovací schopnost umožňuje přežití druhu, ale v dnešní době, kdy pro kožatky představuje největší nebezpečí člověk a civilizace, se stále více míjí účinkem a obrovské želvy tak patří mezi druhy bezprostředně ohrožené vyhynutím.
Záhada hlubin
Vědci odhadují, že z mláďat, která úspěšně dosáhnou moře a zvítězí ve svém běhu o život, se dospělosti dožije jen každá tisící želva. Když k tomu vezmeme v úvahu skutečnost, že již po narození přežije z 20 tisíc želv jen jedna, je to, navzdory obrovské rozmnožovací schopnosti druhu, alarmující.
Navíc to jsou všechno jen odhady. Zoologové a ochránci přírody pečlivě sledují a střeží obvyklá místa, kam tito obři oceánu připlouvají klást vajíčka, a až na výjimky jsou dokonale seznámeni s jejich rozmnožovacími zvyky, neboť se odehrávají v mělkých vodách nebo přímo na pobřeží, a tudíž je lze snadno pozorovat. Ale pak přichází velké "bílé místo na mapě". Želvy na určité období zmizí...
Zdá se, že malé želvičky, které doběhnou až k moři, usilovně bez přerušení plavou po celých 24 hodin. Toto vytrvalé až horečnaté plavání má jediný význam, uniknout z mělkých pobřežních vod, kde číhá obrovské množství nepřátel, do hlubokých vod oceánu. Co následuje, zůstává zahaleno tajemstvím: dosud nikdo nikdy nespatřil kožatku větší než při vylíhnutí, kdy opouští pláž, a menší než 1,40 m!
Kdo jsou kožatky
Kožatka velká (Dermochelys coriacea) dostala jméno podle svého protáhlého krunýře, zcela nepodobného krunýři jiných želv. Zatímco všechny ostatní mořské želvy ho mají složený z mnoha štítků nepravidelného tvaru, krunýř kožatek je, jak jméno napovídá, tvořen tuhou vrstvou kůže, prosycenou tukem. Kožatka je také mezi ostatními druhy mořských želv zdaleka největší, běžně dosahuje délky 1,6 m a váhy 360 kg, rekordní kusy mohou měřit od čenichu přes karapax (vrchní část krunýře) po špičku ocasu přes tři metry. Jejich domovem jsou severní oblasti Atlantského oceánu. Mezi největší a nejvýznamnější líhniště patří pláže na pobřeží Francouzské Guayany, kde současně probíhá nejrozsáhlejší výzkum jejich života. Ochránci přírody zde bojují za jejich záchranu kombinací ochrany líhniště a umělým líhnutím vajec a následným vypouštěním želviček do širého oceánu. V roce 1985 odhadovali stav dospělých, rozmnožování schopných samic na 115 000, ale zdá se, že do dnešních dnů klesl na pouhých 35 000, z toho přibližně 17 000 samic připlouvá naklást svá vejce na pobřeží Francouzské Guayany.
Kde všude číhá smrt
Kožatky obývají tento svět v téměř nezměněné podobě již více než 200 milionů let. A po tisíce let se pravidelně vracejí na svá obvyklá líhniště naklást vajíčka. Když se zoologové začali o tato místa zajímat, zjistili, že místní obyvatelé pravidelně želví hnízda plení, vybírají vejce a zabíjejí i dospělé samice - jejich maso jim slouží jako potrava či návnada na žraloky. Aby ohrožené želvy ochránili, zavedli v sezoně kladení vajec pravidelné hlídky. Vědci zde také každou želvu označili kovovým kroužkem připnutým na její zadní končetinu, takže mohli sledovat, jak často se na pláž vrací, případně (když jim přálo štěstí) zjistit, z jaké dálky k líhništi připlouvá.
Plno nebezpečí však číhá na želvy i přímo ve volném moři - a mnohá z nich se s postupujícím civilizačním tlakem stupňují. Tím nejhorším jsou plastové odpady. Kožatky se totiž téměř výlučně živí medúzami - oněmi průsvitnými až průhlednými živočichy vznášejícími se ve vodách. Nevadí, že mnohé jsou žahavé či jedovaté. Problém je, že stejně vypadají polyetylénové sáčky, kterých se v současných mořích vznáší pomalu víc než medúz. Vědci v rozsáhlém průzkumu zjistili, že více než 50 % želv má tyto sáčky v žaludku - dříve či později je nestravitelné sousto zahubí.
Jiným problémem jsou stovky metrů až kilometry dlouhé driftující (volně plovoucí) sítě rybářů - každoročně se do nich chytne 11 000 mořských želv, kožatky nevyjímaje. Proti těmto sítím bojují ochránci přírody již řadu let, kromě želv v nich hyne i celá řada dalších ohrožených mořských živočichů včetně kytovců či stále vzácnějších žraloků.
Nelze opomenout ani "znečištění" pláží světlem. V člověkem nedotčených oblastech je nejsvětlejší horizont nad mořskou hladinou, líhnoucí se želvičky jsou proto "naprogramované" tak, aby hned, jak se vyhrabou z písku, zamířily za tímto světlem. Bohužel, dnes jsou mnohé pláže obestavěné letovisky, hotely či dokonce městy, takže umělé osvětlení těchto míst září jasněji než světlý obzor nad mořem. Příliš mnoho želvích miminek tak zamíří nesprávným směrem...
TĚŽKÝ ÚDĚL
Rozmnožování je pro každý živočišný druh nesmírně obtížná a energeticky náročná činnost, pro kožatky to však platí dvojnásob. Jejich končetiny přeměněné v ploutve je dokonale a elegantně pohánějí vodou, ale na souši jen obtížně posouvají těžké robustní tělo pískem nad čáru nejvyššího přílivu. Zde musí želvy vyhrabat v písku jámu, která bývá přes půl metru hluboká, do ní nakladou snůšku objemných vajec, jámu zase zahrabou, písek udusají a stejně namáhavou cestou se vracejí zpět k vodě. Celá tato činnost jim zabere až dvě hodiny.
TULAČKY PRO PŘEŽITÍ
Zatímco většina samic připlouvá klást svá vajíčka na stále stejné tradiční pláže, přibližně každá desátá želva tato místa ignoruje. Toulavé samice kladou svá vajíčka kdekoliv, kde je to jen trochu vhodné. Malá, nepravidelně roztroušená líhniště jsou jednou z důležitých strategií, kterou příroda zajišťuje přežití druhu v případě nějaké přírodní katastrofy (např. zemětřesení nebo sopečné činnosti), která zničí obvyklá líhniště.
