V období Staré říše, tj. přibližně mezi čtvrtým a druhým tisíciletím př. n. l., budovali králové své hrobky jako věčné monumenty. Věčné opravdu byly a jsou - pyramidy v údolí Nilu se dochovaly až do dnešních dnů. Ale vlastní pohřební komory a jejich obsah v nezměněné podobě nezůstaly: poklady, které se v nich skrývaly, přitahovaly přílišnou pozornost, a tak byly přes veškerá zabezpečovací opatření vykrádány. Vládcové Nové říše (mezi druhým a prvním tisíciletím př. n. l.) se proto rozhodli zakládat své hroby na utajeném místě. Upustili od nápadných staveb a začali své hroby skrývat v zastrčených údolích. Pohřební komory byly většinou vytesány do skal a vedla k nim jediná přístupová cesta, pečlivě zamaskovaná, nebo byly skryty hluboko v pouštním písku... Zvláštní ochranou byla i údajná zaklínadla, prokletí, která měla postihnout každého, kdo by se opovážil rušit mrtvého v jeho věčném spánku... Ale nic nepomohlo, tlupy vykradačů hrobů, v nichž často byli i jejich samotní stavitelé, dokázaly překonat hluboké šachty, slepé uličky, stráže i těžké sarkofágy a již ve 12. až 11. století př. n. l. zpustošily většinu hrobů v Údolí králů. Vykradení neunikly ani ty nejchudší hroby. V 11. stol. př. n. l. se konečně vzchopili kněží, shromáždili královské mumie ze znesvěcených hrobů a znovu je pohřbili ve dvou skrytých podzemních hrobkách. Tam dávní faraoni v klidu odpočívali, byť bez svého přepychového vybavení, až do 19. století našeho letopočtu.
MUMIE SE VRACÍ
Začátkem června bude mít v českých kinech premiéru pokračování slavného amerického filmu Mumie s názvem Mumie se vrací. Děj filmu se odehrává v roce 1935, deset let po skončení příběhu prvního dílu. Hlavní hrdina, Rick OConnell, bydlí v Londýně společně se svou ženou Evelyn, s níž má devítiletého syna Alexe. Idylický rodinný život jim však naruší Imhotep, záporňák z prvního filmu, jehož mumie uložená v Britském muzeu ožije a hodlá ovládnout tajemství věčného života. Na světě se ovšem objevuje ještě jiné zlo, mocnější než sám Imhotep. Dochází ke střetu nadlidských mocností a OConnell je nucen postarat se o záchranu světa.
Nejslavnější objev
Skutečný vědecký zájem o staroegyptské hroby vzbudil až nález mumie Ramesse II. v roce 1886. Ale pak se dostavila dlouhá řada zklamání - všechny odkryté hrobky byly již před dávnými lety vykradené, mnohé dokonce několikrát po sobě, takže v nich nezůstalo téměř nic. Zachovaly se jen nástěnné malby a reliéfy, které naštěstí věrně vyprávějí o životě zemřelého a tím i o životě ve starém Egyptě. Jsou tak cenným svědectvím pro vědu, ale malou útěchou pro archeology, hledající neporušenou hrobku s její bohatou výbavou...
Téměř padesát let trvalo, než se dočkali - na sklonku roku 1922 objevil egyptolog Howard Carter v Údolí králů téměř nedotčenou hrobku mladého faraona Tutanchamóna, který zemřel před více než 3000 lety. Tři měsíce vynášeli archeologové z předsálí hrobu téměř 700 předmětů, které tvořily královu výbavu pro posmrtný život. Nechyběla zde potrava a nádobí, zbraně, šperky, hudební nástroje...
Teprve poté, co byly všechny tyto předměty pečlivě popsané, vyfotografované a bezpečně uložené v káhirském muzeu, pustili se do nejnapínavější části práce - bourání příčky mezi předsálím a vlastní pohřební místností. Objevují kapli vystavěnou ze zlata, v ní ještě jednu a na závoře je neporušená pečeť. Ostatky faraona jsou na dosah ruky. Poprvé v historii je objeven zcela nedotčený královský hrob.
Kletba začíná působit
Vykopávky v Údolí králů financuje lord Carnarvon, není proto divu, že je mezi těmi, kteří 17. února roku 1923 poprvé vstupují do odkryté hrobky. Má dobrou náladu a žertuje... Netuší, že mu zbývá posledních šest týdnů života. Objev vzbudil senzaci a zajistil oběma mužům světovou slávu. Ale proslulost má i své stinné stránky, lord Carnarvon proto odplouvá do Asuánu, aby si odpočinul od neustálého tlaku novinářů a žadatelů toužících navštívit slavný hrob. A cestou po Nilu ho do tváře štípl moskyt. Když si pak při holení strhne stroupek po štípanci, ranka se zanítí a lord Carnarvon dostane horečku. Oslabený organismus se nakonec neubrání zápalu plic a začátkem dubna lord Carnarvon po několika dnech blouznění umírá.
To je ovšem sousto pro novináře. Brzy se v tisku objevuje zpráva, že v hrobce Tutanchamóna byla vyryta kletba, která měla postihnout všechny, kdo znesvětí faraonův hrob: "Smrt se dotkne rychlými křídly toho, kdo bude rušit faraonův klid". Také Howard Carter byl varován - v den objevení hrobky byl jeho kanárek zabit a sežrán kobrou, která je znakem faraonů a symbolem jejich práva potrestat všechny své nepřátele...
O pár měsíců později, v září roku 1923, umírá Carnarvonův nevlastní bratr Audrey Herbert a téhož roku ho následuje i Carterův přítel George Jay Gould, který podléhá zápalu plic, jejž dostal po návštěvě hrobky, kde prochladl. Ale série úmrtí tím nekončí. Po třech letech zasahuje kletba opět: mozková mrtvice zabíjí kustoda oddělení staroegyptských památek v Louvru a novináři nezapomínají připomenout, že to odpoledne navštívil faraonovu pohřební komnatu. V roce 1928 přichází na řadu jeho kolega z Metropolitního muzea v New Yorku, Artur Mace. Následuje Carterův osobní sekretář Richard Bethell a o tři měsíce později jeho otec, který ze žalu nad synovou smrtí vyskočil z mrakodrapu.
Pomsta, nebo pověra?
Do roku 1929 zemřelo 11 osob, o šest let později stoupne jejich počet na 21. Zdá se, že hrozné prokletí má stále sílu, zemře každý, kdo se k Tutanchamónovu hrobu jen přiblíží. Přesto je tu něco, co nehraje - Howard Carter, hlavní objevitel hrobky, je stále zdravý jako buk... Zemřel až v roce 1939 ve věku 64 let, což byl věk, kterého se lidé v té době normálně dožívali. Ale byli tu i další. Alan Gardiner, který studoval hieroglyfy v pohřební komnatě, zemřel ve věku 84 let. A profesor Derry, který se dopustil té největší "svatokrádeže", neboť pitval Tutanchamónovu mumii, se dožil dokonce věku 87 let! Kletba se nijak nedotkla ani dcery lorda Carnarvona, lady Herbertové, která byla jedna z prvních, kdo vstoupil do hrobky - zemřela na svém zámku až v roce 1980.
Že by si duch zemřelého své oběti nějak vybíral? To je nepravděpodobné. Pravdou spíš je, že díky pověře - a o pověru skutečně šlo, neboť v hrobce se ve skutečnosti žádný nápis vyslovující prokletí nenašel - byla věnována zvýšená pozornost úmrtím, zatímco ti, kteří přežili, byli jaksi mlčky opomíjeni. Zastánci prokletí navíc nijak neomezili dobu, dokdy mají narušitelé faraonova klidu zemřít - jak roky plynuly, lidé, kteří se na objevu nějak podíleli, stárli a pochopitelně i umírali.
Ostatně, ani samotný Tutanchamón neměl důvod archeology proklínat. Vždyť skutečnou smrt pro něj představuje teprve okamžik, kdy upadne do zapomnění. A objevem jeho hrobky se Carnarvon a Carter naopak zasloužili o to, že je jeho jméno známé po celém světě. Zajistili mu tak nesmrtelnost, o které snil.
Dlouhá cesta na věčnost
Život na druhé straně - tedy v říši mrtvých - byl na rozdíl od toho kratičkého pozemského věčný. Ale ne každému bylo dopřáno dojít do této vytoužené říše. Egypťané věřili, že se v okamžiku smrti oddělí duch od těla a teprve později se do něj zase může vrátit. Ovšem pouze za určitých podmínek. Tou první bylo uchování těla. Jakým způsobem ho lze uchovat, ukázala pravděpodobně starým Egypťanům sama příroda. Dávno před vznikem pohřebních rituálů nacházeli v poušti těla zemřelých, vysušená a přirozeně mumifikovaná horkým suchým pouštním pískem. Odtud byl už jen krůček k víře, že navěky uchované mumifikované tělo umožňuje zesnulému i věčný posmrtný život.
Cesta do světa žijících mrtvých se mu však otevře pouze v případě, že zlé skutky, které vykonal během svého života, nepřeváží nad dobrými. Vážení bylo přísné - vyjmuté srdce zesnulého bylo položeno na misku vah, na druhou pak pírko - symbol bohyně Maat, která ztělesňovala pravdu a spravedlnost. Pokud bylo srdce těžší, zlé skutky převážily nad dobrými, obrovská bestie pozřela tělo a nastala definitivní smrt...
Ale ani v případě, že misky zůstaly v rovnováze, to nebyla zkouška poslední. Zesnulý musel na své cestě projít kolem jezer a kanálů, dveří hlídaných ozbrojenci či různými zvířecími bestiemi. Aby i z tohoto boje vyšel vítězně, dostával na cestu Knihu mrtvých, knihu magických formulí, které mu měly pomoci překonat všechny překážky a zvítězit nad zlými silami.
Umění přípravy mumií
Chcete si vyrobit mumii? Není nich snazšího, tady je recept. Potřebujete: čerstvého nebožtíka, balzamovače, několik metrů jemné lněné látky, několik litrů vonných mastí, olejů a bylinek, čtyři pohřební nádoby a samozřejmě zkušenost a dokonalou znalost rituálu. Pracovní postup: Nejprve pomocí háčku vytáhnete nozdrami mozek, poté řezem v boku vyjmete z těla vnitřnosti. Břišní dutinu vyčistíte a natřete palmovým olejem a vonnými látkami. Střeva, plíce, žaludek a játra uložíte do připravených nádob. Srdce buď ponecháte na místě, nebo ho nahradíte soškou posvátného skarabea. Otvor v boku stmelíte pryskyřicí, nozdry zaplníte pepřem a celé tělo potřete natronem (pevný hydroxid sodný, který se nacházel ve východní deltě Nilu a byl využíván jako dezinfekce, prací prostředek, a především jako konzervační prostředek při mumifikování). Natron můžete nahradit dehtem, který také výborně konzervuje, jeho černá barva je navíc barvou vládce podsvětí, Osiria. Ostatně, samotné slovo mumie, persky munia, znamená dehet. Takto upravené tělo sušíte 70 dní. Po jejich uplynutí je omyjete vodou z Nilu a vycpete lněnými látkami prosycenými pryskyřicí, lišejníky a pilinami. Na řadu přicházejí "módní návrháři" s nekonečnými metry látkových pruhů. Za přednesu inkarnačních litanií ovinou celé tělo zesnulého a dílo korunují pečlivým zábalem hlavy.
PO ANGLIČANECH ČEŠI
Carterův objev z let 1922-23 podnítil mnoho archeologů k usilovnému hledání dalších neporušených hrobů. Ale po dlouhá desetiletí se zdálo, že Tutanchamónův hrob byl jediný, který unikl vyloupení a zkáze. Teprve rok 1996 přinesl senzaci - v oblasti Abúsíru (nedaleko Káhiry) byl objeven zcela nedotčený šachtový hrob vysoce postaveného kněze Iufaa. Před vykradači hrobů, jejichž pozornosti neunikl, ho uchránilo prostředí. 22 m hluboká šachta byla totiž vykopána ve ztvrdlém jílu a zasypána pískem - při kopání se stěny začaly drolit a sesouvat, takže zloději svůj záměr vzdali. Hrob pak čekal dlouhá staletí na své novodobé objevitele, kterými se tentokrát nestali Angličané, ale Češi. Čeští egyptologové pod vedením Miroslava Vernera hrob nejen objevili, ale také jej důmyslným způsobem zabezpečili před sesuvy a v těsných podmínkách pohřební komory otevřeli mnohatunový vápencový sarkofág skrývající mumifikované tělo kněze.
NEJSTARŠÍ PÍSEŇ NA SVĚTĚ JE MILOSTNÁ
Čeští archeologové (pod vedením Břetislava Vachaly) pracující v Abúsíru objevili na stěnách 4500 let staré hrobky šlechtice a soudce Intiho hieroglyfy představující zpěváky a hudebníky hrající na harfy. Slova písní, které pěvci zpívají, nejsou kompletní, přesto z jejich překladu vyplývá, že jde o písně lásky - opěvují totiž ženskou krásu. Hudba byla ve starém Egyptě velmi důležitou součástí života, hrálo a zpívalo se v dílnách i při práci na poli, a samozřejmě také na různých oslavách. Přestože byla hrobka soudce Intiho vykradena již ve starověku, zápisy na jejích stěnách a na stěnách vápencového sarkofágu umožnily archeologům identifikovat majitele i jeho dvě písně.
ZVÍŘECÍ MUMIE
Stejným postupem jako těla zemřelých lidí se mumifikovala i těla zvířat, která často doprovázela zemřelé na jejich cestě do říše mrtvých. Nejčastěji se v hrobech objevují kočky, které byly symbolem bohyně Bastet, a sokoli, kteří ztělesňovali Hora. Začátkem tohoto roku bylo na posvátném místě Abydos objeveno pohřebiště s pětadvaceti mumifikovanými sokoly a deseti krysami v miniaturních vápencových rakvích. Zvířecím mumiím byl věnován článek v prvním čísle tohoto ročníku.
ÚDOLÍ ZLATÝCH MUMIÍ
V roce 1999 objevili egyptští archeologové rozsáhlé pohřebiště v Baharijské oáze. Za jeho objev vděčí oslu, který o čtyři roky dříve prolomil strop krypty vytesané v pískovci. Vzniklým otvorem spatřil jeho překvapený majitel na dně krypty zlato! Nález oznámil, archeologové okamžitě místo zabezpečili a v roce 1999 se pustili do práce. Mumie, které se zde nalézají, mají hlavu zakrytou sádrovým odlitkem s namalovanou podobiznou mrtvého, často pak ještě krytou zlatými plátky. Egypťané totiž věřili, že zlato je potravou bohů, a pokud je mrtvý měl na sobě, usnadňovalo mu to znovuzrození na onom světě. Do dnešních dnů zde bylo objeveno více než 200 mumií, posledních jedenáct našli egyptologové v březnu tohoto roku. Nejvzácnější z nich je mumie asi tříletého chlapce, který ležel po boku rodičů. Maska na jeho obličeji pláče - jsou na ní znázorněné slzy. Pohřebiště je přibližně 2000 až 1800 let staré.
