Člověk psouny hubil všemi možnými způsoby - střílel je, trávil je, ničil jejich životní prostředí a srovnával se zemí jejich města, svůj díl odvedly i blechy přenášející na psouny mor... Ani dnes na tom nejsou tato roztomilá zvířata lépe, farmáři je pronásledují stále, zvou na své pozemky rekreační střelce a ubohá zvířata slouží jako cvičné pohyblivé terče. Ochránci přírody a různí aktivisté bojují proti těmto střelcům všemi silami, ale není snadné přesvědčit farmáře o nutnosti ochrany psounů, neboť ti konkurují jejich stádům dobytka. Doslova prý rvou trávu pasoucím se kravám z huby... Jediná místa, kde se dosud psounům daří a kde jsou alespoň pod částečnou ochranou, jsou rozlehlé národní parky.
PROČ SE PSOUNI LÍBAJÍ?
Setkají-li se dva psouni, vzájemně se políbí - dotknou se svými nosy. Pomocí tohoto rituálu se rozpoznávají nejbližší příbuzní. Vědci se však domnívají, že se psouni při "polibku" nedotýkají pouze nosy, ale také svými hlodáky - tím tuto nebezpečnou zbraň jeden druhému částečně zablokují a oddálí případný útok.
Z rodinného života
Psouni se vzdáleně podobají našim syslům - však také patří do stejné skupiny hlodavců. Žijí v podzemních doupatech: labyrint jejich chodeb může zasahovat až 4,5 m hluboko a jeho délka bývá několik desítek metrů. Každé takové doupě obývá skupina, kterou odborníci nazývají kotérie - obvykle ji tvoří dominantní samec, několik navzájem příbuzných samic a jejich mláďata. Jednotliví členové kotérie se vzájemně dobře znají a jsou vůči sobě přátelští, ale vetřelce z jiné skupiny nevybíravě zahánějí. Mezi domácím a cizím samcem nezřídka dochází k ostrým soubojům, které mohou být krvavé, ale jen málokdy končí smrtí soupeře. Rozsáhlé území obývané desítkami až stovkami psounů tvoří tzv. psouní města - ta největší mívala rozlohu i mnoha desítek hektarů. Říje psouních samiček je velmi krátká, trvá čtyři až pět hodin, ale během té doby se samička stačí spářit i s několika samci. Mláďata v jediném vrhu tak mohou mít až pět různých otců. Co vědce šokovalo nejvíc, je chování matek k mláďatům: psouni jsou sice výluční vegetariáni, přesto si samičky občas pochutnají i na vlastním potomstvu. Tento jev (infanticida) je vlastně jednou z hlavních příčin úmrtnosti mláďat. Chování samic je přitom zcela nevyzpytatelné - jeden týden zabijí a sežerou svá mláďata, další týden obětavě krmí mláďata jiných samic.
Psouni a prérie jedno jest
Stížnosti farmářů, že psouni ubírají pastvu jejich dobytku, se samozřejmě zčásti zakládají na pravdě. Jenže ve skutečnosti jsou psouni s velkými stády pasoucího se skotu sžiti od nepaměti - po celá staletí vznikal vztah mezi těmito drobnými hlodavci a stády obrovských kopytníků - bizonů. Obě společenství si vzájemně prospívají. Když krajinou projde stádo bizonů, udusá zem i trávu a mohou se tam nastěhovat psouni. V udusané zemi se jim lépe budují jejich města, nízká vegetace jim umožňuje rozhled a pohyb po povrchu.
Psouni však bizonům nezůstanou nic dlužni. Svou činností kypří a zúrodňují půdu. Na místech, kde žijí psouni, roste mnohem kvalitnější a stravitelnější tráva a pasoucí se bizoni tato místa zcela záměrně vyhledávají. Na stejných místech se s oblibou pasou i další velcí býložraví kopytníci, vidlorozi.
Společenství psounů však poskytuje domov a stravu i celé řadě dalších prérijních zvířat. Rychle se množící početní býložravci jsou obrovskou potravní základnou pro řadu druhů, jiným skýtají ve svých norách domovy a úkryty. Seznam živočichů, kteří jsou na psounech závislí, je proto dlouhý: psouní města vyhledávají kojoti, prérijní lišky, jezevci, draví ptáci a zemní sovy, chřestýši, celá řada ropuch, králíků a drobných hlodavců, ale i pavouků, mravenců, mloků či brouků. S úbytkem psounů a ničením jejich měst z prérie rychle mizejí i všichni tito živočichové.
Psouní město
Jeho obyvatelé slouží jako potrava predátorům (č. 2. - 6.), jiní živočichové (8. - 11.) jsou společně se psouny závislí na vegetaci prérie. Drobnější ptáci (12. - 14.) loví prérijní hmyz
1 - psouni prérioví
2 - jezevec
3 - lasice
4 - chřestýš
5 - jestřáb
6 - kojot
7 - psoun varující okolí
8 - bizoni
9 - vidlorozi
10 - zemní veverka
11 - prérijní hraboš
12 - vlhovec východní
13 - jespák
14 - strnad
15 - půdní organismy - červi, prvoci, roztoči, houby
Záchrana v poslední vteřině
Zcela závislí na psounech a jejich městech pak jsou vzácní černonozí tchoři - tito potravní specialisté se živí pouze jimi a současně obývají jejich nory. S vyhubením psounů proto černonozí tchoři (Mustela nigripes, dříve Putorius) prakticky vyhynuli. Když už se zdálo, že je s těmito šelmičkami konec, objevili zoologové v přírodě několik posledních jedinců a pokusili se o nemožné - odchytili je a rozmnožili uměle. To se jim zdařilo natolik, že bylo možné začít vracet je zpět do přírody. A stal se zázrak. Jak jinak nazvat úspěšnou reintrodukci (tak se odborně toto vracení zvířat do přírody jmenuje), která je nesmírně obtížná a ve většině případů neúspěšná. Sedm let po vypuštění šesti set v zajetí odchovaných tchořů černonohých napočítali zoologové přes sto přežívajících, již v přírodě narozených mláďat, o která se populace rozrostla. Přesto patří černonozí tchoři k celosvětově nejohroženějším zvířatům vůbec - už proto, že se stále nedaří chránit psouní města. A nebudou-li mít tchoři kde žít, byla reintrodukce zbytečná a jejich definitivní vyhynutí se jen odsunulo.
Ohrožují psouni lidi?
Psouni jsou, jako většina živočichů obývajících podzemní doupata, značně zablešení. A blechy - jak známo - přenášejí mor. Psouni jsou skutečně rezervoárem této nemoci, která od pradávna ohrožuje lidstvo. I oni sami jsou vůči této nemoci nesmírně vnímaví, takže se v minulosti již několikrát stalo, že mor psouní populaci výrazně zdecimoval. Ale představují psouni nebezpečí i pro lidi?
Vědci zkoumali i tuto stránku věci a došli k závěru, že tato hrozba je minimální. Především jen některé z blech žijících v psouních kožíšcích jsou nositelkami morových bakterií. Od roku 1949 bylo zaznamenáno 395 případů onemocnění morem, ale pouze 23 nemocných (tři z nich zemřeli) přišlo prokazatelně do kontaktu se psouny.
Dnes se na mnohá psouní města jezdí dívat turisté a mor se nijak nešíří. Lidé obdivují tato okouzlující zvířátka, která si na lidské návštěvníky zvykla, zblízka je fotografují, pozorují při hrách a dovádění. Strážci parků varují před přímým kontaktem s nebojácnými zvířaty, to je nejbezpečnější způsob, jak se moru vyhnout. Varování má ale i další význam: mnozí neukáznění návštěvníci totiž přinášejí psounům různé pochoutky, které jim nesvědčí, a tak zde platí přísný zákaz krmení roztomilých krotkých zvířátek.
KDO JSOU PSOUNI?
Psouni patří do velmi početného řádu hlodavců (Rodentia), do čeledi veverkovitých (Sciuridae). Vědci rozlišují pět druhů, z nichž dva jsou kriticky ohrožené vyhynutím. Podle zbarvení konečku ocásku je rozlišují na tzv. psouny černoocasé a běloocasé. K černoocasým patří dosud nejpočetnější a nejznámější druh, psoun prériový (Cynomys ludovicianus). Na jihu, poblíž mexických hranic, žije velice podobný psoun mexický (C. mexicanus), který je jedním z oněch dvou kriticky ohrožených druhů. Západně od černoocasých druhů bychom našli zbývající tři příbuzné s bílou špičkou ocásku, psouna běloocasého (Cynomys leucurus), psouna Gunnisonova (C. gunnisoni) a psouna utažského (C. parvidens), který je tím druhým kriticky ohroženým druhem.
INTELIGENTNÍ ŘEČNÍCI
Psouni mezi sebou komunikují především hlasově, nejdůležitější jsou signály, jimiž se navzájem varují před nepřáteli. Při dlouhodobém sledování života psounů (trvá již více než 25 let) vědci zjistili, že psouní řeč patří mezi nejrozvinutější zvířecí jazyky, jaké dosud rozluštili. Psouni dokonale rozpoznávají různé vetřelce a dovedou popsat jejich vzhled, velikost a rychlost, jakou se pohybují. Jinak hlásí člověka, jinak jestřába, kojota či psa. Psouni dokonce rozlišují a pamatují si jednotlivé osoby - když se jeden z vědců vrátil ke kolonii po dvou měsících a procházel kolem ve stejném oděvu, psouni ho poznali a zůstali klidní.
