Ptakopysk vypadá na první pohled jako žert přírody, ale téměř každý, kdo se s ním seznámí blíže, si ho zamiluje - jeho hebký kožíšek láká k pohlazení, zobák má tvar, díky kterému zvířátko vypadá, jako by se neustále usmívalo. Žel jen málokdo z lidí - a to i v oblastech, kde jsou ptakopyskové hojní - mělo příležitost pozorovat je ve volné přírodě. Ptakopyskové totiž žijí nesmírně skrytě. Jsou převážně noční a většinu svého života tráví pod hladinou vody nebo spí ve svých podzemních norách. Žijí samotářsky a vzhledem k prostředí, v němž se pohybují, za sebou nezanechávají téměř žádné stopy. O jejich přítomnosti proto lidé často vůbec nevědí a znají je jen ze zoologických zahrad. 
A - V hnízdní dutině samička zahřívá svá vajíčka na břiše, mláďata se z nich líhnou přibližně po deseti dnech B - Vodní svět ptakopyska. Vždy hladový ptakopysk slídí na dně potoka po kořisti. Vchod do nory (1) bývá většinou skrytý pod převislým břehem nebo pod vodou. Doupě samců a samic bez mláďat je poměrně mělké, zatímco samice pečující o mláďata hloubí obvykle několik metrů dlouhou noru vedoucí do doupěte skrytého poměrně hluboko pod zemí (2). Aby ochránila mláďata před zaplavením nebo nepřáteli, ucpává noru zvláštní hliněnou zátkou (3), kterou rozbije a znovu obnoví vždy, když noru opouští nebo se do ní vrací. 
Zobák: Široký "kachní" zobák je citlivým loveckým nástrojem - v jeho pokožce je více než 850 tisíc jamek, v nichž končí nervová zakončení sloužící jako elektrosenzory. Ptakpysk nemá zuby, místo nich je vybaven pevnými destičkami, mezi nimiž drtí svou krunýřem opatřenou kořist Kožešina: Ptakopyskové mají hustou jemnou kožešinu, typickou pro vodní zvířata. Na jednom čtverečním milimetru vyrůstá přibližně 900 jemných chlupů, jejich kožešinka je tedy hustší a jemnější než kožich ledního medvěda nebo říční vydry Plovací blány: Přední tlapky ptakopysků jsou opatřeny širokou plovací blanou, která jim spolu s hydrodynamickým tvarem těla umožňuje nesmírně rychlý a obratný pohyb pod vodou. Při chůzi na souši (velmi neobratné, ptakopysk se spíš plazí) svinuje plovací blány do dlaně Ocas: Silný plochý ocas připomíná ocas bobra. Ptakopysk do něj ukládá tuk, ocas mu tak slouží jako zásobárna pro období nouze. Při plavání ho používá jako kormidlo Savci: Jako všichni savci jsou i ptakopyskové teplokrevní, mají červené krvinky bez jádra, a hlavně - mláďata se živí mlékem vylučovaným z mléčných žláz. Mléčné bradavky sice ptakopyskové nemají, ale mláďata olizují mateřské mléko z tzv. mléčných plošek na břiše matky. Odstavena jsou po pěti měsících a po roce dospívají 
Rozmnožování: Ptakopyskové mají podobně jako ptáci a plazi kloaku a rozmnožují se tak, že kladou vajíčka (nejčastěji dvě), z nichž se po šesti až deseti dnech inkubace vylíhnou mláďata Jedová ostruha: Od zmijí si ptakopysk vypůjčil jedovou žlázu, jejíž vývod končí ve zvláštní ostruze na zadní noze. S jedovou ostruhou se rodí všechna mláďata, samice ji však při dospívání ztrácejí. Zdá se, že samcům slouží tato ostruha při zápasech o samičku. Jed je schopen zabít psa, ale pro člověka není smrtelný. Přesto je zranění ostruhou nesmírně bolestivé. Zadní končetiny jinak ptakopyskům slouží k hrabání nor 
Primitivní živočich?
Ptakopysk patří spolu s ježurami mezi tzv. ptakořitní savce (Monotremata). Toto pojmenování dostali proto, že stejně jako u ptáků nebo plazů mají jejich vylučovací a pohlavní orgány společný vývod - kloaku. A stejně jako ptáci a celá řada plazů se rozmnožují tak, že kladou vajíčka - nejčastěji dvě. První ptakopyskové se na Zemi objevili před více než sto miliony lety - motali se tedy pod nohama dinosaurům. Vědci je proto dlouhé roky řadili mezi tzv. primitivní živočichy a považovali je za "živou zkamenělinu". Ale dnes, kdy o těchto podivných zvířatech vědí mnohem víc, změnili názor - prastarý živočich ještě nemusí znamenat primitivní. Právě naopak: ptakopyskové jsou dokonalí predátoři, kteří se skvěle přizpůsobili prostředí, v němž žijí a loví. Obývají mělké vodní toky a jako lovci zde prakticky nemají konkurenci.
Slepí a hluší lovci
Potravou ptakopysků jsou nejrůznější vodní živočichové: raci a další drobní korýši, červi, a především vodní hmyz a jeho larvy. Hledají je na dně toků ve vodě, která je často zkalená. Ale i v těchto podmínkách musejí být úspěšní, mají totiž obrovskou spotřebu, denně zkonzumují množství potravy, které odpovídá více než třetině jejich vlastní váhy. Neprůhledná voda přitom ptakopyskům nijak nevadí, stejně se pod vodou pohybují s pevně zavřenýma očima a ušima, takže jsou při hledání potravy prakticky slepí a hluší. Jak je tedy možné, že jsou tak vynikající lovci? Tady jsme u hlavní záhady a podivného přizpůsobení, jaké v živočišné říši objevíme jen zřídka. Ptakopyskové mají šestý smysl. Doslova. Jejich zobák vypadá na první pohled jako kachní, ale jeho stavba a struktura je zcela odlišná. Tvoří ho čelistní kosti kryté tuhou pokožkou, která obsahuje obrovské množství citlivých nervových zakončení. Některá fungují tak, jak si to dovedeme představit - tedy jako hmat. Ale jsou zde i orgány, které zaznamenávají změny elektrického napětí, tzv. elektrosenzory. Každý, i ten sebenepatrnější pohyb nějakého živočicha ve vodním prostředí vyvolá nepatrnou změnu elektrického napětí. A ptakopysk je schopen ji zaznamenat, určit, odkud tento vzruch přichází a jak velký je živočich, který jej vyvolal. Bezpečně tak odhalí i v kalné vodě nebo ve tmě každého tvora, který mu slouží za potravu. A nepotřebuje k tomu sluch ani zrak...
Ohrožený, nebo běžný?
Ptakopyskové mají ve svém prostředí řadu přirozených nepřátel. Poměrně drobné zvíře (není velký ani jako kočka a obvykle váží necelé dva kilogramy) se stává kořistí dravců a sov, ale ulovit ho mohou i větší druhy dravých ryb. Největší nebezpečí pro ně však představují změny životního prostředí: úbytek břehových porostů, který vede k erozi břehů a destrukci jeho nor, ale i změny obsahu solí ve vodě. Populace, které obývají potoky a říčky v blízkosti velkých měst, jako je např. Melbourne, jsou ohroženy i odpady - počínaje prázdnými otevřenými konzervami a zbytky rybářských vlasců a sítí konče. Pokud se o ně ptakopysk pořeže nebo mu spoutají končetiny, většinou uhyne. A tak, přestože oficiálně ptakopysk nepatří mezi ohrožené druhy živočichů, zoologové mu začínají věnovat zvýšenou pozornost a na mnoha místech už zaznamenali zřetelný úbytek jejich počtu.
JMÉNO NEPROŠLO
Ptakopysk dostal od vědců nejdříve jméno Platypus anatinus, ale ukázalo se, že jméno Platypus již nese jedna skupina brouků. Pravidla vědeckého názvosloví však nedovolují, aby se rodové jméno opakovalo u různých druhů, vědci proto museli dát ptakopyskovi jiný název a dnes ho všichni zoologové světa znají pod jménem Ornithorhynchus anatinus.
VODNÍ "KŘEČEK"
Ptakopyskové nepožírají svou drobnou kořist hned, jak ji pod vodou uloví. Mají, podobně jako syslové nebo křečci, lícní torby, do nichž úlovky ukládají a pochutnají si na nich až později v klidu. Zásoby na zimu si však nedělají, přestože jsou aktivní po celý rok. V době, kdy je v přírodě nedostatek potravy, čerpají ze své vlastní zásobárny energie - z mohutného "bobřího" ocasu, do kterého během období hojnosti ukládají tuk. Plochý ocas může pojmout až 50 % veškerého tělesného tuku.
