Ne, do textu se nevloudil tiskařský šotek. Řeč bude skutečně o parazitoidech, kteří se od běžných parazitů v některých rysech liší. Zatímco paraziti si dávají záležet, aby svým příživnictvím hostitele neohrožovali na životě, parazitoidi takové ohledy nemají. Většina z nich patří do řádu blanokřídlých (Hymenoptera), do nějž náležejí i známí tvůrci hmyzích států - včely, vosy, čmeláci a mravenci. Dospělci parazitoidů se většinou živí zcela mírumilovně - sají květní nektar, jen několik druhů je dravých. Svému potomstvu však dopřávají masitou stravu. Samičky kladou vajíčka na tělní povrch nebo přímo do tkáně nejrůznějších druhů hmyzu, případně pavouků, takže nenasytná larva je ihned po vylíhnutí obklopena potravou. S chutí se pustí do nebohého hostitele a doslova ho sežere zaživa. Nejprve se živí tukovým tělesem, které hmyzu slouží jako zásobárna živin, a saje krvomízu. Teprve těsně před zakuklením napadá i životně důležité orgány a tím hostitele bez výjimky zabíjí.
Samička lumka velikého (Rhyssa persuasoria) svým čtyřcentimetrovým kladélkem provrtává dřevo, aby vložila své vajíčko do larvy tesaříka nebo pilořitky. Kladení jí trvá 20-40 minut. Po celou dobu je bezbranná vůči případnému napadení, ale v zájmu svých potomků musí toto riziko podstoupit
Časované bomby
Mezi druhově nejpočetnější rody parazitoidů v České republice bezesporu patří lumci a lumčíci. Jsou to štíhlí, elegantní letci, kteří v letních měsících často zabloudí i do lidských obydlí. Lumek veliký (Rhyssa persuasoria) pro své potomky vyhledává larvy pilořitek a tesaříků, žijící ve dřevě padlých nebo poražených stromů. Ty mohou být až několik centimetrů hluboko a rozhodně nepatří mezi hmyzí drobečky. Lumek je ke zdolání takové kořisti dobře vybaven. Samička dokáže bezpečně určit místo, kde se pod kůrou skrývá larva. Tykadly ohmatává povrch kmene a snad slyší zvuky nebo vnímá otřesy, které larva prokousávající se dřevem vydává. Vajíčko do těla oběti umístí pomocí obdivuhodného kladélka, jež je stejně dlouhé jako zbytek těla (až 4 cm) a dokáže proniknout i velice tvrdým dřevem. Tím je osud larvy zpečetěn. Na jaře se k povrchu neprokouše pilořitka či tesařík, ale příslušník další lumčí generace.
Lumčík žlutonohý (Apanteles glomeratus) je mnohem menší, dospělci jsou velcí pouze 3-4 mm, přesto je díky svému způsobu života nepřehlédnutelný. Jeho larvy se totiž vyvíjejí v housenkách běláska zelného, nevítaného hosta našich zahrad. Samičky při kladení vajíček riskují život, protože housenky sice vypadají nevinně, ale umějí se bránit - na útočníky vystřikují jedovatou tekutinu. Jakmile se však lumčíkům podaří naklást vajíčka pod housenčí kůži, je veškerá obrana marná. Nejenže jedna snůška obsahuje až 50 vajíček, každé z nich se navíc může nepohlavně rozdělit a vytvořit několik zárodků. Housenka je tak zevnitř vyžírána desítkami larviček, které představují časovanou bombu - jakmile dorostou natolik, že jsou schopny kuklení, housenku usmrtí. Zbude z ní pouze pokožka, jakýsi vak plný larev. Ty potom vylezou a zakuklí se vedle mrtvé housenky. Zahrádkáři někdy kukly považují za "housenčí vajíčka" a ničí je, aniž tuší, že zabíjejí vlastní spojence.
Pohřbeni zaživa
Pro samičky lumků a lumčíků jejich úkol nakladením vajíček končí. Jiné druhy parazitoidů však vynakládají úsilí mnohem větší. Když se přírodovědcům podařilo proniknout do soukromí samotářských vosiček, objevili nesmírně propracovaný způsob rodičovské péče. Vosičky, kterým se v češtině příznačně říká kutilky a hrabalky, se nespokojují s pouhým nakladením vajíček. Pro své potomky stavějí podzemní hnízda. Narazíte-li někdy za letního dne na sluncem prozářenou opuštěnou pískovnu, lom nebo říční naplaveninu, možná na písku objevíte drobné vstupní otvůrky, kolem nichž budou cosi kutit a hrabat tyto starostlivé budoucí matky. Příbuzná jízlivka sice nic takového nedovede, zato umí z hlíny a vlastních slin vyrábět nádherné hnízdní buňky ve tvaru řeckých amfor. Hnízdo larvám slouží jako ložnice, kuchyň i spižírna zároveň. Vosička ho naplní zásobou potravy, přičemž každý druh dává přednost jiné kořisti: housenkám motýlů, larvám brouků, mouchám, pavoukům nebo včelám, jako v případě květoliba včelího (Philanthus triangulum). Ať se v hnízdě ocitne jakýkoli hmyz, jeho budoucnost je vždy stejně bezútěšná. Vosička vpichem žihadla zasáhne jeho nervovou soustavu a tím ho provždy znehybní. Odsouzenec na smrt ztratí vládu nad svým tělem a stane se vůči hladové larvičce bezmocným. Plní tak funkci "živé hmyzí konzervy", která nemůže utéct a zároveň se nekazí. Potravu pro larvu shání vždy pouze samička. Je to od ní úctyhodný výkon - ochromenou kořist, která je mnohdy větší než ona, dokáže po zemi dopravit na místo určení ze vzdálenosti mnoha desítek metrů. Pro zdárný vývoj jedné larvy je přitom zapotřebí "konzerv" hned několik.
Bez nich by to nešlo
Možná si říkáte, že v přírodě je to nějak špatně zařízeno, dějí-li se v ní takové krutosti. Podivoval se tomu i Charles Darwin, autor teorie o vzniku druhů přirozeným výběrem: "Zdá se mi, že na světě je příliš mnoho bídy. Nemohu uvěřit, že dobrotivý a všemohoucí Bůh by mohl úmyslně stvořit lumky s tak vysloveným záměrem, že budou získávat potravu z živých těl housenek." Příroda však nezná soucit ani nenávist. Parazitoidi si svůj způsob života nezvolili ze záliby v krutém mučení, stejně jako šelmy nezabíjejí pro rozkoš ze zabíjení, ale z nutnosti. Jinak by je čekala smrt hlady.
Parazitoidi jsou ostatně velmi důležití pro udržování přírodní rovnováhy (i když jejich oběti by na to zřejmě měly jiný názor). Některé rostliny dokonce vyrábějí chemické látky, kterými je lákají do své blízkosti. Zajišťují si tak ochranu před hmyzem, který by je jinak zahubil. I lidé se naučili tuto zajímavou skupinu blanokřídlých využívat k biologickému boji proti škůdcům a mnohdy je za tím účelem přenášejí i na jiné kontinenty. Příkladem je zmíněný lumčík žlutonohý, který byl už roku 1883 převezen z Evropy do Spojených států, aby místním farmářům pomohl v boji proti běláskovi. V poslední době se ukazuje, že by některé druhy parazitoidů mohly pomoci zachránit i jírovce (stromy, na nichž rostou kaštany), které ohrožuje drobný motýlek - klíněnka jírovcová.
PARAZITOIDI PARAZITOIDŮ
Ani parazitoidi nejsou mnohdy uchráněni nebezpečí, kterým sami ohrožují své hostitele. I v tomto případě platí přísloví o kopáči padajícím do jámy, kterou nastražil na jiného. Může se například stát, že housenka běláska je pomalu požírána larvami lumčíka, na kterých si později pochutnají larvy některé chalcidky nebo malého druhu lumka. Chalcidky patří mezi nejmenší zástupce blanokřídlého hmyzu - některé druhy nedosahují ani velikosti jednoho milimetru. Je to s ohledem na jejich způsob života pochopitelné, neboť larvy se musí vejít do larev větších druhů parazitoidů, jež se samy vyvíjejí v tělech svých hostitelů.
JSOU PARAZITOIDI VZÁCNÍ?
Mohlo by se zdát, že hmyz s tak zvláštním způsobem péče o potomstvo je jen zanedbatelnou kapkou v pestrém moři života. Ale stačí si uvědomit, že hmyz tvoří asi 60 % všech druhů na Zemi, přičemž většina hmyzích druhů má alespoň jednoho parazitoida a parazitoidi sami jsou mnohdy napadáni dalším menším druhem. Podtrženo a sečteno: Odhaduje se, že každý čtvrtý druh organismu, obývající naši planetu, je parazitoidem.
