Ptáci s krumpáčem

Zoborožec dostal své jméno docela oprávněně - jeho mohutný zobák skutečně připomíná jakýsi podivný roh vyčnívající z hlavy. Velikost zobáku je v poměru k hlavě a tělu neuvěřitelná, skoro by se zdálo, že pták tak obrovský zoban neunese, natož aby s ním dokázal obratně létat - a to i mezi větvemi v korunách stromů. Zobák je však překvapivě lehký, neboť je tvořen trámci, mezi nimiž je vzduch. S lebkou vytváří kompaktní celek, který je nesen zpevněnými krčními obratli a mohutnými svaly v oblasti krku. Příroda ovšem nevymýšlí nic samoúčelně, i toto pozoruhodné zoborožčí přizpůsobení má svůj význam - hlava zoborožce je vlastně jakýsi opeřený krumpáč!

PTÁCI S KRAVSKÝMA OČIMA

Pohled do očí zoborožce je nezapomenutelný - to proto, že na rozdíl od ostatních ptáků mají dlouhé nápadné řasy. Nejde ovšem o skutečné řasy, z očních víček zoborožců vyrůstají tuhá, vlasům podobná pírka.

Zazděná manželka

K čemu potřebují ptáci krumpáč? Pro pochopení musíme vyhledat vysoko v kmeni stromu zoborožčí hnízdo. Úzká štěrbina je ze země téměř neviditelná, za ní se v dutině skrývá samice s mláďaty. Nedostane se k ní žádný nepřítel, štěrbina je široká jen tak, aby jí prostrčil samec zobák a mohl tak podávat své rodině potravu. Jakmile jsou mláďata dostatečně vzrostlá, přichází na řadu zmíněný "krumpáč". Mohutnými údery zobáku - samec zvnějšku, samice zevnitř - prorážejí oba rodiče v kmeni otvor dostatečně široký, aby se jím mohl dospělý pták velikosti sojky protáhnout na svobodu. Jak se ale ocitl uvnitř? Vletový otvor hnízdní dutiny byl původně dostatečně velký. Ale v okamžiku, kdy si ji samice zvolila za příbytek svých mláďat a usídlila se uvnitř, zazdila sama sebe "maltou" vytvořenou z bláta, rozžvýkaného dřeva a kůry a dalšího detritu ze dna dutiny. Ponechala jen zmíněný úzký otvor. Po několika měsících, během nichž nakladla vajíčka a vyseděla mláďata, se zase proklovala ven. Dosud nedospělá mláďata se v dutině opět zazdila a v jejím bezpečí přečkala období dospívání, krmena potravou, kterou jim starostliví rodiče přinášeli zvenčí.

Opeření lvi

Jižní Afrika je domovem největších a nejhlučnějších zoborožců. Prvenství mezi nimi drží zoborožec kaferský (Bucorvus leadbeateri), který je velký jako krocan a váží přes čtyři kilogramy. Přestože je docela schopným letcem, zdržuje se převážně na zemi, rozvážně kráčí a hledá v trávě savany potravu. Nepohrdne žádným hmyzem, který sbírá svým obrovským zobákem s překvapivou přesností a obratností. Jeho zobák je tak přesný a jemný nástroj, že je jím schopen ulovit i hmyz za letu. Tito zoborožci však vzhledem ke své velikosti loví i drobné obratlovce - od veverek, přes myši a ještěrky až po jedovaté hady. Jejich mohutný zobák slouží v tomto případě jako pevná pinzeta, s jejíž pomocí udrží nebezpečné jedové zuby v dostatečné vzdálenosti od těla. Silným zobákem (opět přichází ke slovu jeho funkce krumpáče) jsou schopni rozbít dokonce i želví krunýř. Zato jím nemusejí rozbíjet "vězení" v hnízdní dutině, tito velcí zoborožci prakticky nemají nepřátele, proto se ani nezazdívají. Kaferští zoborožci se vyznačují podivuhodným hlasem - zvláštním basovým duněním, které je slyšet až čtyři kilometry daleko, tedy do stejné vzdálenosti jako lví řev. Jsou to teritoriální ptáci, kteří žijí ve skupinách a brání své území před cizími jedinci svého druhu. To je nejspíš příčinou jejich zvláštního zvyku, pro který se dostávají do konfliktu s místními farmáři - napadají totiž svůj vlastní obraz, odrážející se ve skle oken farem. Okna většinou tento útok nevydrží (které okno vydrží ránu krumpáčem) - a farmáři za to útočící zoborožce střílejí. Jistým způsobem se jim nelze divit - rekordní počet rozbitých oken je prý 27 za jediné odpoledne...

Pralesní krasavci

Pohlédnout do očí asijskému zoborožci není, na rozdíl od zoborožců afrických, tak snadné, většinou jde o stromové druhy, které se skrývají v horních patrech tropického lesa. Pozorovateli nepomůže ani jejich pestré zbarvení či značná velikost. Přitom právě tito zoborožci patří mezi nejohroženější - jihoasijské tropické pralesy mizejí závratným tempem a s nimi i pozoruhodní ptáci, kteří jinde žít nemohou. Počty některých druhů už jsou tak nízké, že jim bezprostředně hrozí vyhynutí, např. překrásnému zoborožci himálajskému (Aceros nipalensis), který kdysi hojně obýval horské lesy od Nepálu po Vietnam. Dnes přežívají poslední roztroušené skupinky těchto ptáků v odlehlých horských oblastech a zoologové odhadují, že jich nežije více než tisíc. Pozorovat skrytě žijící obyvatele pralesa je nesmírně náročné, na pomoc proto přicházejí nejmodernější způsoby sledování pomocí vysílaček. Jen tak mohou vědci zjistit, jak se pták v průběhu dne chová, jak loví a sbírá potravu či jaká je velikost jeho teritoria. Tyto údaje jsou nesmírně důležité pro vlastní ochranu druhu (např. určení, kudy mají vést hranice rezervace, jak má být velká). Zdánlivě jednoduché, jenže než může zoolog upevnit na tělo ptáka vysílačku, musí ho v pralese najít a chytit do sítě. Setkává se přitom nejen s nepohodlím, ale i se skutečným nebezpečím - pralesy jsou domovem slonů, tygrů, jedovatých hadů...

Souboje ve výšinách

Zoborožci mají, jako všichni obyvatelé pralesa, i řadu přirozených nepřátel. Co je však horší - ani v tropickém pralese není velký výběr vhodných dutin pro hnízdění, jednotlivé páry zoborožců proto musejí objevenou dutinu ubránit před dalšími zájemci z řad ještěrů, hadů, jiných ptáků či veverek. Jsou však nesmírně stateční a díky svému silnému zobáku a dokonalé spolupráci často zvítězí i nad mnohem větším a silnějším nepřítelem. Zoologové např. pozorovali pár zoborožců, který objevil příhodnou hnízdní dutinu obývanou varanem. Samec nejprve upoutal jeho pozornost křikem a poletováním v těsné blízkosti. Jakmile ho vylákal z dutiny, rychle se za neustálého křiku vzdálil. Samice v tom okamžiku nenápadně vklouzla do dutiny a statečně se vrhla do boje s varanem, který se ji snažil zasáhnout a srazit úderem dlouhého silného ocasu. Asi by to dlouho nevydržela, ale na tuto příležitost čekal samec a zaútočil na nepřítele zezadu - varan tísněný silnými zobáky ze dvou stran nakonec ustoupil.

	oblast výskytu zoborožců
	rezervace, národní parky, chráněné oblasti

Zmlsaná maminka

Stejně jako u afrických stromových zoborožců se i samičky asijských druhů po spáření zazdí ve vybrané hnízdní dutině a ponechají jen úzký otvor, kterým jim sameček podává potravu. Ten se snaží své na vejcích sedící manželce přinášet ty nejvybranější lahůdky, které prales nabízí: od různých lákavých plodů přes hmyz a velké štíry až po drobné obratlovce včetně agam, gekonů, hadů, netopýrů, a dokonce i mláďat jiných ptáků. Ale ne vždy se zavděčí, podle pozorování zoologů si samička potrpí na pestrou stravu, a když sameček přináší stále stejný druh potravy, může se stát, že mu ji nespokojená samička zase vyhodí zpět. V zazděném hnízdě se ptáci musejí vypořádat i s některými problémy - např. s vylučováním. Samice to řeší jednoduše - pozvedne zadní část těla ke štěrbině a prudce a dokonale přesně vystříkne proud tekutého trusu z hnízda ven. Půda pod hnízdem tak brzy nese neklamné stopy této činnosti. Odrůstající mláďata to zkoušejí také, ale při prvních pokusech se často stává, že štěrbinu minou a pokálejí hnízdo. Jejich matku to ovšem z míry nevyvede, trus posbírá zobákem a vyhodí ho ven. Zoology také zajímalo, jak tito uvěznění ptáci získávají vodu. Nakonec dospěli k závěru, že nejspíš vůbec nepijí a že jim stačí tekutina obsažená v potravě.

VĚRNÉ PŘÁTELSTVÍ

Ve skupinách zoborožců kaferských je velice přísná hierarchie. Zoologové, kteří se zoborožci zabývají, přirovnávají jejich chování a sociální strukturu k primátům. Zaznamenali dokonce i stejné vzájemné vztahy mezi jednotlivými ptáky - příbuzní jedinci spolupracují, pomáhají si a vzájemně se brání. Dokládá to i pozorování vztahu mezi dominantním samcem a jeho nejbližším "příbuzným" - věrné přátelství mezi oběma samci trvalo minimálně dvacet let. I jinak je chování těchto ptáků příkladné, jsou prý důstojní, sebejistí, zvědaví, čestní...