Jednou z nejrozšířenějších strašilek v našich chovech je pakobylka indická (Carausius morosus). Vypadá jako oživlý klacíček: pohybuje se pomalu a kolébá se přitom jakoby ve větru. Jednou z jejích nejzvláštnějších vlastností je, že se rozmnožuje partenogeneticky - všichni jedinci jsou samičky, a jakmile dospějí, začnou klást vajíčka. A nenakladou jich málo. Protože navíc patří mezi nejsnáze chovatelné druhy hmyzu, lze je doporučit každému, kdo se chce o chov nějakého neobvyklého živočicha pokusit úplně poprvé.
Spousta malých pakobylek
Pakobylky patří k hmyzu s proměnou nedokonalou a nymfy se svým vzhledem příliš neliší od dospělců. To, že dospěly (několikrát se mezitím svléknou), poznáte nejsnáze podle velikosti: dospělí jedinci jsou téměř 10 cm dlouzí. Dospělé samičky (což jsou v tomto případě všichni jedinci) začnou brzy klást množství vajíček, která se začnou hromadit na dně chovné nádrže. Jsou vejčitá, asi 1 - 1,5 mm dlouhá, uzavřená něčím, co se velmi podobá víčku či pokličce. Není-li v chovné nádrži příliš sucho nebo naopak mokro (trus a úlomky listů na dně plesniví), můžete vajíčka ponechat na místě, jinak je vhodnější přemístit je do samostatné, důkladně uzavřené nádobky. Po čase, který závisí na teplotě, se z vajíček začnou líhnout malinké, přibližně jeden centimetr dlouhé napodobeniny dospělých pakobylek. Hned od mládí se živí stejnou potravou jako dospělí jedinci.
Pozor!
Hrdlo skleničky nesmí být příliš široké, zejména při odchovu nymf. Malé pakobylky snadno spadnou (nebo dokonce omylem vlezou) do vody a už se z ní nedokážou dostat, takže se utopí.
Chovné zařízení
Pakobylky sice nelétají, ale umějí lézt po všem, i po skle. Pokud je tedy nechcete hledat všude po bytě, je nutné chovnou nádobu důkladně uzavřít. Ta přitom nemusí být nijak nákladná, postačí třeba i obyčejná pětilitrová sklenice zakrytá kouskem mušího pletiva. Nejvhodnější ovšem je speciální insektárium, dostatečně vysoká nádrž s jednou nebo dvěmi stěnami z pletiva. Insektárium musí být vyšší, neboť jeho hlavním vnitřním zařízením je sklenice s vodou, do níž se vkládají větvičky živné rostliny. Někteří chovatelé se chovnou nádobou nezatěžují vůbec, prostě doprostřed stolu postaví na větší tác sklenici s rostlinami a na ně posadí pakobylky - mají-li k dispozici dostatek potravy, nic je nenutí opouštět tato místa a hledat ji někde po bytě.
Potrava
Pakobylky jsou výlučně býložravé, v letních měsících je lze krmit prakticky každým zeleným krmením, které máme k dispozici. S oblibou přijímají i některé pokojové rostliny, jako je např. voděnka. Protože jsou však aktivní po celý rok, je nutné jim zajišťovat čerstvou potravu i v zimě. Nejlépe se osvědčil stálezelený břečťan, který je dostupný prakticky v každém starším parku či okrasné zahradě. Jím lze tento hmyz krmit prakticky po celý rok, jednotvárná strava mu nijak nevadí. Zelené rostliny většinou udrží v chovné nádrži dostatečnou vlhkost. V suchém prostředí se pakobylky špatně svlékají a mnohdy si při tom odtrhnou část nožky. To naštěstí není na závadu, při příštím svlékání jim zase doroste.
Kde je sehnat
Protože se pakobylky množí až nadměrně, stačí se poptat na správných místech a nepochybně získáte malé, právě vylíhlé pakobylky zdarma, ještě s poděkováním za odběr. Pokud je ve vašem okolí nikdo nechová, určitě je snadno a levně koupíte v nejbližší prodejně se zvířaty nebo seženete na inzerát přímo od chovatele.
