Když v roce 1965 přišel mladý absolvent Oxfordské univerzity Iain Douglas-Hamilton do Afriky, téměř nikdo ze zkušených zoologů a jeho učitelů nevěřil, že svůj projekt výzkumu slonů dokáže obhájit a dotáhnout do konce. Mladý zoolog však po ročním výzkumu svou práci nejen obhájil, ale získal i prostředky na její pokračování. A v Africe už zůstal. Dnes je dr. Iain Douglas-Hamilton považován za jednoho z nejvýznamnějších odborníků na sloní rezervace a znalce života divokých slonů. Už jeho první výzkumy naznačily, kudy se musí ubírat cesta ochrany divokých slonů: objevil složité sociální vztahy mezi jednotlivými zvířaty ve skupinách i důležité vztahy mezi sloní populací a prostředím, které obývají. Právě on navrhl rozšíření existujících rezervací tak, aby zahrnovaly oblasti, jimiž sloni migrují za potravou, čímž se omezí jejich ničivý vliv na vegetaci v dosud příliš omezeném prostoru. Jedním z posledních projektů, na kterém se podílel, bylo nafilmování života divokých slonů bez přítomnosti člověka. Až dosud totiž probíhalo veškeré jejich sledování pouze tak, že se lidé pohybovali v blízkosti zvířat (ke slonům se samozřejmě nemůže přiblížit každý, ti si na přítomnost určitých osob museli dlouho zvykat, teprve pak je ve své blízkosti snesli a víceméně ignorovali), nebo za pomoci jedinců vybavených vysílačkami. Pozorování slonů bez přítomnosti člověka umožnila miniaturní kamera, která byla sestrojena za pomoci výše zmíněného zoologa a jeho kolegy Dr. Anthony Hall-Martina a upevněna na obojku třítunové slonice Afslurpie z jedné sloní rodiny žijící v Národním parku Addo v Jižní Africe. Celý projekt trval 21 dní a kromě potvrzení znalostí získaných již dřívějším pozorováním přinesl i některé nové poznatky, týkající se zejména vzájemné komunikace mezi jednotlivými zvířaty ve skupině.
JEMNÝ I SILNÝ
Sloní chobot je jedním z nejúžasnějších nástrojů, jakým příroda své děti vybavila. Tento citlivý orgán, který vznikl prodloužením nosu a jeho srůstem s horním pyskem, je schopen jemně se dotýkat zranění svého druha či uchopit nepatrný předmět, aniž by ho poškodil, stejně jako vytrhnout z půdy strom i s kořeny. Sestává z více než sto padesáti tisíc svalů a vejde se do něj až 17 litrů vody. Slouží slonům jako dýchací a hlasový orgán, současně je sídlem hmatu a čichu.
Mluvící chobot
Sloni jsou vysoce společenská zvířata a s výjimkou dospělých samců, kteří se toulají samotářsky, žijí v pevně svázaných skupinách, vedených nejsilnější sloní samicí. Není proto překvapující, že se u nich vyvinula celá řada způsobů vzájemné komunikace. K vyjadřování používají sloni nejrůznější prostředky. Tím nejjednodušším je řeč těla a citlivého chobotu. Sloni se zdraví vztaženým chobotem, známí a spřátelení jedinci se vítají tak, že své choboty kolem sebe vzájemně ovíjejí nebo vkládají jejich citlivý konec do tlamy svého protějšku. Zdviženým chobotem také nasávají vzduch, když jsou zneklidněni a zkoumají okolí.
Chobot je hlavním dorozumívacím prostředkem mezi matkou a jejím mládětem. Neustálé jemné dotyky ubezpečují mládě o matčině lásce a pozornosti, lehké plesknutí naopak použije v případě, že je nutné neposlušného potomka ukáznit. Malé slůně zase žebrá o mléko tak, že se chobůtkem dotýká matčiných nohou. Vzájemné dotyky chobotu slouží i k uklidnění druhého zvířete, které je něčím znepokojeno nebo utrpělo zranění.
Slon však může mluvit celým tělem a nejde jen o řeč kontaktní - dotykovou, patří sem i signály vizuální (zrakové). Hrozící slon např. vysoko zdvihne hlavu a do široka roztáhne uši, aby vypadal co největší a nejhrozivější (Dr. Douglas-Hamilton dokonce pozoroval sloního býka, který se při hrozbě postavil předníma nohama na padlý kmen, aby byl ještě vyšší). Podřízený jedinec naopak hlavu sklání a přitahuje k ní uši co nejtěsněji, čímž dosahuje opačného efektu.
Nejdůležitější je čich
Sloni mají poměrně slabý zrak, tuto nevýhodu však dokonale vyvažuje nesmírně citlivý čich, který je schopen zachytit i zcela nepatrné pachové stopy na vzdálenost několika kilometrů. Není proto divu, že sloní řeč zahrnuje celou řadu chemických signálů. Jeden z nejdůležitějších se váže k páření a rozmnožování. Jako všechna divoká zvířata se i sloni páří pouze v období tzv. říje, tedy v období, kdy v jejich tělech dozrávají pohlavní buňky. To je spojeno i se zvýšenou sekrecí pohlavních hormonů, které se částečně vylučují močí. Samci i samice si proto moč vzájemně očichávají, neboť tak bezpečně zjistí, zda je ten druhý v říji, a tedy připravený k páření.
Další užitečné pachy jsou vylučovány z tzv. temporálních žláz, které leží mezi očima a ušima (jméno je odvozeno od kosti spánkové, os temporalis). Tyto žlázy "pláčou" či slzí vždy, když se zvíře dostane do nějaké citově vypjaté situace - např. při soubojích, při páření nebo při opětovném setkání s rodinou. Proud slz vytékající z temporálních žláz dospělé samice Edwiny tak např. prozrazoval její vzrušení při pohledu na několik samců, kteří se pokoušeli pářit s její dcerou.
Mimo to vědci vypozorovali, že někteří sloni otírají výměsek těchto žláz o kmeny stromů. Domnívají se, že sloni si tímto způsobem předávají vzkazy, které si mohou "přečíst" všichni, kteří tudy půjdou po nich.
Sloní řeč
Hlavním dorozumívacím způsobem slonů však je jejich hlas. Cynthia Mossová, která se už řadu let zabývá sledováním slonů, odhaduje, že sloni používají při vyjadřování nejméně pětadvacet různých zvuků. Nejznámější z nich je ryčné troubení, které signalizuje nejvyšší stupeň vzrušení. Když např. samice Echo rodila syna Ebonyho, ostatní samice doprovázely tuto vzrušující událost hlasitým troubením.
Přesto troubení nepatří mezi nejpoužívanější signály, sloni se mnohem častěji dorozumívají jakýmsi tichým brumláním, některé tyto zvuky jsou pro člověka jen stěží slyšitelné. Echo tak např. používá určité brumlání k tomu, aby sdělila svému klanu, že je čas vydat se na cestu, jiným hlasem zase říká Ebonymu, že se může napít mléka.
Některé z hlasových projevů však mají tak nízkou frekvenci, že je lidské ucho nezachytí vůbec. Tyto hluboké tóny (infrazvuky) mají tu vlastnost, že se dokonale a v plné síle nesou do značné dálky, aniž by ztrácely na srozumitelnosti. Zoologové proto soudí, že je sloni používají především při komunikaci na dlouhé, až desetikilometrové vzdálenosti. Tento dokonalý komunikační systém dovoluje stádu rozptyl v krajině, takže lépe využívá potravu a vodní zdroje, aniž by jeho jednotliví členové mezi sebou ztráceli kontakt: mohou se kdykoliv navzájem varovat, přivolat pomoc nebo naopak upozornit na cizího příslušníka opačného pohlaví. Infrazvuky používají i říjné samice, které jimi lákají samce k páření.
Honba za bílým zlatem
Sloni představují pro státy, v nichž žijí, chodící poklad - právě oni jsou magnetem, který sem přitahuje tisíce turistů a tím i jejich peníze. Mnohem cennější poklad však mají sloni přímo ve svém "vlastnictví" - kly. Zájem o slonovinu trvá už od starověku a byl příčinou vyhubení slonů v severních oblastech Afriky, zatímco neprobádaný a nepřístupný jih kontinentu lovcům slonoviny dlouhá léta odolával. Přelom nastal až v 17. a 18. století kolonizací jižní Afriky. Lov slonů primitivními zbraněmi však byl nesmírně nebezpečný a mnohý z lovců zaplatil za svou touhu po slonovině životem. Přesto přicházeli další a další - vysoká cena slonoviny byla příliš lákavá.
Citelný zásah do sloní populace pak přinesly moderní střelné zbraně, které dovolily člověku zabíjet tato mohutná a silná zvířata z bezpečné vzdálenosti a ve velkém. Cestovatel Livingstone např. zaznamenal v roce 1849 úplná sloní jatka - během jediného roku bylo jen v oblasti jezera Ngami zabito 900 slonů. Takovým drastickým zásahům nemohou pomalu se množící zvířata dlouho odolávat - začátkem 19. století zbývaly na celém africkém kontinentu jen roztroušené, skrytě žijící a mimořádně ostražité skupinky slonů a zdálo se, že je otázkou času, kdy toto zvíře vyhyne docela.
Nekonečný boj s pytláky
Naštěstí již v 18. a 19. století uzákonily některé africké státy ochranu slonů a jejich odstřel byl možný jen na zvláštní povolení. Vybíjení slonů (ať už kontrolované, při němž byl povolen odstřel určitého, často dost vysokého počtu zvířat, nebo nekontrolované) pokračovalo prakticky až do padesátých let 20. století. Skutečnou ochranu znamenalo teprve zřizování národních parků a posléze (v devadesátých letech 20. století) i přísný zákaz obchodu se slonovinou. Národní parky ani zákaz obchodu se slonovinou bohužel nezamezily pytláctví - slonovina je na černém trhu ceněna natolik, že ani přísné pronásledování, tvrdé postihy a v některých zemích dokonce hrozba zastřelení pytláky neodradí.
Přesto ochránci přírody a správci rezervací určité výsledky zaznamenali. Zatímco od roku 1979 do roku 1989 klesl vinou pytláků počet slonů na polovinu, uzavření oficiálních trhů se slonovinou tento úbytek zpomalilo. Díky přísné ochraně však došlo k určitému paradoxu. Přestože jsou sloni jako druh v Africe ohroženi, v některých národních parcích se přemnožili. To má za následek rychlý úbytek potravních možností, sloni se totiž při pastvě nechovají k přírodě zrovna jemně - olamují větve i celé vršky stromů, loupou jejich kůru, kácejí vzrostlé stromy a vyrývají je ze země. Připravují se tak sami o potravu a hladovějící stáda ji pak hledají mimo národní parky a ničí úrodu zemědělců.
Některé státy proto povolily omezený odstřel přemnožených slonů a v roce 1997 dokonce i prodej určitého limitovaného množství slonoviny. Ukázalo se, že to bylo chybné rozhodnutí - během následujících let opět prudce stouplo pytláctví. Douglas-Hamilton, ředitel správy pro ochranu slonů v Nairobi, tento vzestup očekával a od samého počátku byl proti tomuto povolení. Je to podle něj špatný signál, který naznačuje, že slonů je opět dostatek, obchod se slonovinou legální a pytláctví se bude navzdory riziku opět vyplácet. Celkový počet slonů přitom neustále pozvolna klesá, zoologové a ochránci přírody proto musejí hledat nějaké jiné řešení než vybíjení lokálně přemnožených zvířat.
Film Sloní televize, který byl natočen kamerou umístěnou na obojku Afslurpie, jste mohli vidět v polovině dubna na televizním kanále Animal Planet
ZBRANĚ I NÁSTROJE
Sloní kly jsou v podstatě přeměněné horní řezáky, kterým chybí sklovina. Právě to z nich činí vhodný materiál pro řezbářské práce. Dorůstají zvířeti po celý život a každý rok se prodlouží až o 5 cm. Kly afrických slonů jsou přitom mnohem žádanější, neboť jsou mohutnější a delší než kly slonů indických. Za rekordní je považován kel, který měřil 350 cm a vážil 107 kg, běžně jsou k vidění sloni s kly přibližně dvoumetrovými. Sloni je používají při útoku (ať už na jiného slona, což se však týká jen samců v říji, nebo např. na auto pozorovatelů) jako zbraně, jejich hlavní význam však je "pracovní" - zvířata jimi loupou kůru, kterou se živí, vyrývají potravu ze země, v případě sucha i jámy, do nichž prosakuje spodní voda.
SLONÍ PAMĚŤ
Sloní paměť je příslovečná, pozorování etologů však naznačují, že sahá i několik generací zpět. Malé slůně se učí od matky a starších sourozenců a přebírá i jejich zkušenosti. Douglas-Hamilton dlouho sledoval některé mimořádně útočné vůdčí samice a došel k závěru, že jejich nepřátelství vůči lidem nepramení z vlastních zkušeností, ale ze zkušeností jejich předků, že jde pravděpodobně o potomky zvířat, která zažila kruté pronásledování a vybíjení ve čtyřicátých a padesátých letech. Potvrdilo to i chování jedné skupiny zvířat, která v minulosti ničila zemědělcům úrodu, a měla být proto vybita. Lovcům se nepodařilo zničit celý klan, jeho zbylí členové se skryli v lese a na pastvu vycházeli až v noci. Potomci těchto slonů se takto ostražitě chovají dodnes - a vzhledem k předané zkušenosti jsou i velmi nebezpeční, připraveni kdykoliv zaútočit na nenáviděného člověka.
KRITICKY OHROŽENÝ DRUH
Slon africký (Loxodonta africana) je považován za největšího suchozemského savce - v kohoutku může být téměř 4 m vysoký a největší jedinci váží přes 7 tun. Je jedním ze dvou dnes žijících zástupců řádu chobotnatců (Proboscidea) a jeho domovem je celá subsaharská Afrika (na jih od Sahary). Druh je dnes kriticky ohrožený vyhubením, svůj díl viny na tom vedle pytláctví nese i velmi pomalé rozmnožování slonů: březost samice je nejdelší v živočišné říši - po 22 měsících rodí jediné mládě, o které se velmi dlouho stará. Dospělosti dosahují sloni ve 25 až 30 letech.
