Stavíme plastikové modely 11

Jak vidíte na obrázku, tenkou jehlou, hrotem nabroušeného jehlového pilníku či speciálním rydlem prohloubíte z obou stran drážku mezi stabilizátorem a výškovkou nebo mezi kýlovkou a směrovkou. Jakmile polystyren dostatečně zeslabíte, odlamovacím nožem nebo nožem skalpelového typu drážku úplně proříznete. Po oddělení kormidel dosedací plochy začistíte a můžete ocasní plochy opět sestavit (kýlovka nebo stabilizátor by měly mít dosedací plochu mírně prohloubenou, výškovka se směrovkou naopak mírně vydutou). Nejjednodušší by bylo výškovku ke stabilizátoru či směrovku ke kýlovce přilepit. Při řezání a následné úpravě dosedacích ploch ale dochází k úbytku materiálu, což je potřeba nějakým způsobem napravit. Jednou z možností je do dosedacích ploch kormidel vyvrtat otvory o průměru 0,5 až 1 mm (podle velikosti modelu). Do otvorů tlakem prstů zalisujete ocelové kolíky odpovídajího průměru (k jejich výrobě se například hodí ocelové špendlíky) a na vzniklé čepy nalisujete výškovku či směrovku. Způsob je patrný z obrázku, zejména z bočního řezu. Popsaná úprava ocasních ploch však neřeší jeden závažný problém. Naprostá většina vojenských letounů, které létaly v první světové válce, v meziválečném období, ve válce druhé a nakonec i v období poválečném, měla v klidovém stavu vychýlenou výškovku (samozřejmě když v kabině neseděl pilot). Navíc, opět většinou, byla výškovka v poloze "potlačeno", což znamená, že směřovala dolů (jednou z výjimek je například americký palubní dolnoplošník Chance Vought F4U-4 Corsair z druhé světové války - na snímku, jenž byl pořízen na letošní "Roudnici"). S touto problematikou se však blíže seznámíme v dalším pokračování naší modelářské miniškoly.