Vůbec se vám nedivím: takhle by reagoval každý. Tedy skoro každý! Až na architekta Karla Hubáčka, "otce" televizního vysílače na Ještědu, jenž byl loni vyhlášen českou Stavbou století. Ale už v roce 1969 za něj obdržel Perretovu cenu, udělovanou Mezinárodní unií architektů, což je největší ocenění, jakého se kdy českému architektovi dostalo.
Ale Karel Hubáček se chová, jako by byl z jiné planety. Nevytahuje se ani nenaparuje k prasknutí pýchou. Podobné pocty ho nechávají naprosto v klidu. Stejně, bez viditelných emocí, reagoval, když byl s Ještědem zařazen coby jediný žijící architekt do výstavy Deset století architektury, která nyní probíhá na Pražském hradě. To je přece uznání jako hrom. Ale on nestojí o slávu. Zůstává nohama pořád pevně na zemi, žije i nadále ve svém zvláštním panelovém domku v Liberci, který projektoval v padesátých letech, aby dokázal, že i domek může být stejně finančně dostupný jako standardní byt.
Člověk se nemá bát
Karla Hubáčka jen tak něco nerozhází. Možná i to je důvod, proč je schopen vymýšlet stavby nestárnoucí, odolávající zubu času i nejtvrdším přírodním podmínkám. Stavby, které nám navíc připadají jako poselství z budoucnosti. Přitom to v životě neměl právě lehké. Jenže dějiny ukazují, že právě lidé, kteří nic nedostali zadarmo a museli překonávat překážky, patří k těm nejlepším. Protože maturoval během druhé světové války, musel projít takzvaným totálním nasazením - otrockou prací pro nacistické Německo. "Dostal jsem obsílku a nazdar hodiny, už jsem se vezl prasečákem do reichu," vzpomíná slavný architekt tichým hlasem. Ve fabrice Askania Werke dělal součástky do letadel Luftwaffe. Poté, co byla továrna Američany vybombardována, ji přesunuli do solných dolů, sto padesát metrů pod zem. V dolech se ukrývaly i provozy na výrobu neblaze proslulých raket V1 a V2, od nichž si Němci slibovali obrat ve válce. V podzemí dřina pokračovala. Dvanáct hodin denně... Všechno zlé je podle Karla Hubáčka k něčemu dobré: "Pochopil jsem už jako kluk, co je to krutost a jak vypadá tvrdá fyzická dřina. Co jsou opravdové potíže a jak se s nimi vyrovnávat. A že se člověk nemá bát." Ale současně přiznává, že během jednoho roku zestárnul o pět let.
A jak se stal architektem?
Nečekejte žádné čítankové příběhy o tom, jak nechtěl nikdy nic jiného dělat a vždycky - už jako malý kluk - snil o rýsovacím prkně, ostře ořezané tužce a architektuře. Kdepak. Tenhle příběh je lepší. Hraje v něm roli náhoda a takové příběhy bývají zajímavější než ty, v nichž je všechno jaksi předem dané. Po válce šel takhle Karel Hubáček po vltavském nábřeží, neměl, do čeho by píchl, rozhlížel se po krásném městě a snad i slečnách. Při tom lelkování ovšem uviděl na jedněch dveřích lejstro, že České vysoké učení technické přijímá studenty architektury. Když se ho vevnitř úředník zeptal, jestli se chce stát architektem, budoucí autor Stavby století řekl popravdě: "Já nevím."
Po více než padesáti letech Karel Hubáček přiznává, že kdyby býval tenkrát šel kolem dveří s lejstrem zvoucím na studia filozofie nebo práva, možná by byl dnes filozofem nebo právníkem.
Riskoval a vyhrál
Všechny Hubáčkovy stavby mají jedno společné: kromě toho, že všechno jsou to stavby technicky náročné, spolupracoval na nich se statikem Zdeňkem Patrmanem. Poprvé se spolu sešli právě při práci na televizním vysílači na Ještědu v šedesátých letech (od návrhu z roku 1963 po dokončení a uvedení vysílače do provozu v roce 1971 uběhlo celých osm let). Hubáček tenkrát vyhrál soutěž, i když porušil zadání. Místo dvou staveb, jak bylo určeno, hotelu a vysílače, přišel s jednou. Riskoval. "Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Koukal jsem na Ještěd a hned jsem věděl, co musím nakreslit: prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry."
Kyvadlo ve věži
Ještěd je více než tisícimetrová dominanta Ještědského hřbetu. Není ničím chráněný. Vyčnívá nad okolí - jako větrný vrch. Bez výjimečného statika by se taková stavba nedala uskutečnit a zůstala by jenom na papíře, protože každá věž (a ještědská extrémně) je vystavená takzvanému příčnému kmitání: tlakem určité síly větru se může vrchol konstrukce rozkývat a poškodit se. Proto Patrman přišel s kyvadlem umístěným do vrcholu, které bylo schopné příčné kmity vyloučit. Povedlo se. Ještěd byl první českou stavbou, kde byl princip kyvadla vyzkoušen a úspěšně použit. (Mimochodem, díky Patrmanovu kyvadlu byl zachráněn televizní vysílač na Cukráku u Prahy, kde se v roli "záchránářů" ocitla právě dvojice Hubáček-Patrman: "Horní část věže jsme nově upravili a vybavili kyvadlem, které příčné kmity eliminovalo." Kdyby stejná dvojice mohla pracovat od začátku na projektu vysílače Buková hora, nemusel být později odstřelen kvůli problémům se statikou.)
Předběhl dobu
Další novinkou byla skutečnost, že všechny antény musely být uloženy právě pod tímto pláštěm, který proto bylo nutné vyvinout z laminátu, aby nic nerušilo vysílané vlny. Nesměly ho zpevňovat ani žádné kovové spoje - nenajdete tam jediný železný šroub nebo matici. A samotný plášť zase nesou dvanáctimetrové tyče z umělé hmoty. Přesto Ještěd není křehký ani zranitelný.
Geniální věc. Ještěd předběhl svou dobu. Můžete se o tom snadno přesvědčit na vlastní oči. Vede na něj lanovka i cesta. Samotná stavba slouží jednak jako hotel a restaurace, jednak jako vysílač Českých radiokomunikací. Když sedíte v restauraci rozložené hezky po celém obvodu stavby a za oknem se valí stovkou těžká mračna, máte podobné pocity, jako byste seděli na palubě letadla. Nebo po setmění s prvními hvězdami v kosmické lodi.
PŮSOBENÍ SLUNEČNÍHO ZÁŘENÍ
Vedle tvrdých povětrnostních podmínek se musel Karel Hubáček v případě Ještědu vyrovnat také kupříkladu s působením slunečního záření, které z jedné strany kužel vysílače silně oteplovalo, a z druhé strany - nevystavené přímému slunci - zůstávala věž v zimě hluboko pod bodem mrazu. Proto byl plášť Ještědu opatřen čtyřiašedesáti spárami sloužícími pro vyrovnávání rozdílu v jeho namáhání. Jinak by se roztrhl.
UNIKÁTNÍ STAVBY
Nebýt náhody, nebyl by se stal Karel Hubáček architektem a Česká republika by byla chudší o unikátní věžové stavby. On totiž není autorem jenom Ještědu, ale vymyslel i další pozoruhodné monumenty, kupříkladu vodárenskou vyrovnávací věž na Dívčích hradech v Praze (1972 až 1977) nebo meteorologickou věž v Praze-Libuši (1973 až 1979). Po zisku Perretovy ceny Hubáčkův věhlas pochopitelně přesáhl hranice, takže byl vyzván, aby projektoval také rádiové vysílače v Sennaru a Niale v Súdánu (1969 až 1973) a v jemenském Adenu (1974 až 1977).
