V poslední době se v našich největších městech jako houby po dešti začaly objevovat moderní, vícesálové biografy, tzv. multiplexy. Ty jsou většinou spojeny s prodejnami a restauracemi, takže zde člověk může příjemně strávit celé odpoledne. Vybavení sálů bývá na špičkové úrovni a nabídka filmů bohatá. Provoz těchto podniků je založen na předpokladu, že každý zákazník si zde kdykoliv najde titul, který jej zajímá, a vždy bude odcházet spokojen. Například multiplex v pražské Hostivaři promítá v deseti sálech až sedmnáct filmů týdně.
1 - vestibul kina
2 - projekční místnost
3 - promítací sál č. 1
4 - promítací sál č. 2
5 - promítací sál č. 3
6 - projektor
7 - promítací sál č. 4
Znamenají multiplexy konec klasických jednosálových biografů? To asi ne. V multikinech bývají uplatněny jiné technologie, které někomu vyhovují více, jinému méně. Pro oblíbenost kina je ale jedno, kolik má sálů, podstatné je splnit hlavní požadavky diváků - dobře vidět, dobře slyšet a dobře se cítit.
Pojďme se podívat, jak to v zákulisí biografu vypadá.
Programy
U nás bývá pravidlem, že ve čtvrtek přicházejí do kin premiéry. Promítací týden je tedy od čtvrtka do příští středy. Filmové kopie do kin zapůjčují distributorské firmy, které film nejprve opatří titulky, případně nadabují. Ty dávají k dispozici jen omezený počet kopií, a tak je půjčují nejprve velkým biografům (zpravidla multiplexům) a teprve později kinům menším.
Projekce filmu
Filmová kopie se do biografu dodává na několika cívkách po šesti stech metrech. Promítací kabiny menších kin jsou vybaveny dvěma projektory. Když se promítne první cívka na prvním projektoru, automaticky se spustí druhý projektor s následující cívkou. Promítač musí jen vyměňovat cívky.
V multiplexech a v kinech, kde se film promítá několikrát za sebou, se filmový pás nejprve poslepuje v jeden dlouhý celek, včetně uvítacího šotu kina a reklam před začátkem. Cívka se pak položí na odvíjecí talíř u promítačky, kde zůstává po celou dobu, kdy se film v kině promítá.
Projekční místnost
Multiplexy jsou projektovány tak, že mají jedinou projekční místnost pro všechny sály. V evropských multiplexech se při mimořádných filmových trhácích promítá i do více sálů najednou. Filmový pás prochází z jedné promítačky do druhé a na konci se teprve stáčí do cívky. K takovému promítání však musejí být projektory uzpůsobeny.
Promítání
Promítání filmů probíhá téměř výhradně automaticky. V projektoru je timer (tzv. začínadlo), který v určený čas film automaticky spustí. Na filmovém pásu jsou značky, jež při průchodu projektorem dávají povel k pozvolnému zhasnutí v sále na začátku filmu a rozsvícení na konci. Po doběhnutí filmu se promítačka automaticky vypne a spustí se přestávková hudba.
Sály
V uspořádání sálu se jednosálová kina od multiplexů výrazně liší. V klasickém kině bývá hlediště uspořádáno do parabolické křivky podle tzv. pozorovacího převýšení. To je výškový rozdíl hlavy diváka v následující řadě nad hlavou diváka v předchozí řadě. Stupně s řadami sedadel jsou vpředu nižší a dále od plátna se zvyšují.
V multiplexech jsou "hlediště stadionového typu". To je tzv. lineární systém hlediště, v němž jsou všechny stupně se sedadly stejně vysoké a hlediště je strmější.
Hlediště
Pro všechny sály by ale mělo platit, že diváci ve všech řadách musejí vidět na spodní hranu promítaného obrazu. Navíc by měli plátno obsáhnout jediným pohledem. Z těchto pravidel jsou odvozeny parametry ideálního hlediště. I když je první řada obsazována zpravidla až nakonec, měl by i zde mít divák dobré pozorovací podmínky. Když se díváte na horní hranu plátna, nemělo by to být pod úhlem strmějším než 55 stupňů. Jinak bude děj těžko vnímatelný a vás bude bolet za krkem. První řada by měla být ve vzdálenosti zhruba jedenapůlnásobku výšky plátna a poslední ve vzdálenosti jejího čtyřapůlnásobku.
Technika sálu
Ne každý sál je vhodný pro zřízení biografu. Musejí zde být zajištěny bezpečné únikové cesty i pohodlné nástupy do řad. Velkou roli hraje odhlučnění sálu, a to nejen od hluku přicházejícího zvenčí, z chodby, z projekční místnosti, případně vedlejšího kinosálu, ale také od klimatizace, kompresorů či topení. Hluk v sále špičkového kina by neměl překročit 30 dB, což je pro mnoho biografů nedosažitelná hranice, ke které se snaží alespoň přiblížit. Při stavbě sálu se musí dobře zvolit tvar i skladba a uspořádání jeho prvků. Stěny mívají schopnost absorbovat zvuk a jsou zakryty látkou. U vchodů do sálu se budují tzv. zklidňující zóny ve formě tunelů.
Obraz
Filmová projekce není žádný nový vynález a v minulosti byl její princip už mnohokrát vysvětlen. Promítne-li se více než 16 na sebe navazujících obrázků během jediné vteřiny, člověk je vnímá jako souvislý děj. Dnes se nepromítá 16 snímků, standardem se stalo 24 snímků za vteřinu (v Americe 25). Kdybyste ale touto rychlostí posouvali filmový pás před světlem projektoru, na plátně by se objevila jen pohyblivá rozmazaná šmouha. Promítat se musejí pouze jednotlivá filmová okénka, a to vždy ve stejné poloze. K přesnému posouvání filmového pásu slouží otvory po jeho stranách, do nichž zapadají zoubky posouvacího mechanismu. Promítání jednotlivých obrázků zajišťuje clona v projektoru. Jakmile je okénko ve správné poloze, clona se na okamžik otevře, vypustí proud světla z projektoru a opět se uzavře. Na každé okénko filmu se clona otevře hned dvakrát, tzn. 48krát za vteřinu. Kdyby se clona otevřela jen jednou, vnímali bychom blikání promítaného obrazu a tmy.
Maskování obrazu černým rámem kolem plátna. Protože mají filmy různé formáty (jiné poměry stran), není možné pro všechny použít plátno stejných rozměrů. Rozměry plátna se proto upravují - v klasickém biografu se zatahuje do příslušného formátu opona ze stran, v multiplexu se posouvá horní hrana
Obrazové formáty
Na film se bez projektoru dívat nedá. Nejenže by vám chyběl zvuk, ale ani obraz byste si proti světlu moc neužili. Ten je totiž na šířku smrštěn o polovinu, takže byste místo normálních lidí viděli jen pitoreskně dlouhé a vyzáblé postavy. Teprve objektiv projektoru film roztáhne do správné podoby. V současné době se filmy distribuují na filmových pásech o šířce 35 mm. Na tento pás je možno točit ve čtyřech formátech, které jsou definovány poměrem výšky obrazu k šířce obrazu. Základní formát je 1 : 1,37, rozšířený formát 1 : 1,66, druhý rozšířený formát 1 : 1,85 a cinemaskopický formát 1 : 2,35. Čím vyšší je druhé číslo, tím širší je promítaný obraz.
Maskování obrazu
Jestliže by se promítaly všechny obrazové formáty na stejně veliké plátno, zůstávala by u menších formátů po stranách nevyužitá plocha, která by působila rušivě. Kolem obrazu se proto vytváří černý rám, který se uzpůsobuje formátu filmu. Říká se tomu maskování obrazu. V klasickém biografu je výška plátna stálá a po jeho stranách je pohyblivá opona, která se podle formátu filmu zavírá či rozevírá. Multiplexy většinou řeší maskování obrazu jinak. Aby bylo docíleno co největšího obrazu, je šířka plátna stále stejná a posouvá se horní okraj rámu. To však nelze uplatnit pro všechny formáty najednou, a tak se zde promítají jen dva nejčastěji používané formáty - 1 : 1,85 a 1 : 2,35.
A - levý kanál
B - pravý kanál
C - středový kanál
D - levé okolí
E - pravé okolí
F - zadní pravé okolí
G - zadní levé okolí
H - subbassový kanál
MONO - pouští do A a B stejný signál
DOLBY A a DOLBY SR - používají pro A, B, C tři různé signály a do D, E, F, G pouštějí čtvrtý signál
DOLBY DIGITAL a DTS - používají pro A, B, C, H čtyři různé signály a další dva pro D + F a E + G
DOLBY DIGITAL S.EX - používají pro A, B, C, D, E a H šest různých signálů a pro F + G jeden společný
SDDS - stejné rozmístění signálů jako dolby DIGITAL S.EX. Navíc má za plátnem další dva kanály - levý střed a pravý střed
Rámečky
Maskování obrazu má ale ještě jiný účel a tím je odstranění jeho deformace. Kdybyste promítali obraz ve tvaru obdélníku na plátno rovně pod nulovým úhlem, zobrazil by se jako přesný obdélník. Toho však ve většině kin není možné dosáhnout. Projektor bývá zpravidla výš než střed plátna, a tak promítaný paprsek světla míří pod mírným úhlem dolů. Čím větší je úhel promítání, tím více se obraz deformuje, protože se zvětšuje rozdíl mezi délkou paprsku mířícího k hornímu okraji plátna a délkou paprsku mířícího k dolnímu okraji plátna. Na plátně se pak místo obdélníku zobrazí lichoběžník. Ten se maskuje (ruší) jednak černým rámem kolem plátna a jednak speciální okeničkou v objektivu projektoru. Do okeničky se promítne "přebytečná" část obrazu a na plátně se objeví obraz sice ošizený o část okrajů, ale dokonale pravoúhlý. Promítací úhel je doporučen normou okolo pěti stupňů, kdy je deformace obrazu ještě téměř nevnímatelná. To je ale u sálů v multiplexech, vzhledem ke strmému hledišti, hůře realizovatelné.
Filmový zvuk
Dá se říci, že projekce obrazu dosáhla v kinech již tak vysoké úrovně, že běžný divák rozdíl mezi různě vybavenými sály jen stěží pozná. Faktorem určujícím kvalitu obrazu je většinou jen velikost plátna. V čem se ale biografy výrazně liší a snaží se překonat jeden druhý, je reprodukce filmového zvuku. Zvukové formáty pro kina se dělí do dvou kategorií - starší analogový a moderní digitální. Jako první se u filmu objevil monofonní zvuk (říká se mu také akademický formát), který se dnes již u nových filmů nepoužívá. Na filmovém pásu byl zaznamenán analogově. Vedle okénka obrazu byl černý pruh s průhlednou křivkou, ze které při průběhu projektorem snímač odečetl poměr černého a průhledného pole. Tak vznikl signál, jenž se v reproduktoru změnil ve zvuk. Různá tloušťka křivky analogového záznamu se tak při rychlém běhu projektorem měnila v souvislý zvuk.
Stereo
Princip tohoto analogového záznamu zvuku využívá i první stereozvuk, který byl u filmu použit. Jedná se o DOLBY STEREO A. Zatímco MONO snímá a reprodukuje jen jedinou veličinu (jeden zvukový kanál), DOLBY A dokáže zvuk vysílat ve čtyřech kanálech. Na filmovém pásu jsou vedle obrazového okénka v černém pruhu průhledné křivky dvě. Poměrem černé a průhledné části se tedy vytvářejí dva zvukové kanály - pro levý a pravý reproduktor zvlášť. Součtem a rozdílem těchto dvou veličin se získají další dva kanály pro středový reproduktor a reproduktory okolí.
U systému MONO byl použit jeden či dva reproduktory, jež vysílaly naprosto shodný signál. U systému DOLBY A už je možné rozpoznávat, odkud zvuk přichází. Projíždí-li například ve filmu po ulici auto v dešti, slyšíte je nejprve přijíždět z levého reproduktoru a zvuk pokračuje přes středový až k pravému reproduktoru, které jsou umístěny za plátnem. Reproduktory okolí, rozmístěné kolem sálu, vytvářejí zvukovou kulisu deště.
Tento systém byl později zdokonalen na tzv. DOLBY STEREO SR (spectral recording). Snímání z filmového pásu i rozdělení zvuku do reproduktorů v kinosále je stejné jako u DOLBY A. Rozdíl je pouze v tom, že DOLBY SR dokáže reprodukovat celé slyšitelné spektrum zvuků, tzn. i velmi tiché a velmi hřmotné zvuky.
Digitální zvuk
DOLBY SR využívá všechny možnosti analogového formátu. Přesto lze v biografu docílit ještě dokonalejší a prostorovější reprodukce zvuku. Digitální formáty dokážou rozdělit zvuk do šesti i více kanálů. Prvním digitálním formátem bylo DOLBY DIGITAL. Kromě základních čtyř kanálů má samostatný subbasový kanál, který reprodukuje velmi nízké tóny. U subbasů je jedno, kde jsou reproduktory v sále umístěny, protože vzhledem ke speciálnímu šíření těchto tónů nejsou lidské smysly schopny určit, ze které strany zvuk přichází. Šestý kanál se získává rozdělením signálu reproduktorů okolí na levé a pravé okolí. Zhruba před dvěma lety byl tento formát rozšířen o sedmý kanál, získaný rozdělením signálu okolí na tři kanály - levý, pravý a zadní. Sedmikanálová varianta se nazývá DOLBY DIGITAL SURROUND EX. Digitální záznam těchto dvou formátů se nachází na levé straně filmového pásu, mezi perforačními otvory. Na černém pozadí jsou rozmístěny průhledné mikroskopické tečky, jež po načtení projektorem dávají souvislý digitální kód, který procesor rozdělí do jednotlivých kanálů. Snímaný zvuk má tak velmi vysokou kvalitu.
Jiné digitální formáty
Zvukové formáty DOLBY jsou u filmu nejrozšířenější. Přesto se můžete setkat i s jinými digitálními formáty, například s formátem DTS (digital theater sound). Ten využívá stejné rozdělení kanálů jako DOLBY DIGITAL, ale rozdílné snímání zvuku. K filmu se přidává jedno či více cédéček se zvukovou stopou. Na filmovém pásu je na levé straně zaznamenán jen tzv. synchronizační kód, který při průchodu projektorem vysílá řídící impulsy přehrávači CD, čímž zajišťuje, aby reprodukovaný zvuk odpovídal právě promítanému obrazu.
A - filmové okénko
B - SDDS
C - DOLBY DIGITAL + DOLBY DIGITAL S.EX
D - MONO + DOLBY A + DOLBY SR
E - DTS
F - otvory k posuvu pásu
Posledním zvukovým formátem, na nějž v kině můžete narazit, je SDDS (sony dynamic digital sound). Snímá se přímo z filmového pásu, stejným způsobem jako DOLBY DIGITAL, ale ze speciálních stop na obou okrajích pásu. Liší se však především v rozdělení kanálů. K sedmi kanálům (jako u DOLBY DIGITAL S.EX) přidává další dva za plátnem - levý a pravý střed.
Co se používá
Jaký zvukový formát se kde použije, závisí především na tom, kolik peněz je provozovatel kina do vybavení sálu ochoten investovat. Proto i dnes u nás v menších kinech převládá systém MONO, v lepším případě DOLBY STEREO A. Nově stavěné sály už se neobejdou alespoň bez systému DOLBY SR. Biografy s digitálními formáty jsou u nás kromě multiplexů spíš výjimkou. Aby nemusela být pro každé kino vyrobena speciální kopie, bývají filmy vyráběny se všemi zvukovými formáty najednou. Každé kino si pak vybere ten formát, ke kterému má technické vybavení.
DIGITÁLNÍ KINO
Před nedávnem se v zahraničním tisku objevily zprávy o digitálních kinech, která by měla v budoucnu nahradit dnešní způsob projekce. Film bude vyroben buď přímo digitální formou, nebo budou klasické filmy do digitální podoby převedeny. Takto vytvořené filmy se do kin pošlou na DVD nosičích či pomocí satelitu. Speciální projektor DLP (digital light processing) promítne dokonale čistý film na plátno. Nebude tak docházet k opotřebení kopií a filmy budou distribuovány mnohem rychleji.
ŠESTNÁCTKA A SEDMDESÁTKA
Kromě 35mm filmového pásu se v menším měřítku používají i jiné formáty. Nejstarší a nejlevnější je 16mm film, který má obrazový formát 1 : 1,34. 70mm filmový pás je naopak nejdražší, proto nejméně používaný. Využívá obrazový formát 1 : 2,2 a speciální záznam zvuku na magnetický pás vedle obrazových okének. Všechny tři formáty lze vzájemně kopírovat.
ZNÁMKY KVALITY
Firma Dolby má přísné normy na akustiku kinosálu pro každý svůj zvukový formát a jen při jejich splnění se může kino prokazovat touto značkou. Procesory pro zpracování zvuku domácího kina (DOLBY SURROUND a DOLBY SURROUND PRO-LOGIC) jsou ve velkých prostorách absolutně nevyhovující a v biografu je nelze použít. V souvislosti s kinem můžete narazit i na značku THX (tompinson holman`s experiment). Tou jsou opatřeny jen nejlepší sály, schopné reprodukovat zvuk v kvalitě špičkových audiostudií. Stejně jako u DOLBY existuje i domácí verze THX-HOME, jež nemá s biografem nic společného.
