Vlčice z Písku

Vlčici koupil jako mládě v brněnské zoo pro jednoho zákazníka v Německu, ten však zemřel a vlčí štěně zůstalo v jižních Čechách. Vychovat z ustrašeného a stresovaného vlčete slušného a přátelského vlka však není snadné. Pan Hrach byl tak laskavý a odpověděl nám na několik otázek. Kolik času jste věnoval vlčeti, aby si na vás vůbec zvyklo? První dny jsem se zavíral s vlčetem v kotci. Trávil jsem s ním celé dny a domů se chodil jen najíst. Vlče leželo s čenichem přitisknutým k zemi, nežralo, a když jsem se ho pokusil pohladit, bylo to stejné jako sahat na chřestýše. Původně jsem se domníval, že jde o samečka, ale později se ukázalo, že vlčí štěně je samička, dostala tedy jméno Lupína (podle latinského názvu vlka Canis lupus). Zlom v chování vlčete nastal přibližně po čtrnácti dnech - v té době se spřátelilo s několika psy, kteří docházeli na cvičák: vlci jsou totiž nejen společenská, ale také velmi zvědavá zvířata a touha po kamarádech udělala své. Také si pomalu začínalo zvykat na to, že mu moje ruka neublíží, právě naopak, tou mu podávám potravu. Vždycky se říká, že na žrádlo lze "utáhnout" každé zvíře. Proč to v tomto případě nefungovalo? Vzhledem k odchytu vlčete ve výběhu zoo, převozu a dalším nepříjemnostem, které jsem mu osobně způsobil, mě považovalo za svého úhlavního nepřítele, přesvědčit ho, že jím nejsem, proto vyžadovalo obrovskou trpělivost. Navíc jsem potřeboval, aby si zvíře zvykalo i na jiné lidi, na ruch města, dopravu a další jevy, s nimiž se mezi lidmi bude setkávat po celý život. A také na to, že zdaleka ne všichni psi jsou kamarádi, mnoho psů totiž na mou vlčici bez varování útočilo. To vše pro ni znamenalo nová a nová traumata, stres, který bylo nutné překonat. Vlk je vlastně předchůdcem všech psů. Lze ho cvičit stejně jako psy? Ochočování a cvičení vlka s sebou nese mnoho problémů, které cvičitelé psů vůbec neznají. Jedním z důležitých pravidel např. je, že k vlkům se musí přistupovat vždy ve stejném oděvu. A ten nemohl být libovolný - kožený oděv moje vlčice nesnášela a vždy se snažila do něj kousat a sežrat vše, co jen trochu zavánělo kůží. Koženková bunda nebo oblečení ze šusťákoviny se také neosvědčily - zvuk, který při pohybu tento oděv způsobuje, vlčici lekal. Největší problémy jsem ale měl s odchycením vlčice po skončení práce na cvičáku. Vlk (ale i mnozí psi) miluje svobodu, neustále se snaží mít za sebou otevřená dvířka, možnost utéct. Vyzkoušel jsem celou řadu lstí - od lákání na potravu přes různé dálkové (provázkem ap.) ovládání dvířek kotce, oslňování baterkou či odchycení háčkem na delší tyči až po snahu vlákat ji do kotce za některým z jejích psích kamarádů, které jsem si k tomuto účelu půjčoval od majitelů. Trvalo mi ale několik let, než mě vlčice začala brát jako nepostradatelného kamaráda a nechala se zavřít právě proto, abych ji neopustil a nenechal na cvičáku samotnou. Ani samotný výcvik vlka se s výcvikem psa nedá vůbec srovnávat. Je mnohonásobně obtížnější než výcvik toho nejneposlušnějšího psa, který odmítá přijít na zavolání a ze svého pána má jen legraci. Takže chov vlka místo psa nedoporučujete? Určitě ne, nejen proto, jak je jeho výchova náročná a vlastně nemožná. Dodnes nemohu Lupínu pustit v přírodě úplně volně, vždy ji mám alespoň na delším řetízku nebo s sebou musím mít několik kamarádů, kteří mi pomohou ji odchytit. Navíc vlk, který se nebojí lidí, je při své inteligenci jedno z nejnebezpečnějších zvířat, právě proto zoologické zahrady odmítají prodávat vlčí mláďata soukromníkům, přestože jich leckde mají nadbytek. Pokud chcete chovat vlka (což je dnes touha mnoha lidí, kteří chtějí mít doma něco neobvyklého), pořiďte si psa - je to vlastně také vlk, ale vyšlechtěný k nejrůznějším účelům: k práci i pro radost. K vlkům už bychom se dnes vracet neměli, naši předkové tuto práci (tj. jejich ochočení a zdomácnění) udělali za nás, a udělali ji dobře.