Na betonové nástupiště spadl žlutý list. Byl podzim. Za mnou na náspu cosi zašustilo. Opatrně jsem přistoupil k okraji nástupiště a zahlédl hlavu s kulatými tvářemi. Křeček s lícními torbami nacpanými k prasknutí právě přelézal spadlou větev. Hned za ní zmizel v díře, ale po chvilce zase vykoukl a vydal se na další výpravu. Opět přelezl onu spadlou větev a ztratil se mi mezi hustou žloutnoucí vegetací.
Za dva dny jsme se vrátili s krytem. Podezřelá stavba přilákala paní z nedalekého nádražního domku, která nám po vysvětlení, že plátěný kryt stavíme kvůli fotografování křečků, vyprávěla o své šikovné kočce: jen za letošní léto jich ulovila přes dvacet.
Nejlepší metoda, jak vyzrát na zvíře, je trpělivost. Když ale po hodině marného čekání opouštěl bratr kryt, uvažovali jsme, zda se už křeček neuložil k zimnímu spánku. Přesto jsem se na další hodinu usadil do krytu. U nory se nic nedělo, jen každý projíždějící vlak způsoboval lokální zemětřesení. Už už jsem se chtěl vzdát, když křeček vykoukl z nory. Po stisknutí spouště však zase bleskurychle zmizel. Než znovu vystrčil hlavu, uplynuly další hodiny. Z dálky byl slyšet přijíždějící vlak. V okamžiku, kdy rychlík v plné rychlosti projížděl zastávkou, vylezl křeček z nory úplně. Využil jsem chvilky, kdy hluk projíždějící soupravy přehlušil uzávěrku fotoaparátu, a několikrát ho vyfotografoval. Jakmile však zvuk vlaku v dálce utichl, křeček zase zalezl.
Jeho nora směřovala přímo pod kolejiště. Náš křeček si vlaky zjevně oblíbil. Kdo ví, možná byl v minulém životě strojvůdcem. A nebo si prostě jen myslí, že ho ty železné obludy hřmící nad hlavou uchrání před šikovnými kočkami...
Vzteklý samotář
Křeček polní (Cricetus cricetus) patří do početného řádu hlodavců (Rodentia). Původně stepní zvíře se skvěle přizpůsobilo kulturní krajině a v minulosti bylo jedním z nejobávanějších polních škůdců. Zásoby, které si dělá na zimu, jsou obrovské, v norách lze objevit i několik desítek kilogramů zrní, brambor, řepy a dalších rostlinných částí. Spatřit však dnes na poli či mezi křečka není zdaleka tak snadné jako dřív, křečci totiž ubývají a v západní Evropě jsou dokonce považováni za ohrožený druh. Náš polní křeček je větší a výrazněji zbarvený než oblíbený domácí mazlíček, křeček zlatý a jeho různé barevné variety, ale k chovu doma se příliš nehodí. Je totiž veliký vztekloun a nikdy se neodnaučí kousat.
