Ť Alan Parkinson si pochvaloval prostředí, které bylo pro Arcazaar vybráno v Praze: horní Jelení příkop pod Hradem, kde bylo luminárium chráněno před větrnými poryvy a kde panuje velmi stálé klima. Prostě pohoda. Navíc kdo by si nepřál ukázat svoje dílo v blízkosti Pražského hradu? To ocení opravdu každý. Architekti však nejvíc
V případě Arcazaaru šlo navíc o jeho světovou premiéru. V Praze bylo luminárium představeno veřejnosti a až potom vyrazilo do dalších měst Evropy. Kdo se vypravil do Jeleního příkopu na 
Pražském hradě, kde bylo na konci května postaveno jako akce doprovázející výstavu Deset století architektury, ten nelitoval. Arcazaar navštívilo kolem osmnácti tisíc lidí během pouhých čtyř dnů. Takové množství nečekal ani největší optimista. Víc zvědavců by se do něj prý nevešlo. Vypadalo jako stanový tábor nějakých kočovníků nebo jeden maličký chrám vedle druhého. Smály se na každého červenou, zelenou, žlutou, modrou barvou a lákaly na dálku, aby se k nim člověk přiblížil. A vstoupil do nich.
VZDUŠNÉ ZÁMKY
Arcazaar má rozměry 37 x 29 metrů. Dosahuje maximální výšky 8,5 metru. Vede jím cesta dlouhá 319 metrů. Alan Parkinson ("otec luminárií", který má společnost trefně pojmenovanou Architects of Air - česky: architekti vzduchu) za posledních deset let své nafukovací stavby představil ve Švédsku, Belgii, Spojených státech, Kanadě, Velké Británii, Austrálii, Německu, Francii, Holandsku, na Tchaj-wanu, ve Švýcarsku, Singapuru, Polsku, Norsku a Irsku.
Vynálezce
Luminária si vymyslel Alan Parkinson. Začal se jimi zabývat v roce 1985. Předtím se věnoval fotografování, jenže snil o něčem originálnějším a asi i zábavnějším, než je mačkání spouště fotoaparátu. Tak ho napadlo, že by mohl zkusit dělat nafukovací sochy. Poohlédl se po vhodném materiálu. Samozřejmě se nabízela umělá hmota, polyvinylchlorid, tedy PVC, a Parkinson to s ní zkusil. První sochy byly na světě. Ale luminária to ještě nebyla. Vznikla až na prahu devadesátých let. Umělec se při jejich tvorbě nechal ovlivnit gotickými katedrálami a mešitami, tedy evropskou a arabskou architekturou. Jinak také přiznává náklonnost ke slavným moderním architektům Fullerovi a Ottovi: Fuller stavěl domy podobné organickým buňkám a Otto se proslavil třeba pavučinou rozprostřenou místo střechy nad olympijským stadionem v Mnichově.
To hlavní je uvnitř
Luminária (jejich název je odvozen od latinského slova lumen - světlo) jsou také nafukovací jako někdejší sochy, ale ještě důležitější než to, jak vypadají zvenku, jsou jejich vnitřní prostory, protože to hlavní se odehrává právě tam. Alan Parkinson se luminária naučil stavět z plastické hmoty, která se řeže a lepí ručně v bývalé továrně na krajky v anglickém Nottinghamu, odkud umělec pochází a kde také svoje úplně první luminárium nazvané Eggopolis poprvé předvedl - na zdejším slavném zámku. Měl okamžitě úspěch, následovalo turné po Anglii, potom po Francii, Holandsku.
Po Eggopolis si vymyslel Meggopolis, po něm Luminarium III, Luminarium IV, kde se v roce 1998 kochal už půlmiliontý návštěvník. O rok později oslnil osmadvacet německých měst lumináriem, které nazval Archipelago. Arcazaar se stal zatím šestým lumináriem v pořadí, ale určitě nezůstane jenom u něj: Parkinson se netají s tím, že chce každý rok přivést na svět nové.
Vstoupit, ale bez bot
Uvnitř luminária se dá hrát třeba divadlo, ale pražský Arcazaar byl určen výhradně k procházení a dívání. Vůbec to nevadilo. Naopak. Kdo si vystál dlouhatánskou frontu a vstoupil dovnitř, nelitoval. Ještě předtím si musel každý zout boty (jako se zouvají při vstupu do muslimských chrámů, do mešit) a od mladých průvodců vyslechnout krátké upozornění, jak se v lumináriu chovat. Takže všichni věděli, že se nedoporučuje opírat se o jeho stěny (mohly by se poškodit) nebo hrát si s nějakými ostrými předměty a propíchnout stavbu. Pokud by z ní unikal vzduch, hrozilo by částečné zborcení.
Bloudit je lepší
Před vstupem byly také nabízeny plánky. Někdo si ho vzal, někdo plánek nechtěl. Luminárium je totiž jakýmsi bludištěm a znát dopředu cestu labyrintem není moc vzrušující. Lépe je objevovat a nechávat se překvapit než jít "najisto". To platí v labyrintu i v životě. Arcazaar zabírá plochu tisíc sto metrů čtverečních a skládá se z dvaasedmdesáti trojosých dómů vysokých tři metry, které jsou propojeny tunely dosahujícími dvoumetrové výšky. Mezi nimi se klikatí cesta měřící tři sta devatenáct metrů, ale kdo bloudí, hravě si ji prodlouží. Luminárium každého pohltí. Bosýma nohama hladíte jeho příjemně měkkou umělohmotnou podlahu a se zatajeným dechem sledujete, jak se mění barevnost kopulí jednotlivých dómů. Arcazaar nemá žádné vnitřní osvětlení, světlo se do něj dostává skrze tenké barevné stěny (je to stejný princip jako u katedrálních oken složených z desítek různobarevných sklíček, vitráží). Luminárium je tudíž závislé na slunečním záření a podle něj se chová: jinak vypadá za plného svitu, jinak působí, když se slunko schová za mraky, ale promění se i tehdy, začnou-li vrhat okolní stavby nebo větve vzrostlých stromů stíny (tak tomu bylo právě v Jelením příkopu).
Není divu, že si v něm lidé pobyt vychutnávali. Nikdo se nestrkal, nevrážel do druhého. Bylo to neobvyklé. Však luminárium je také věc velmi zvláštní.
Ť Protože jsou luminária z PVC, nedělají jim dobře extrémní teploty, při velkém vedru se mohou roztéct, při mrazu by se zase mohla rozpadnout, ale nic takového se snad ještě za uplynulých deset let jejich provozování nestalo. Nejlépe se jim proto daří v mírném podnebném pásu
