Zelí u nás patří k nejčastěji pěstova-ným druhům zeleniny, týká se to však jen různých odrůd zelí hlávkového (Brasica oleracea), zatímco jiné druhy v našich zahrádkách ještě tak zcela nezdomácněly. A ani pěstitelé, kteří si ještě donedávna neznámé zelí z Číny oblíbili, dosud zaměňují dva různé čínské přistěhovalce.
Pozor!
Pokud se rozhodnete zpestřit svůj jídelníček vlastnoručně vypěstovaným "čínským" zelím, žádejte v obchodě se semeny zelí pekingské - skutečnému čínskému zelí se daří spíše ve skleníku a pro začátečníky není jeho pěstování snadné.
Hlávkové zelí ze sadby
Předpěstování sadby raných odrůd hlávkového zelí, jež se sklízejí už v červnu, je velmi zdlouhavé (semena se vysévají už koncem ledna) a většina zahrádkářů ani nemá pro tento způsob pěstování podmínky. Mnohem snazší proto je pěstovat hlávkové zelí z kupované předpěstované sadby. Jednotlivé sazeničky vysazujte na dobře vyhnojené záhony (chlévskou mrvou nebo kompostem) do sponu 50 x 50 cm. Semena pozdních odrůd se vysévají začátkem května ve špetkách hnízdově do sponu 60 x 60 cm. Při jednocení se pak v záhonu ponechávají nejsilnější rostliny, slabší se vytrhávají. Hlávky tohoto pozdního zelí se sklízejí až koncem října.
Jak na zelí z Číny?
Jeho semena lze vysévat přímo na záhon nebo pěstovat z předpěstované sadby. Semena se sejí v červnu do řádků asi 40 cm od sebe a po vzejití se rostlinky jednotí na vzdálenost 25 cm od sebe. Vyžadují pravidelnou a vydatnou zálivku. Za dva až tři měsíce po výsevu se vytvoří hlávky, které lze postupně sklízet. Toto tzv. pekingské zelí se správně botanicky nazývá brukev pekingská (Brasica pekinensis). Má nepravidelně zubatou listovou čepel s dužnatými žebry, která dole přecházejí v kratičký řapík. Listy tvoří úzké, válcovité, až půl metru vysoké hlávky, které se upravují podobně jako naše zelí. Pekingskému zelí se někdy nesprávně říká čínské zelí. Podle původu to sice čínské zelí je, ale botanicky to správný název není.
Čínské zelí je jiné!
Skutečné čínské zelí má botanický název brukev čínská (Brasica chinensis). Je to teplomilný druh, který pochází z jižních oblastí Číny. V našich oblastech se mu proto zdaleka nedaří tak dobře jako "otužilejšímu" pekingskému zelí. Čínské zelí na rozdíl od pekingského netvoří hlávku, pouze hustou listovou růžici, z níž se jednotlivé hladké celokrajné listy ke kuchyňské
úpravě odlamují. Většinou se vaří nebo dusí. Tento teplomilný cizinec však u nás ještě nezdomácněl, takže ho mnozí vůbec ani nespatřili a ochutnal ho také jen málokdo.
