Pověrčiví lidé odpradávna osídlovali rybníky a rákosiny různými pohádkovými bytostmi. Téměř každý rybník měl svého vodníka - vždyť kolik lidí slyšelo v noci mohutné žbluňkání a šplouchání, kolik lidí vidělo na vlastní oči, jak "vodník" uchvátil na hladině kachnu a stáhl ji do hlubin. Že v rybníce žije nějaká velká dravá ryba, např. sumec, to napadlo málokoho. Nikdo přece plachou a skrytě žijící rybu neviděl. Také husté rákosiny skrývaly svá tajemství - noční hlas vzdáleně připomínající hluboké bučení mohl patřit nejspíš hejkalovi. Lidé mohli ve dne prohlížet rákosiny do omrzení, ale původce tajemného hlasu objevili jen málokdy. Po většinu dne je totiž neviditelný.
Neviditelný pták
Moderní člověk na pohádky nevěří, přesto v přírodě skutečně existují neviditelní tvorové. Nejsou neviditelní doslova, jsou jen tak dokonale zamaskováni, že je lidské oko v jejich přirozeném prostředí nespatří. Jedním z mistrů takového maskování je onen "hejkal" pověrčivých lidí, dnes nesmírně vzácný obyvatel rákosin, bukač velký (Botaurus stellaris). Tento poměrně zavalitý a někdy až dvoukilový pták má zbarvení, které dokonale splývá se suchými rákosovými stvoly a se střídáním světla a stínu v jejich houštině. Přesto by se zdálo, že bude mezi štíhlými stébly nápadný - bukači to ovšem vyřešili dalším zdokonalením. Postaví se dokonale vzpřímeně, "uhladí" peří a přitáhnou je co nejblíže k tělu, které co nejvíc protáhnou do délky. Když současně vztyčí hlavu a namíří zobák k obloze, jsou díky zbarvení a kresbě peří mezi rákosím dokonale neviditelní. Kolem bukače můžete projít na dva metry, pokud se nepohne, neuvidíte ho.
Lovec s harpunou
Všichni bukači patří mezi volavkovité ptáky (Ardeidae), ale štíhlým elegantním volavkám se příliš nepodobají. K lovu však jsou vybaveni stejně - mají dlouhý ostrý zobák a mohou esovitě stočit krční páteř. V této přikrčené poloze číhají - když se přiblíží neopatrná rybka, bukač prudce narovná krk a tím po rybě doslova vystřelí svůj harpunovitý zobák. Aby zvýšil dosah útoku, sedává často na větvi nízko nad hladinou a za kořistí vyráží nejen narovnaným krkem, ale celým tělem, které překlopí z větve dolů.
Hejkalové na ústupu
Nápadný bučivý hlas, který dal bukačům české jméno, vydávají samci především v noci na jaře v době rozmnožování. V naší republice však dnes trvale hnízdí pouhých přibližně 30 párů bukačů - "hejkalové" se tedy z rákosin ozývají stále řidčeji.
ŤBukač je silný a nebojácný pták - pokud se cítí ohrožen, roztahuje límec, aby vypadal co nejmohutněji, a zastrašuje nepřítele široce rozevřeným zobákem. Na první (i druhý) pohled je jasné, že by jeho klovnutí nebylo nic příjemného, a tak se mu rád vyhne i mnohem silnější útočník
