Milovníci sportovního rybolovu se sdružují v Českém rybářském svazu. Počet členů převyšuje 200 000, což svědčí o neobyčejné popularitě tohoto koníčku. Členství přitom neznamená jenom právo chytat ryby. Zákon upravující činnost Svazu kromě lovu hovoří i o povinnosti ryby chovat a chránit. Je to moudré, protože bez této péče by brzy ve vodě nezbyla ani šupina. Místní rybářské organizace se proto starají o zarybňování jim svěřených revírů, o regulaci škodlivých druhů i o zajišťování vhodných podmínek pro druhy chráněné. Samotný lov je omezován rybářským řádem, který přesně určuje, jak se má rybář u vody chovat, aby po svém odchodu nezanechal jen mrtvou spoušť.
JAK SE STÁT RYBÁŘEM
Nejprve musíte absolvovat roční kurz v rybářském kroužku. Je-li vám alespoň osm let, složením zkoušek získáte právo na rybářský lístek a na zakoupení povolenky. Na pstruhových vodách však můžete chytat pouze v doprovodu dospělé osoby, která sama také vlastní povolenku. Od začátku roku, v němž dovršíte 16 let, se na vás budou vztahovat veškerá práva a povinnosti dospělého člena Českého rybářského svazu, pouze povolenku budete mít až do 18 let za sníženou cenu.
Aby ryb neubývalo
Ve všech typech revírů jsou stanoveny obecné doby hájení, kdy je rybolov zcela zakázán. Některé druhy ryb, zvláště dravci a ryby lososovité, jsou navíc hájeny i v jiných obdobích, většinou koncem zimy a na jaře, kdy probíhá jejich tření. Řada druhů má určenu minimální délku a menší jedinci musí být puštěni zpět do vody. Rybář si například nemůže odnést kapra menšího než 35 cm, štika musí mít alespoň 50 cm a sumec dokonce úctyhodných 90 cm.
Chytat se smí různými způsoby, ale vždy za pomoci prutu. Zakázáno je používat pytlačky (udice bez prutu), sítě, střelné zbraně, výbušniny, elektrický proud, povolena není ani dřívější oblíbená zábava - chytání ryb v potoce holýma rukama. Jedinou přípustnou výjimkou chytání bez prutu je použití čeřenu, malé čtvercové sítě určené pro lov nástražných rybek.
Rybářský řád obsahuje ještě řadu dalších omezení a požadavků týkajících se použitého vybavení, způsobů lovu a zacházení s úlovky. Každý, kdo chce získat rybářský lístek, musí prokázat jejich znalost.
Z pravidel daných rybářským řádem vyplývá i požadavek na schopnost určit jednotlivé rybí druhy. Jinak by rybář těžko poznal, zda jeho úlovek přesahuje minimální povolenou délku a zda není právě hájený.
Ohleduplnost k poraženému
Většinu ryb, které přemůže, rybář pouští zpět do vody, a musí být proto vybaven vědomostmi i nástroji, aby jim neublížil. Rybářský řád nařizuje mít u sebe podběrák k šetrnému vyzvednutí ryby z vody a peán nebo jiný vyprošťovač háčků, aby ryba netrpěla vytrháváním ostrých hrotů ze živé tkáně. Způsobené rány jsou navíc branou pro infekce. Žádoucí je uvolnit rybu přímo ve vodě, nezvedat ji nad hladinu a nebrat do ruky. Není tak zbytečně stresována a kromě toho zůstane neporušena slizová vrstva chránící kůži.
Tiší blázni
Vladislav Vančura napsal svému bratranci Jiřímu Mahenovi: "Stával jsi prý málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém nerozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem."
Možná to zní zvláštně, ale pro mnoho rybářů nejsou ryby vůbec důležité. Potěší je, když nějakou uloví, ale hlavní důvod jejich rybářské vášně to není. Představě "tichého blázna" nejvíc odpovídá starší pán sedící dlouhé hodiny na břehu řeky nebo rybníka se dvěma nahozenými pruty ve vidlicích. Zvedne se jen, aby přehodil nástrahu na jiné místo. K vodě ho netáhne vzrušení ze zdolávání bojující ryby. Chodí si tam odpočinout, poslouchá šplouchání vln, ptačí zpěv a bzukot hmyzu. Jeho kořistí bývají nejčastěji kaprovité ryby, které chytá většinou na tradiční žížalu, kolínko, kukuřici či těsto, v jehož přípravě dosahuje značné dokonalosti. Dělá ho z chleba, z brambor nebo z krupice, přidává do něj anýz, med, rozsekané žížaly a další speciality, barví ho na různé odstíny. Ostatní rybáři na něj často hledí se shovívavým úsměvem a pro jeho nehybný posez na skládací židličce mu přezdívají "bobkař".
Kdo z koho
Nesrovnatelně aktivnější je u vody rybář, který chytá na plavanou nebo na přívlač. Jeho vybavení je lehčí, aby mohl pohodlně procházet podél vody. Má-li místo obyčejných holínek vysoké broďáky, může vstoupit i do říčního proudu. Chytá vestoje, hledá nová a nová místa, nástrahu udržuje v neustálém pohybu. Za vrchol rybářského umění je považováno muškaření. To už nemá s obyčejným sezením u vody nic společného, klade vysoké nároky na znalost vody, zručnost i fyzickou kondici. Muškař nutí složitými pohyby prutu mušku opisovat dlouhé vzdušné osmičky, než najde to pravé místo, kam ji umístí. Po chvíli vše opakuje znovu. Eleganci tohoto manévru odpovídá i nejvyhledávanější kořist - ozdoby našich vod, štíhlé, rychlé a bojovné ryby z čeledi lososovitých.
Čtení vody
Chce-li být rybář úspěšný, musí znát nejen různé způsoby lovu a výběr nejvhodnějších nástrah. Nebylo by mu to nic platné, kdyby chytal tam, kde žádné ryby nejsou. Skuteční mistři perfektně znají způsob života jednotlivých druhů. Vědí, za jakého počasí jsou při chuti, zda se zdržují u dna nebo u hladiny, v pobřežní tišině nebo uprostřed největšího proudu. Z různých nepřímých znamení se dokáží o vodě a jejích obyvatelích dozvědět mnoho důležitých informací.
Obklopeni přírodou
Rybáři mají možnost pozorovat život u vody, který ostatní znají pouze z filmů. Běžně vídají ledňáčka, skorce, vydru či ondatru. Znají štiky líně číhající u břehu, tlouště sbírající hmyz napadaný na hladinu, netopýry brnkající večer o vlasec, lovící vážky a modrolesklé motýlice. I neúspěšný lov tak bývá nezapomenutelným zážitkem.
RYTÍŘSKÝ SOUBOJ
"Sekl jsem. Prut se ohnul do oblouku a já ucítil poprvé v životě slastný tah ryby. Po mocném oboustranném zápolení se objevila zježená tlama. Byl to okoun, a byl veliký jako kostkovaná červená čepice, jenže byl také olivově zelený a přes sebe měl tmavé pruhy. Nesl své červené ploutve jako bojové zástavy a hrbem se podobal býku. Místo očí měl zlaté živé penízky a na hřbetě mu trčela zježená kopí. To nebyla ryba, to byl drak, opancéřovaný rytíř s červeným peřím na přilbě. Vyvlékl jsem ho na trávu a lehl si na něj, aby neutekl. Oba jsme byli zápasící kluci. Potom jsem ho nesl slavnostně na přívoz. Pobodal jsem se o jeho kopí a z prstů mi maličko prýštila krev."
Ota Pavel, Moje první ryba
