Druhý den poté, co Američané zničili město Hirošima neznámou gigantickou bombou, v úterý 7. srpna 1945, přišel do laboratoře Ústavu fyzikálních a chemických výzkumů v Tokiu důstojník válečného letectva: "Kde je, prosím, profesor Jošio Nišina?" Když ho našel, vyslovil prosbu: "Pane profesore, jel byste se mnou na generální štáb?"
V tu chvíli se ve dveřích objevil redaktor ústřední tiskové agentury Domei: "Pane profesore, věříte zprávě, kterou právě vysílají Američané, že svrhli na Hirošimu atomovou bombu?"
Tahle zvěst Nišinu vyděsila. "Nakonec je to docela možné," připustil s bledou tváří. Vždyť on sám na vývoji téhle superzbraně pracoval.
Zástupce náčelníka generálního štábu Kawabe už na Nišinu čekal. Obával se, že bombu, o níž mu kdysi fyzik vyprávěl, Američané skutečně sestrojili a nyní ji také v praxi vyzkoušeli. Teď měl na profesora jedinou otázku: "Dokázal byste do šesti měsíců postavit atomovou bombu? Tak dlouho bychom se snad ještě udrželi..."
Odpověď ho zklamala: "Za nynější situace by nám nestačilo ani šest let."
Projekt N - podle Nišiny
S výpočty, které měly ukázat, kolik je zapotřebí štěpného materiálu pro uranovou bombu, začal Nišina ve svém ústavu v Tokiu-Rikenu v září 1940. Následující rok premiér a ministr války Hikedi Todžo nařídil řediteli Vojenských leteckých laboratoří generálu Takeo Jasudovi, aby ověřil možnosti výroby zbraně na principu štěpení a aby navrhl, jak získat dostatek uranu. Jasuda požádal o odpověď na tyto otázky prof. Riokiči Saganeho z Tokijské univerzity. Tento bývalý spolupracovník E. O. Lawrence z americké laboratoře v Berkeley experimentoval v Rikenu na malém cyklotronu. S výsledky těchto studií seznámili odborníci vojáky na poradě 28. července 1942. Předně Sagane upozornil, že USA zakázaly vývoz uranu už před japonským útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941. To naznačuje, že Američané zkoumají štěpení jádra atomu. Vysocí důstojníci však požadovali odpověď na dvě základní otázky: Dá se atomová energie použít k vojenským účelům? Může naše císařství vyrobit takovou zbraň ještě pro tuto válku? Na první odpovědi se vědci shodli k plné spokojenosti všech: Ano. Avšak druhá odpověď vojáky zklamala. Potřebujeme k tomu nejméně deset let, a to i za předpokladu, že budeme mít dost uranu - konstatoval Sagane.
Kde vzít uran?
Japonci tedy začali pátrat po uranu v prefektuře Fukušima, ale například i v okupované Barmě. Ale marně. Nakonec požádali o jeho dodání spřátelené Německo. Na poradě v březnu 1943 fyzici konejšili vojáky, že ani USA nebudou schopny v této válce bombu vyvinout. Přesto armáda tento výzkum dál podporovala. Kromě laboratoří Nišiny a Saganeho ještě začala financovat práce na univerzitě v Kjótu vedené prof. Bunsabem Arakacuou. Projekt Nišiny dostal krycí název N. Arakacu vedl projekt F, přičemž pod tímto písmenem se rozuměla fúze čili štěpení - v podstatě vodíková bomba.
Ovšem všechny tyhle studie měly spíše teoretický než praktický význam, jak si stěžovali jejich autoři. Vždyť k dispozici měli sotva dvě tuny uranu. A chyběly jim peníze, energie a materiály.
Nepůjde to
Začátkem roku 1944 dokončila skupina Masa Takeučiho z Nišinovy laboratoře zkušební prototyp separátoru izotopů metodou plynné difúze. Všichni zářili nadšením. Snad jen profesor věděl, že k atomové bombě mají ještě hodně daleko. Podle jeho výpočtů by potřebovali k výrobě kovového uranu 235 desetinu veškeré elektřiny, kolik jí nyní země vyráběla. V den, kdy zemřel prezident Roosevelt, 13. dubna 1945, zničily tento separátor americké bomby při jednom z obrovských leteckých náletů na Tokio. V Kjótu se snažil Arakacu o oddělování uranu pomocí průmyslové odstředivky. Na poradě 22. července 1945 musel profesor oznámit důstojníkům námořnictva, že do konce války už nikdo bombu neudělá.
Ponorka v zajetí
Krátce po skončení války v Evropě, 19. května 1945, se vzdala americkému námořnictvu posádka německé ponorky v severním Atlantiku. Ještě než loď dopravili do přístavu Portsmouth ve státu New Hampshire, vydal Pentagon přísný zákaz o tom mluvit. Ponorka totiž měla na palubě 560 kilogramů oxidu uranu v deseti schránkách, nákresy raket, tryskových letadel a protiletadlových děl. Mezi osazenstvem byli kupodivu také dva japonští důstojníci. Jakmile oba Japonci zjistili, že se stali zajatci, v nestřeženém okamžiku se uklonili k východu, kde tušili císařský palác s bohem-císařem Hirohitem, a spáchali sebevraždu. To byla první známka toho, že rovněž Japonci se pokoušeli vyrobit atomovou bombu - ale také doznání, že zápasí s nedostatkem surovin.
Tajné dokumenty
Mohli Japonci vyrobit atomovou bombu, která by zasáhla do války? Na tom se nemohou odborníci shodnout. Vinu na tom má i dlouhodobé utajování. Do svého deníku si Masa Takeuči zapsal, že profesor Nišina chtěl separovat stovky tun uranu rychlostí 30 miligramů za den - tak by získával materiál na jedinou bombu několik let. John Hopkins, který dlouhá léta po válce vedl vývoj atomových zbraní v Los Alamos, řekl: "Představa, že Japonci měli blízko k dokončení bomby, je nesmyslná." To bylo mínění většiny amerických fyziků a historiků. Jedině Robert Wilcox, který napsal o projektu N knihu, tvrdí opak: "Mám dokumenty, které ukazují, že jedna ze zvolených cest by jim dovolila tuto bombu vyrobit a pak ji chtěli shazovat pomocí sebevražedných kamikadze na naši invazní flotilu." Naštěstí japonské císařství nemělo k dokončení takového projektu sílu a žádná invaze na japonské ostrovy nebyla zapotřebí. Několik dnů po svržení druhé americké bomby na město Nagasaki ohlásil císař, že se Japonsko vzdává. Obě bomby okamžitě zabily na 350 tisíc civilistů a další statisíce poškodily. Avšak současně zachránily životy nejméně milionu amerických vojáků - to byla cena, kterou odhadovalo spojenecké velení, že bude stát invaze a dobývání japonských ostrovů.
KDE TĚŽILI URAN?
Není vyloučeno, že Japonci mohli anebo chtěli uran těžit v Hungnamu, dnes Konanu, v horách severní Koreje. Toto území ale obsadila Rudá armáda, proto o stavu tamních prací v létě 1945 nic nevíme. Ostatně Američané zjistili, že všechny objekty Japonci vyhodili do povětří těsně před příchodem Sovětů.
AMERIKA SE NEBÁLA
Zatímco z německého programu vývoje atomové bomby měli Američané strach, o Japonce se příliš nezajímali. "Japonsko dosud nemělo možnost získat takové množství uranu či uranové rudy, které by bylo zapotřebí pro výrobu bomb," napsal ve svých memoárech vojenský velitel projektu Manhattan, jak se americké atomové úsilí nazývalo, generál Leslie Groves. "Kromě toho tento projekt vyžadoval takovou průmyslovou základnu, k jaké mělo Japonsko daleko." A také žádné zpravodajské informace, které do Spojených států docházely, nenaznačovaly, že by Japonsko nějaký rozsáhlejší atomový program rozvíjelo.
BOMBA SVRŽENÁ NA HIROŠIMU
Říkali jí Little Boy (malý chlapec) - vážila pět tun a měřila tři a půl metru. Uvnitř se nacházela dvě podkritická množství uranu U 235 (jednalo se o taková množství, která nejsou schopna způsobit jadernou reakci). V zádi pumy byla umístěna klasická výbušnina a jedna část uranu. Výbušnina v načasovaném okamžiku explodovala a vystřelila válcem uvnitř pumy uran směrem k druhé části nálože v přídi. Jakmile se tyto dvě hmoty spojily, nastartovala se neřízená řetězová reakce a došlo k detonaci, která zničila celé město.
1 - rozbuška
2 - výbušnina
3; 4 - uran
