Studium zvířat ve volné přírodě není nikdy jednoduché. Jedná-li se však o tvora nočního, a ještě navíc stromového, leží před zoologem téměř neřešitelný úkol - jak nevelké zvíře v korunách stromů najít a pak sledovat při všech jeho aktivitách a neztratit ho z dohledu? Není tedy divu, že informace o vakoveverkách páskovaných jsou velmi neúplné. Těžkého úkolu vyplnit alespoň některé mezery ve znalostech o nich se ujala australská zooložka Cath Handasydeová, která se svými pruhovanými "miláčky" strávila dlouhých osm let.
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Vakoveverka páskovaná (Dactylopsila trivirgata) patří do čeledi vakoveverkovitých (Petauridae). Většina zástupců této čeledi se vyznačuje širokým kožním lemem, který jim umožňuje dlouhý plachtivý let. Vakoveverka páskovaná však tento lem postrádá, přesto je vynikající skokankou, schopnou jediným dlouhým skokem překonat značné vzdálenosti mezi stromy. Je dost vzácná, i v oblastech, kde běžně žije, je její populace velice řídká a roztroušená. Navíc žije tento druh na rozdíl od ostatních zástupců čeledi samotářsky. Zvláštní zbarvení - černé a bílé pruhy na hlavě a na hřbetě - je u mladých jedinců výraznější, u starších vakoveverek se ostré hranice mezi šedou, bílou a černou stírají. Zoologové se domnívají, že toto zbarvení maskuje vakoveverku v temné koruně stromu a skrývá ji před zraky nepřátel, zejména sov, kterých zde žije značné množství a vakoveverky jsou jejich oblíbenou kořistí.
První setkání
Nedospělý sameček seděl na útlém stromku necelé dva metry nad zemí. Nedalo mnoho práce ho z jeho vratkého posedu setřást. Přes zuřivou obranu bylo statečné zvířátko odchyceno a putovalo do tábora zoologů, kde bylo pečlivě prozkoumáno, zváženo, změřeno a posléze vybaveno malým obojkem s vysílačkou. Práce mohla začít. Celých 38 dní putovali zoologové nocí za signálem vysílačky a sledovali, jak rychle vakoveverka putuje, jak a čím se živí, kde si hledá doupata pro denní spánek. Třicátý devátý den se signál ztratil. Když ho po následující dva dny zoologové znovu zachytili, zněl nezvykle slabě a téměř se nepohyboval. To bylo zvláštní, dosud byla vakoveverka velmi aktivní a při hledání potravy urazila za noc mnoho desítek až stovek metrů. A tak se za ní (přesněji za slábnoucím signálem) vypravili. Signál je zavedl až ke stromu, na němž objevili spokojeně trávící krajtu ametystovou (Morelia amethystina) a v jejích útrobách hledaný obojek s vysílačkou...
Těžký lov
Bylo nutné označit jinou vakoveverku. Ukázalo se však, že to nebude nic snadného. Jako nejsnazší se zdálo nalíčit na vakoveverky pasti na stromech. Ale přestože zoologové pečlivě vybírali stromy, které nesly neklamné stopy jejich přítomnosti, pasti byly každé ráno plné stromových krys, zatímco vakoveverka se nechytila žádná.
Noc co noc procházeli zoologové prales s baterkami a svítili si do korun stromů. Po čase se ukázalo, že již spatření jedné vakoveverky za týden lze považovat za veliký úspěch. Ale od spatření vzácného zvířete k jeho ulovení je ještě daleko: jak ho chytit ve výšce 30 m nad zemí, kde jsou koruny stromů hustě propletené liánami a úponky popínavých rostlin, po nichž vakoveverky bleskurychle přebíhají z jednoho stromu na druhý? Neúspěchem skončil dokonce i pokus o pokácení osamělého stromku: liány, které propojovaly jeho korunu s korunami ostatních stromů, mu zabránily padnout až na zem a vakoveverka se doslova vypařila.
Na řadu přišly miniaturní šipky s uspávací látkou. Ani to nebyl ideální způsob lovu, přesto jediný, který přinášel jakési výsledky. Dospělá vakoveverka je velká přibližně jako morče (váží asi 450 g), zasáhnout šipkou tak malý pohyblivý cíl v koruně stromu vůbec není snadné. A i když se pokus zdařil, omámené zvíře téměř nikdy nespadlo až na zem, zachytilo se alespoň jedním drápkem nebo zůstalo zavěšené za dlouhý ocásek omotaný kolem větve. Vědci proto museli pro každou omámenou vakoveverku vyšplhat na strom.
Čtyřnohý datel
Vakoveverky páskované (Dactylopsila trivirgata) jsou na rozdíl od svých příbuzných téměř výlučně hmyzožravé. Když je vědci sledovali v korunách stromů, nebylo pochyb o tom, že zde loví hmyz a další bezobratlé živočichy. Neloví však libovolný hmyz - tito drobní vačnatci jsou specializovaní na lov larev dřevního hmyzu, pro který je příroda vybavila neobvyklým, ne však ojedinělým přizpůsobením. Tím prvním je zkrácená zakulacená hlava a mohutné prodloužené dolní řezáky, které jim umožňují vykusovat larvy ze dřeva.
Mnohem zajímavější je další přizpůsobení - vakoveverky mají silně prodloužený čtvrtý prst na předních končetinách - ten jim slouží jako datlí zobák: zvíře jím poklepává na dřevo a podle zvuku pozná, kde je nějaká chodbička či dutina skrývající larvu. Pak tímtéž prstem zakončeným dlouhým ostrým drápkem vytáhne larvu z jejího útočiště. Nic podobného nenajdete u žádného dalšího vačnatce - nicméně stejným prodlouženým prstem sloužícím naprosto shodným způsobem je vybaven madagaskarský lemur ksukol (Daubentonia madagascariensis), který se také živí larvami dřevního hmyzu. Tento jev (kdy se díky shodnému způsobu života vyvinula u nepříbuzných zvířat stejná přizpůsobení) odborníci nazývají konvergencí.
Každý den jiný domov
Když vědci sledovali označená zvířata, zjistili, že na rozdíl od ostatních vakoveverek je tento druh poměrně samotářský a pohybuje se po dosti rozsáhlém úseku pralesa. Ve svém teritoriu má každý jedinec roztroušeno několik doupat - stromových dutin -, v nichž přespává přes den. Prakticky každou noc dorazí k jiné dutině a spí tedy jinde. Na otázku proč, odpověděl (jistě nechtěně) jeden z označených samečků, který si oblíbil určitou dutinu a téměř každé ráno se k ní vracel. Pak náhle zmizel, ale po čase ho vědci znovu objevili. Přesněji - objevili jeho zbytky a obojek s vysílačkou. I tento sameček padl za oběť krajtě ametystové. Zdá se, že krajta ametystová je jedním z hlavních predátorů pruhovaných vakoveverek a že vakoveverky se stěhují z jednoho doupěte do druhého proto, aby zmátly nepřítele a snížily pravděpodobnost, že je krajta objeví.
SMRAĎOŠI
Obtížné sledování vakoveverek v korunách stromů občas vědcům usnadňoval jejich výrazný pach - vědci je našli prostě po čichu. O vakoveverkách páskovaných se dosud tradovalo, že páchnou jako skunk, ale lidé, kteří se s nimi setkávali zblízka, toto tvrzení popírají. Vakoveverky prý mají výrazný nasládlý pižmový pach s lehkou příměsí vůně pylu. Když jim tento pach při manipulaci s odchyceným zvířetem ulpěl na rukou, vydržel až do druhého dne, ale rozhodně to nebylo nic odporného. Se skunkem tedy mají vakoveverky společnou pouze trvanlivost pachu.
INTELIGENTNÍ VAČNATEC
Zkrácená lebka vakoveverek páskovaných skrývá nezvykle velký mozek - v poměru k velikosti zvířete největší ze všech vačnatců. Vědci soudí, že jím příroda tato drobná zvířata vybavila proto, aby snáze přežila ve složitém ekosystému tropického pralesa, kde na ně číhá obrovské množství nepřátel.
