Slovo jaguár pochází z Amazonie: zdejší indiáni kmene Guaraní nazývají tvora, který zabíjí jediným úderem, yaguara. A jaguár takovým zvířetem skutečně je: na rozdíl od ostatních velkých koček, které svou kořist zardousí (což trvá poměrně dlouho), jaguár své oběti nejčastěji prorazí lebku mohutnými tesáky, výjimečně jí rychlým prudkým kousnutím zláme vaz.
Španělsky mluvící obyvatelé Jižní Ameriky zase nazývají jaguára „el tigre“. Také právem, jaguár je třetí největší kočkovitou šelmou na světě (po tygrovi a lvu) a největší kočkovitou šelmou celého amerického kontinentu.
Kolik váží jaguár?
Dospělí vzrostlí samci mohou měřit od čenichu po špičku ocasu až dva a půl metru a vážit přes 130 kg. Údaje o váze se ovšem liší, to proto, že jaguár obývá obrovské území, na němž vytváří řadu poddruhů, a některé z nich jsou mnohem menší.
Obecně platí, že čím dál na jih, tím jsou zvířata větší a těžší, a také to, že jaguáři obývající prales jsou menší než zvířata z otevřenější krajiny. Severní rasy žijící ve středoamerických pralesích proto této úctyhodné váhy nikdy nedosahují.
Obrovská šelma ovšem zdaleka není člověku nebezpečná tak, jak se traduje v různých pověstech a vyprávěních - útok jaguára na člověka je velmi vzácný, prakticky neznámý. Nebezpečná mohou být pouze zvířata zahnaná do úzkých, zraněná nebo samice bránící svá mláďata.
Mezi amazonskými indiány se dokonce vypráví, že je tomu právě naopak - jaguáři občas vycházejí z pralesa a navštěvují jejich vesnice, kde si jako domácí kočky hrají s dětmi.
Mohutná hlava a silné špičáky
Mohutná hlava a dlouhé silné špičáky umožňující jaguárovi zabíjet oběť tak, že jí prokousne lebku, jsou pravděpodobně přizpůsobením k lovu kořisti, kterou jiné kočky neloví. Častým úlovkem jaguárů se totiž stávají vodní i suchozemské želvy - k jejich měkkým částem se však jaguár může dostat pouze tak, že doslova „rozlouskne“ jejich pevný krunýř.
Zoologové se domnívají, že tato specializace se začala vyvíjet již v pleistocénu, kdy na americkém kontinentu vyhynula většina velkých býložravých savců, a předkové jaguárů se proto zaměřili na lov tehdy hojných vodních plazů.
Jaguár a levhart
Jaguár (Panthera onca) patří spolu s tygry, lvy a levharty mezi tzv. velké kočky. Zatímco se lvem či tygrem jaguára nikdo nezamění, mnoho lidí si ho snadno splete s levhartem. Rozdíly mezi oběma zvířaty nejsou velké, přesto tu jsou.
Jaguár je celkově robustnější - má zdánlivě kratší a silnější nohy, mohutnější a hranatější hlavu. Ale nejnápadnější rozdíl je v kresbě kožichu - jeho černé skvrny na bocích mají uprostřed další černou tečku (obr. 1), zatímco kroužky na levhartím kožichu jsou prázdné (obr. 2).
Nebezpečný lov
Jaguár považuje za kořist všechno, co se odváží do jeho říše. Je jedno, zda to žije na zemi, na stromě nebo ve vodě. Zoologové napočítali až 85 živočišných druhů, jimiž se tato kočka živí. Její kořistí se stávají pekariové, mravenečníci, medvídci kynkažu, paky a kapybary, tapíři či místní jelínci, ptáci, opice a lenochodi...
Ale také želvy, ryby, hadi či krokodýlové. Ti posledně jmenovaní - zejména velké anakondy a kajmani - jsou ovšem velmi nebezpečnou kořistí: sami jsou ve svém vodním prostředí dost silní, aby naopak dokázali ulovit mladého nezkušeného jaguára. A tak boj kajmana s jaguárem může dopadnou i opačně - z kajmana se mohl stát lovec a z jaguára kořist.
Krutý bůh Amazonie
Vztah lidí k jaguárům je po dlouhá staletí směsicí obav a strachu na straně jedné a úcty až zbožňování na straně druhé. Ve všech starých kulturách Střední a Jižní Ameriky představoval jaguár ztělesnění síly a moci.
Poprvé se v podobě vyobrazení jaguářího muže objevuje již v olmécké kultuře, která vrcholila ve Střední Americe kolem roku 1200 př. n. l. Mayové, kteří po Olmécích převzali nadvládu, věřili, že jaguár je převtělením nočního slunce, které střeží hroby, chrámy a trůny, a skvrny na jeho kožichu ukazují cestu hvězdám.
Jaguár byl také prostředníkem mezi zemřelými a živými a ochráncem celé královské rodiny. Mayská šlechta se oblékala do jaguáří kůže a vládcové si připojovali jméno jaguára ke svému.
Svá jaguáří společenstva měli i sousední Aztékové a jejich válečníci se nazývali „rytíři jaguára“. Také tradiční lidské oběti byly přinášeny této mystické kočce - ještě bijící srdce obětovaného nešťastníka bylo vloženo na oltář s vyobrazením jaguára.
(Ne)vyčerpatelné bohatství pralesa
Jihoamerické amazonské deštné pralesy jsou obrovské, mnohá jejich území dosud neprobádaná, nepřístupná. Jen díky tomu dosud přežívají četní živočichové navzdory tomu, že jsou intenzivně loveni či hubeni.
Toto štěstí v neštěstí měli i jaguáři. Obrovská kočka nemá v pralese konkurenci - snad jen vzrostlá anakonda či kajman uloví nezkušené mladé zvíře. Indiáni se jaguárů obávali, ale také je ctili a vážili si jich jako rovnocenného protivníka. Po dlouhá staletí proto žili tito dva nejvyšší predátoři v míru vedle sebe.
Začátkem minulého století však do pralesů vstoupila „paní móda“ - elegantní zlatožluté kožichy z černou kresbou byly nesmírně žádané. A lovci se střelnou zbraní nemohla odolat ani ta nejsilnější kočka.
Již od začátku 20. století jaguáři rychle ubývali, ale nejvýznamnější zásah do jejich populací znamenaly roky 1960 - 70. Během tohoto desetiletí bylo jen pro kožešinu ročně uloveno až 18 000 jaguárů. Stav jejich populace začal být kritický, na mnoha místech byli jaguáři vyhubeni zcela.
Od roku 1970 je proto jaguár zařazen do Červené knihy ohrožených druhů (kategorie zranitelný druh) a ve většině jihoamerických zemí je přísně chráněn. Na mnoha místech se zdá, že je to zbytečné, v celkovém součtu je jaguárů stále poměrně hodně. Rozhodně víc než všech ostatních velkých koček. Jenže celá populace je na obrovském území roztříštěná na malé izolované skupiny, které často nemají možnost migrovat a mísit se s jinými.
Úbytek zvířat i jejich životního prostředí přitom pokračuje - pralesy mizejí vinou dřevorubců či důlních společností, vypalují je i zemědělci ve snaze rozšířit svá políčka či pastviny. V jižních oblastech, kde se rozkládají rozlehlé dobytkářské ranče, farmáři jaguáry navzdory ochraně zabíjejí, vidí v nich nebezpečí pro svůj dobytek.
Když se mayský bůh zlobí
O životě samotářských koček v pralese se dodnes neví všechno. Ale získat nějaké informace není vůbec snadné - i se současnou moderní technikou, která umožňuje sledování zvířat opatřených vysílačkou.
První zoologové, kteří se v Belize v roce 1986 začali zkoumáním jaguárů zabývat, naráželi na celou řadu problémů. Terénní zoolog je vždy odkázaný na pomoc místních obyvatel, jenže Mayové jaguáry stále uctívají, považují je za božstvo, a odmítají proto pomáhat při jejich odchytu. Bůh by se na ně mohl zlobit.
A i když nakonec vědci získali pro spolupráci zkušeného lovce jaguárů, trvalo tři a půl měsíce, než mohli nasadit obojek s vysílačkou prvnímu zvířeti. Ale krutě za to zaplatili: v hustém pralese jednoho z jejich spolupracovníků uštknul ploskolebec a nešťastník navzdory lékařské pomoci po třech dnech zemřel.
Ale mayský bůh se s tím nespokojil a zlobil se dál. Vysílačka, která má za normálních okolností dosah až 15 km, byla v hustém pralese slyšet sotva na dva až tři kilometry. Vědci se pokoušeli hledat označené zvíře ze silnice, z vysokých stromů nebo dokonce z malého letadla - vše však bylo spojeno s obrovskými nepříjemnostmi a nebezpečím.
Na zemi několikrát jen tak tak unikli kousnutí v podrostu ukrytých ploskolebců, šplhání po stromech hrozilo pádem a jednou se s nimi dokonce zřítilo jejich letadlo. Když se potlučení a pokryti modřinami vlekli zpět k táboru, přemýšleli, zda indiánské pověry o jaguářím bohu přece jen nemají pravdu.
První rezervace v Cockscombské pánvi
Přes všechny nepříjemnosti nakonec dvouletou práci dokončili. Zmapovali jaguáří stezky a jejich lovecké revíry. Zjistili, jakou kořistí se tyto kočky nejčastěji živí a jak velké území k tomu, aby se uživily, potřebují. Ale hlavně - poukázali na to, že jaguáří problém - lov domácích zvířat - je ve skutečnosti problém lidský.
Mnoho zabitých zvířat vůbec nemají na svědomí jaguáři, ale lidé nebo jedovatí hadi. Navíc jaguár neloví ve volné krajině, pokud může, dává přednost lovu v lese. Dobytek tedy uloví pouze v případě, že se zatoulá do lesa. A teprve tehdy, když jsou lesy vykáceny, divoká zvěř zmizí a je nahrazena stády domácího skotu, začnou jaguáři z nutnosti a hladu lovit i domácí zvířata.
Vědci proto oslovili vládu Belize a zdůraznili, že oblast Cockscombské pánve, v níž pracovali, byla dosud málo dotčená, umožňuje jaguárům lovit jejich přirozenou kořist a dává jim tak naději na přežití. Navíc je prameništěm hlavních řek v Belize - i to je důvod, proč zabránit jejímu odlesnění.
Dřevařské a zemědělské společnosti se zpočátku bránily - měly s oblastí jiné plány, nakonec se však dobré dílo zdařilo, a v Belize byla založena první jaguáří rezervace.
Soužití domácích zvířat a šelem
Oblast Pantanal je obrovské území (největší sezonně zaplavované území velké přes 100 000 km2) zahrnující jihozápadní Brazílii a část Bolívie a Paraguaye. V době sucha je to bujný oceán trav a galériových lesů lemovaných přítoky řeky Paraguay. V době dešťů se řeky rozvodní a celý kraj se promění rozsáhlý mokřad plný mělkých jezer a kanálů.
Právě tady žije největší populace jaguárů (současně i největší poddruh), ale také jejich nejmocnější nepřátelé - statkářští baroni, jejichž hlavní příjmy pocházejí z chovu dobytka. A protože obrovská stáda skotu vytlačila přirozenou kořist jaguárů, není divu, že velkým kočkám čas od času nějaký ten kus padne za oběť.
Jaguárem zabitých zvířat je však mnohem méně, než farmáři udávají - pokud si takový kus prohlédnou zoologové, často zjistí, že zvíře uhynulo na nemoc, na otravu jedovatými rostlinami nebo ho uštknul had. Skutečnou obětí jaguára se tak v celé oblasti stane za celý rok pouhých několik desítek kusů dobytka.
Model soužití domácího skotu a jaguárů však existuje. Majitel jednoho z největších velkostatků ve Venezuele (80 000 ha) již více než dvacet let zakazuje na svých pozemcích lov velkých koček. Přesto je jedním z nejúspěšnějších chovatelů v zemi.
Důvod? Na jeho pozemcích je celá řada souvisle zalesněných území. Jaguáři v nich nalézají dostatek přirozené kořisti a mimo prales na lov nevycházejí. A dobytek se zase tomuto temnému království velké šelmy úzkostlivě vyhýbá...
Poddruhy jaguára a místa výskytu:
(některé už jsou ve volné přírodě vyhubené)
Panthera onca onca - oblast Amazonie
Panthera onca arizonensis - Mexiko
Panthera onca centralis - Střední Amerika
Panthera onca goldmani - Mexiko, Belize
Panthera onca hernandesii - Mexiko
Panthera onca palustris - jižní Brazílie
Panthera onca paraguensis - Paraguay
Panthera onca peruvianus - Peru, Ekvádor
Panthera onca veracrusis - Texas
Kolik kde žije jaguárů?
Dnes již existuje celá řada území a rezervací, v nichž jsou jaguáři chráněni. Kromě zmíněné rezervace Cockscomb v Belize, která byla vyhlášená především kvůli jaguárům a kde jich žije odhadem 600 - 1000, jsou chráněni v rámci biosférické rezervace Aranda v mexickém Calakmulu, zde žije trvale asi 125 - 180 zvířat.
Přilehlé oblasti Peténu v severní Guatemale obývá dalších 465 - 550 a jsou chráněni v rámci Mayské biosférické rezervace. Odhady, kolik jaguárů obývá Pantanal, se velmi liší - v důsledku odlesnění je zde jejich populace velice řídká, žije zde tak jeden jaguár na 140 km2.
Neobvyklým prostředím pro jaguáry je náhorní planina Gran Chaco - je to poslední místo, kde žijí v suché, poměrně odlesněné oblasti. Na celém území o rozloze 176 000 km2 jsou však dost roztroušeni - zoologové odhadují, že zde každé zvíře obývá teritorium o rozloze 25 - 75 km2.
Na mnoha místech však už byli jaguáři definitivně vyhubeni - zejména nejsevernější populace. Jaguáry už nenajdete na jihu Spojených států, také v severním Mexiku je lze považovat za vyhubené.
„Chtěl bych být jaguárem v horách. Vzal bych tě do své temné jeskyně, tam otevřel tvou hruď a podíval se, zda máš srdce." (Stará mayská píseň)
Lovecké území jaguára
Aby se jaguár uživil, potřebuje značně velké lovecké území. Teritorium si zvířata značkují a hranice pečlivě dodržují. Jen málokdy tak dojde k vzájemnému střetu samotářských koček.
Velikost loveckého okrsku pak závisí na množství dostupné kořisti - kolísá od 15 km2 do 140 km2 na jedno zvíře. Teritoria samců jsou větší a vzájemně se nepřekrývají. Mnohem menší teritoria samic naopak často zasahují do loveckého okrsku samce, který však samice na svém území toleruje.
Zbarvení jaguárů
Zbarvení jaguárů je velmi proměnlivé. Nejběžnější je zlatožluté zbarvení s nepravidelnými černými skvrnami, které jsou na hlavě a přední části těla plné, zatímco na bocích zvířete vytvářejí jakési kroužky s další tmavou skvrnou uprostřed.
Určitá část populace jaguárů se rodí melanistická - jejich základní barva může být tmavě hnědá až téměř uhlově černá. I ti nejtmavší jedinci však mají v určitém světle rozeznatelnou typickou skvrnitou kresbu.
V některých oblastech Venezuely pak žijí jaguáři, jejichž kresbu tvoří jemné elipsy připomínající dvojici křídel. Tato zvířata jsou zdánlivě světlejší než zbytek populace a místní lidé je nazývají „tigres mariposos“ - motýlí jaguáři.
