Roje meteoroidů, komety i velké asteroidy se pohybují značnou rychlostí, která umocňuje jejich ničivou sílu. Například částečky z rozpadlé komety Tempel-Tuttle, které každý rok v listopadu způsobují meteorický roj Leonid, se pohybují vůči Zemi rychlostí 200 000 km/h! Leonidy sice nejsou díky svým malým rozměrům nebezpečné, zato velké asteroidy představují kosmické projektily s ohromnou energií. Ta se při střetu s jiným tělesem uvolňuje v podobě tepla a tlakových vln s nesmírně pustošivými účinky. Nejsilnějšímu bombardování byly planety včetně Země vystaveny na počátku formování sluneční soustavy. Toto dramatické období skončilo už před necelými čtyřmi miliardami let, ale ke střetům dochází v menší míře dodnes.
Zjizvená Země
Na naší planetě objevili geologové téměř dvě stě kráterů, z nichž největší mají rozměry stovek kilometrů. Země byla v minulosti bezpochyby zasažena vícekrát, ale působením vodní a větrné eroze, sopečné činnosti, pohybů zemské kůry a vlivem biosféry se stopy po nich rychle setřely.
Dopady nejrůznějších těles se podílely na formování zemského povrchu, ale zasáhly i do vývoje života. Nelze vyloučit, že první organické molekuly na Zemi přinesly komety, které se s ní v dávné minulosti srazily. Někteří vědci se dokonce domnívají, že touto cestou mohly připutovat i primitivní organismy, a že život tedy vznikl mimo naši planetu.
Ať už to bylo se vznikem života jakkoli, střety s kosmickými tělesy mají určitě na svědomí i pozdější dramatické změny. Některá hromadná vymírání byla způsobena katastrofami tohoto typu, mimo jiné i vyhynutí dinosaurů, k němuž došlo před 65 miliony let. Pachatelem byl zřejmě desetikilometrový asteroid, který v oblasti Yucatánu ve východním Mexiku vyhloubil kráter o průměru 300 km a způsobil globální změny klimatu.
Ze známých kráterů je od nás nejblíže Rieský kotel, ležící v sousedním Bavorsku. Má průměr 24 kilometrů a je starý patnáct milionů let. Exploze roztavila a vymrštila do velké vzdálenosti množství místních hornin. Nazelenalá nebo nahnědlá sklíčka z oblasti jižních Čech, známá pod názvem vltavíny, jsou zřejmě pozůstatkem právě tohoto výbuchu.
K jedné z největších explozí 20. století došlo 30. června 1908 v neobydlené části Sibiře. Nezůstal po ní kráter, protože těleso se rozpadlo už při průletu atmosférou ve výšce asi osmi kilometrů. Dosud není jasné, zda se jednalo o asteroid, nebo kometu, jisté však je, že výbuch dosáhl tisíckrát větší síly než bomba, která roku 1945 zničila Hirošimu.
Měsíc jako ementál
Spoustu obřích kráterů můžete na vlastní oči spatřit i bez cestování. Jejich dokonalou rezervací je totiž náš nejbližší vesmírný soused, který neprodělal velké změny povrchu, takže se na něm mohly zachovat krátery staré i několik miliard let. Chcete-li si je prohlédnout, stačí si vzít na pomoc malý astronomický dalekohled. Nejlépe se k tomu hodí období první nebo poslední čtvrti, kdy má náš soused podobu půlměsíce. Právě tehdy prochází hranice světla a stínu (terminátor) středem měsíčního disku, kde jsou kruhové prohlubně nejnápadnější, protože se na ně díváme shora. O zbytek už se postarají stíny, které blízko terminátoru dokonale vykreslí tvar všech útvarů.
Největší měsíční kráter se nazývá Jižní pól - Aitken. Gigantická kruhová pánev o průměru 2600 km se však nachází na odvrácené straně, proto ji ze Země nemůžeme pozorovat. Navíc je velmi stará, takže je maskována množstvím mladších kráterů.
Na odvrácenou stranu Měsíce sice nedohlédneme, ale i na viditelné části mohou krátery co do velikosti soupeřit s tím největším. Například Moře dešťů, které bylo původně ohromnou kotlinou a vzniklo nárazem asi stokilometrové planetky před 3,84 miliardy let, má průměr téměř 1200 km. Je dokonce vidět i pouhýma očima jako tmavá skvrna v levé části měsíčního disku.
Moře bez vody
Podobných tmavých skvrn spatříte na Měsíci i bez dalekohledu celou řadu. Hvězdáři už počátkem 17. století s pomocí primitivních kukátek zjistili, že se jedná o hladké pláně pokryté pouze malým množstvím kráterů. Začali jim 
říkat moře (latinsky mare). Pojmenování se ujalo a užívá se dodnes, přestože tato moře neobsahují ani kapku vody. Ve skutečnosti vznikla při podobných srážkách jako krátery. V tomto případě však byla tělesa střetávající se s Měsícem pořádnými giganty. Vytvořila na povrchu obrovské kotliny, které byly později vyplněny čedičovými lávami, tryskajícími z četných sopek.
1 - kruhový pás hornin vyvržených z kráteru
2 - sedimenty, které kráter postupně zanášejí
3 - brekcie - rozdrcená a opět stmelená hornina
4 - jemný prach a úlomky hornin usazené nedlouho po dopadu
5 - hluboko sahající zlomy
Všudypřítomné krátery
Kdybyste se mohli proletět sluneční soustavou, zjistili byste, že stopy po dávném bombardování jsou téměř všudypřítomné. Hojné jsou na Merkuru, méně časté na Venuši, jejíž povrch byl podobně jako v případě Země několikrát změněn vulkanickou aktivitou. I na rudé planetě Mars bychom našli řadu kráterů, z nichž největší má průměr téměř 2000 kilometrů. Podobně velkou "díru" najdeme na ledové družici planety Jupiter, na Kalistó. Pánev soustředných kruhů s názvem Valhalla (v severské mytologii sídlo bohů a padlých bojovníků) má průměr přes 1500 kilometrů.
METEORICKÉ SLOVNÍ ZMATKY
Jako asteroid (planetku) označujeme tělesa o rozměrech řádově 0,1 až 1000 km, obíhající kolem Slunce převážně mezi drahami Marsu a Jupiteru. Meteoroid je menší kosmické těleso, vyskytující se často v rojích. Bývá pozůstatkem po rozpadu nějakého většího objektu. Svítícímu úkazu na obloze, který se objevuje při průletu meteoroidu zemskou atmosférou, říkáme meteor. A konečně meteorit je termín pro těleso, které v atmosféře neshořelo a dopadlo na zemský povrch.
HROZÍ NÁM NEBEZPEČÍ?
Riziko dopadu velkého asteroidu stále trvá. Ke zničení velkoměsta stačí "kamínek" o průměru 15 metrů. Náraz kilometrového asteroidu by v konečném důsledku ohrozil významnou část lidstva a planetka o průměru 10 kilometrů by znamenala nebezpečí pro veškerý život na planetě. Podle některých odhadů dochází k takové srážce v průměru každých 100 milionů let, nárazy menších těles s méně dramatickými následky jsou mnohem častější. V roce 1989 nás půlkilometrový asteroid minul o 700 tisíc kilometrů, což je ve vesmírném měřítku kousíček. Pravděpodobnost, že kdokoli z nás pocítí na vlastní kůži důsledky dopadu kosmického tělesa, je velmi malá, přesto astronomové neustále sbírají informace o pohybech velkých těles, aby bylo lidstvo před případnou srážkou včas varováno a pokusilo se o přiměřenou obranu.
