Petře, proč se nedržíte původního plánu plavby? Poslední dopis jsem od tebe dostal z Kanárských ostrovů, když jste se chystali přeplout oceán. Teď opět kotvíte na Grand Canaria.
Plán, který jsme si vymysleli před plavbou, se už dávno rozplynul. Nicméně pořád chceme obeplout zeměkouli a pevně doufám, že se nám to podaří. Máme na to ještě tři roky, není kam spěchat.
Co jste tedy dělali uplynulé dva roky, když jste nyní vlastně na stejném místě?
Navštívili jsme spoustu ostrovů Atlantského oceánu, velkou část Karibiku. Určitě to nebyla ztráta času.
Z Grand Canaria jsme vyplouvali 25. ledna 2000. Už tehdy se od nás oddělila naše doprovodná plachetnice Polárka a od té doby plujeme sami. Vydali jsme se na jih, podél pobřeží Afriky na Kapverdské ostrovy. Stáli jsme v přístavu jménem Mindelo, na ostrově bez turistů. Je to panenská oblast, o bělocha tu nezavadíš. Žijí tu krásní černoši, kteří se na nás koukali jako na nějaké exoty. Většina obyvatel je chudá, zato jsou všichni srdeční a spokojení. To se dá říct obecně o všech chudých ostrovanech, na které jsme kdy narazili.
Na Kapverdech jsme zůstali jen tři dny a zamířili jsme přes oceán do Karibiku. Bylo nás na palubě třináct, vůbec nejvíc za celou plavbu - sedm stálých členů posádky a šest pasažérů. Občas totiž bereme pasažéry, kteří se chtějí svést jen na určitou dobu. Na lodi ale musejí vykonávat stejné práce jako ostatní.
Trpěl někdo z vás mořskou nemocí? A co jiné zdravotní potíže?
Ale jistě, mořskou nemoc si prodělá skoro každý. Je to dost nepříjemné, bolí tě hlava a chce se ti zvracet, ale po dvou třech dnech to odezní. Při této plavbě měl však jeden z pasažérů opravdu smůlu. Mořská nemoc se ho držela téměř celou cestu, která trvala měsíc. Vystoupit si ale chudák nemohl, musel to vydržet až na Martinik.
Jinak je to se zdravím docela dobré. Občas někomu vypadne zubní plomba, ale všichni jsme pojištěni a nikdy jsme neměli s ošetřením u doktorů na ostrovech potíže. Nejčastějším úrazem je opaření horkou vodou při vaření. Na rozkývané lodi se taková věc stane v okamžiku.
Když jste na svou výpravu vyráželi, měli jste doslova jen pár tisíc korun. Někdo z posádky se tehdy nechal slyšet, že se budete živit ulovenými rybami a králíky lapenými na ostrovech. Jak je to doopravdy?
To byla jen taková romantická představa. Samozřejmě potřebujeme peníze na zásoby a poplatky v přístavech, ale skutečnost je taková, že na moři vystačíš opravdu s málem. Ryby lovíme na udici, a i když někdy vytáhneme pěkného macka, který vydrží i na několik týdnů, jako hlavní zdroj potravy se to brát nedá. Na ostrovech samozřejmě nic nelovíme. Potraviny nakupujeme tam, kde jsou laciné. To se liší ostrov od ostrova. Martinik je například velmi drahý. Je to bohatá země, kam se sjíždějí turisté z celého světa. A není se čemu divit, sopečný terén ostrova je porostlý deštným pralesem, ve kterém létají kolibříci a sají z obrovských barevných květů nektar. Nádhera.
Dominika, hned sousední ostrov, na který jsme zavítali, je naopak chudá. Příroda je tu ale neméně krásná. Mají tu jednu takovou přírodní specialitu - sopečné jezero Bowling Lake, ve kterém se neustále vaří voda.
Takže jste po cestě zastavovali na každém ostrově?
Na každém ne, ale dost často. Všude je tam na co se dívat. Z Dominiky jsme pluli na Guadeloupe a po cestě jsme měli nádherný zážitek. Kolem nás, až kam oko dohlédlo, se hnalo hejno delfínů. Byly jich tisíce a v každém okamžiku jich bylo aspoň padesát ve výskoku nad vodou. Neodolal jsem té nádheře a skočil mezi ně. Bylo to neuvěřitelné. Moře se delfíny jen hýbalo a pod vodou byly zřetelně slyšet jejich dorozumívací skřeky.
Navštěvovali vás i jiní mořští živočichové?
Dost často. Loď ryby přitahuje, zejména v bezvětří. Schovávají se pod ní. Zhruba měsíc po delfínech jsem se koupal s dvoumetrovými žraloky. Zní to sice děsivě, ale nebezpečné mi to ani moc nepřišlo. Šedí žraloci jsou zvědaví, ale bázliví a udržují si neustále pár metrů odstup.
Kam jste pluli z Guadeloupe?
Na Montserrat. Z toho strach opravdu šel. Na tomto místě vybuchla v roce 1995 sopka a dvě třetiny ostrova jsou dnes zničeny lávou či pokryty sopečným popelem. Žije tam jen pár vědců a vojáků, kteří zajišťují, aby na ostrov nejezdili nezvaní hosté. Pluli jsme kolem bývalého dvanáctitisícového města a podívaná na něj byla skutečně depresivní. Některé domy totálně zničené, o kus dál zase zcela netknuté. Na ulicích stojí zaparkovaná auta a nikde ani živáčka. Opravdové město duchů.
Sopka zůstává činná i dnes a neustále hrozí novým výbuchem. Zdrželi jsme se jen krátce, protože jsou tu vysoké poplatky za kotvení a člověk je tu neustále pod dohledem. Když jsme odplouvali, vychrlila nad nás sopka sloup černého kouře. Taková je cena za život na rajském ostrově.
A jaká je cena za život na lodi?
Život na lodi je krásný a vpravdě romantický, přesně takový, jak jsem si ho představoval v dětství. Na druhou stranu je dost vyčerpávající. Loď se nehoupá jen zřídkakdy, a ať děláš cokoli, třeba čteš knížku, musíš být dobře zapřený, abys neklouzal po palubě. Práce na lodi je tvrdá, ale když si na ní zvykneš, už ti to ani nepřijde. Služby máme rozděleny do čtyřhodinových směn, ve kterých se zpravidla střídají tři dvojice. Pracovní směně se na lodi říká vachta. Jeden člověk je u kormidla a druhý vykonává ostatní práce, jako je vaření, drhnutí paluby nebo drobné opravy.
Co dělají ostatní členové posádky?
Když se střídáš ve službě, tak ti moc času nezbývá. Od konce jedné vachty do začátku druhé máš osm hodin času a to jsi rád, když se prospíš. Mimo službu není problém spát čtrnáct hodin denně. Při pobytu na moři neustále udržuješ rovnováhu a pracují ti všechny svaly v těle. Odpočinek je moc důležitý.
Když máme volno a zrovna nespíme, dělá každý, co chce. Hodně čteme a učíme se jazyky. Já si píšu deník. Lovíme ryby nebo vymýšlíme různé zlepšováky.
Je na lodi co zlepšovat? Stavěli jste ji sami podle vlastních plánů a prakticky jediný, kdo měl s mořeplavbou zkušenosti, byl duchovní otec projektu Victoria 2000 Rudolf Krautschneider.
To je pravda. Viktorku stavěla parta nadšených suchozemců a dneska bychom ji stavěli jinak. Má například zbytečně velký ponor a stěžně příliš blízko u sebe, ale s tím už dneska nic neuděláme. Co jsme ale udělat mohli, bylo přidání motoru. Slevili jsme tak z naší původní idey, že poplujeme bez něj. V současných přístavech je ale manévrování jen s pomocí plachet dost nebezpečné a ohrožovali jsme tak i okolní lodě. Takže jsme zakotvili na Floridě a osm měsíců vydělávali na motor. Tam se s námi rozloučila i část posádky včetně Rudy. Naučil nás námořnickému řemeslu a vrátil se do vlasti.
Z Montserratu jste tedy pluli na Floridu? To jste se vyhnuli spoustě ostrovů.
To ne. Předtím jsme navštívili Portoriko. To je krásný, poměrně velký ostrov se spoustou srdečných lidí. Mluví se tu anglicky a španělsky a ostrované si při běžné řeči tyto dva jazyky spojují v legračně znící anglošpanělštinu. Na Portoriko jsme dopluli 29. 5. 2000. Shodou okolností týden předtím, než se zde mělo uskutečnit dostaveníčko historických plachetnic. Odtud, ze starého přístavu San Juan, totiž startoval jejich jedinečný závod Fregata 2000. Zástupci města si mysleli, že jsme připluli právě proto, a velmi se divili, když jsme jim vysvětlili, odkud jsme a že jsme tu v tomto termínu docela náhodou. Stali jsme se tedy čestnými hosty Fregaty.
Byla to velká sláva. Zahájení závodu předcházela několikadenní oslava, při níž si všichni mohli prohlédnout, jak to na lodích vypadá. My jsme tam byli zdaleka nejmenší. Kolem kotvily ohromné koráby s posádkami kolem tří set mužů. Vojenská námořnictva přímořských států si takové lodě udržují a cvičí na nich běžné námořníky. Jedná se o prestižní záležitost. Nicméně v čele Fregaty při vyplouvání ze San Juanu plula naše Viktorka.
Kudy vedla trasa závodu?
Do Miami, pak podél východního pobřeží USA a nakonec přes oceán do Evropy. Ale nám brzy všichni ujeli. Jejich lodě dosahovaly rychlosti až dvaceti uzlů za hodinu. Viktorka pluje kolem tří uzlů (asi 5 km/h). Navíc nás potkalo bezvětří a promeškali jsme i slavnostní odjezd z Miami. Když jsme tam ale dopluli, měli jsme týden kotvení zdarma a další výhody. Nakonec jsme tam zůstali osm měsíců, opravovali loď a vydělávali peníze.
To je dlouhá doba. Chtělo se vám vůbec zpátky na moře?
Jasně že ano. Vypluli jsme 14. 3. 2001 - směr Kuba. Cestou jsme zastavili na Želvích ostrovech (Dry Tortugas), kde - jak název napovídá - je želví rezervace. Ostrůvky jsou to malé a nízké a jsou známy především proto, že je tu slavné americké vězení - Fort Jefferson. Pevnost je postavena z červených cihel a je vidět už z velké dálky. Byli tu vězněni dezertéři z války Severu proti Jihu, ale třeba i Lincolnův vrah. Kolem ostrovů je průzračná voda a na dně jsou zřetelně vidět vraky ztroskotaných lodí. Pak už jsme pluli přímo do Havany.
Kuba je totalitní stát. Pocítili jste to na vlastní kůži?
Hned po příjezdu jsme byli podrobeni asi pětihodinové prohlídce. Tohle berou opravdu vážně, žádná legrace. S lodí jsme mohli stát jen přivázaní u mola, ale po ostrově jsme se pohybovali naprosto svobodně.
S tou totalitou a nesvobodou je to trošku složitější. My jsme tam byli v době, kdy naše vláda ostře vystoupila proti tamnímu režimu, a proto byla nálada na ostrově silně protičeská. K obyčejným Kubáncům se dostávají jen zprávy čistě provládní, takže kdekoli zjistili, odkud pocházíme, obraceli se na nás, proč jsme proti nim. Bylo těžké jim vysvětlovat, že nejsme proti nim, ale proti jejich režimu. Naše argumenty většinou vůbec nechápali.
To si lidé na režim nestěžují?
Je to národ s úplně odlišnou mentalitou. Od státu dostávají jídlo a nemusejí pracovat. Tak zkrátka nepracují nebo se věnují černému obchodu. Ve všední den vidíš před domy posedávat lidi, kteří pokuřují, klábosí se sousedy a vypadají spokojeně.
Na černých trzích tu lze sehnat úplně všechno, ale za dolary, takže si to obyčejný Kubánec stejně dovolit nemůže. Lidé jsou však strašně srdeční. Cestování po ostrově s průvodcem je za hubičku, a když se chceš ubytovat, stačí zaklepat na první dveře a za tři dolary ti poskytnou celý dům.
Jaké místo se ti tam líbilo nejvíc?
Havana. Je to staré koloniální město a dobře se zde domluvíš česky, protože řada Kubánců u nás kdysi studovala.
Z Kuby jsme vyplouvali asi po měsíci a zamířili jsme na Bermudy. To jsou nejsevernější atolové ostrovy na světě. Je jich několik set a jsou propojené mosty. Zajímavá podívaná, ale je tam moc draho, tak jsme se dlouho nezdrželi a pluli přes oceán zpátky k Evropě.
Proč jste se tak rozhodli?
Chtěli jsme vidět Azory a tam už to nebylo tak daleko. Měli jsme dobrý vítr a zabralo nám to jen patnáct dní plavby. Azory jsou nádherné zelené ostrovy s teplým klimatem, kde se na travnatých kopcích pasou krávy a v deštivých údolích rostou banány a pomeranče.
Je tu velká tradice ručního lovu velryb, který byl ukončen až v roce 1981. S takovým tím odporným hromadným velrybářstvím to nemá nic společného. Zde se lovilo nejvýše tři sta kusů ročně a při každém lovu se rybáři vystavovali smrtelnému nebezpečí. Na kopcích byly rozmístěny pozorovatelny, ve kterých muži na hlídce sledovali moře, a když zahlédli velryby, vypálili světlici. Na moře vyplouvala dvacetimetrová veslice s osmičlennou posádkou. Když kytovce dostihli, harpunovali jej kopím přivázaným na provazu. Takový lov mnohdy končil i tragicky.
Azořané jsou na velrybářství velice pyšní a každý nám o něm ochotně vyprávěl.
To už byla vaše dosavadní cesta vlastně u konce.
Ano. Cestou na Grand Canaria jsme se ještě zastavili na Selvagenech, což jsou malé ostrůvky, kde hnízdí ptáci a pod vodou jsou kaňony a jeskyně. Tam jsme se dva dny potápěli. Pak už byly jen Kanárské ostrovy a dovolená doma.
A jaké máte plány teď?
Teď jedeme do Brazílie. Do konce roku bychom chtěli proplout Magalhaesovou úžinou a příští rok strávit v Tichomoří. Jak to ale všechno dopadne, nedokáže dneska říct nikdo.
Díky za rozhovor a šťastnou plavbu!
PROJEKT VICTORIA 2000
Victoria je dlouhá 23 metrů a široká 5 metrů. Váží 60 tun a její ponor je 3 metry. Je to replika Magalhaesovy lodě, která jako první obeplula svět. Cílem posádky Viktorky je také obeplout svět a ukázat lidem z přímořských států, jak zdatnými námořníky mohou být suchozemští Češi. O odvážném projektu Victoria 2000 jsme psali v ABC č. 14 roč. 44. Tehdy u nás vyšla i vystřihovánka lodě Victoria a část vytištěného nákladu veze posádka s sebou. O naši českou vystřihovánku je prý všude, kde Viktorka kotvila, velký zájem. To nás těší.
KONTAKTY
Bližší informace o Victorii a její posádce najdete na internetové adrese www.jachting.cz. Chcete-li posádce poslat pozdrav, mailujte na adresu victoriacrew@hotmale.com. Buďte ale trpěliví, protože si mořeplavci mohou vybírat e-maily pouze v přístavech.
