Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) patří mezi naše nejmenší pěvce. Váží pouhých 5 - 6 gramů a měří s bídou 15 centimetrů, z čehož více než polovina připadá na stupňovitý ocásek.
Živí se výlučně hmyzem, který hledá na stromech a keřích v parcích, zahradách a světlých listnatých a smíšených lesích, kde také hnízdí.
Rodina drží při sobě
Z mechů, lišejníků a ukradených pavučin tvořené hnízdo je společným dílem obou rodičů. Výsledkem často až měsíčního budování je obdivuhodná stavba, která je kromě malého bočního vletového otvoru zcela uzavřena a chráněna před nepřízní počasí i pohledy, zuby a drápy nevítaných vetřelců. Samička klade až deset miniaturních vajíček. Pokud to počasí dovolí, zvládnou mlynaříci vypiplat i dvě snůšky ročně. Na péči o mláďata často nejsou rodiče sami. Pomáhají jim příbuzní, kteří z nějakého důvodu v daném roce sami nehnízdí - buď se jim nepodařilo nalézt vhodného partnera, nebo mláďata zahynula. Takoví pomocníci jsou běžní u řady ptačích druhů, většinou se jedná o odrostlejší ptáčata z předchozího hnízdění. U mlynaříků se zdá, že pomoc přichází běžně i od samečkových bratrů. Je to pro ně výhodnější než se jen tak bezúčelně poflakovat, protože s vykrmovanými mláďaty sdílejí část genetické výbavy a zprostředkovaně tak napomáhají toku vlastních genů do dalších generací, přestože nezanechají vlastní potomky.
Když udeří mrazy
Je pozoruhodné, že jen malá část našich mlynaříků se stěhuje na jih - většina ptáčků zde zůstává. Není to pro ně jednoduché - už samotný fakt, že se živí hmyzem, představuje v zimě nemalý problém. Musí neustále shánět něco na zub, aby kamínka, která v nich pracují, nevyhasla. Lenošením by se odsoudili k rychlé smrti.
Mlynařík je navíc maličký, takže plocha těla, která je vystavena mrazu, je v poměru k vnitřnímu objemu relativně velká. Hrozí mu proto nebezpečí velkých tepelných ztrát. Nejvýhodnější poměr plochy a objemu má z tohoto pohledu koule. To je důvod, proč se mlynaříkovo tělo podobá tenisáku, ze kterého vyčnívá pouze dlouhý ocásek. Kulatý vzhled je ještě posílen tím, že v zimě umí načechrat a načepýřit peří, čímž ve svém tělním pokryvu vytvoří nespočetné vzduchové komůrky fungující jako vynikající tepelná izolace.
Dalším přizpůsobením k přežití zimy je sdružování do hejn až třiceti většinou vzájemně příbuzných jedinců. Na noc se k sobě přitisknou a vytvoří jeden velký chumel, v němž se vzájemně zahřívají. Zimu jich tak přečká mnohem víc, než kdyby se každý protloukal na vlastní pěst.
NEJSEM ŽÁDNÁ SÝKORKA
Mlynařík připomíná svým vzhledem i způsobem života sýkory, mezi něž proto dlouho patřil. Blízce příbuzný však s nimi není, liší se i způsobem hnízdění. Od ornitologů proto dostal spolu s několika dalšími druhy, které u nás nežijí, jako dárek samostatnou čeleď mlynaříkovití (Aegithalidae). O tom, jak moc lidem připomíná sýkory, svědčí jeho jména v různých jazycích: v angličtině Long-tailed tit (dlouhoocasá sýkora), v němčině die Schwanzmeise (ocasatá sýkora) a ve francouzštině mésange a` longue queue (sýkora s dlouhým ocáskem).
BAREVNÉ VARIACE
Mlynaříci z různých částí Evropy podléhají odlišným módním trendům. Zatímco na severu mají čistě bílou hlavičku, v západní a jižní Evropě si potrpí na černý proužek přes oko. U nás se obě populace mísí, takže můžete spatřit obě varianty, a dokonce i různé křížence s proužkem pouze naznačeným nebo neúplným.
