Naši prapředkové lovili spolu s mamuty, jeskynními medvědy, tury či lvy také nosorožce - ještě v poslední době ledové žila tato zvířata i u nás, ve střední Evropě. Byli to pochopitelně jiní nosorožci, než jaké známe ze zoologických zahrad - už na první pohled se lišili tím, že byli porostlí dlouhou hustou srstí, která je chránila před mrazem. Ale s ústupem doby ledové zmizeli i tito obři a již nikdy se k nám nevrátili. Ta odolná a otužilá zvířata nenávratně vyhynula a dnes můžeme nosorožce zastihnout pouze v tropických oblastech Země - a to ještě jen v Africe a Asii (původně žili nosorožci i v Americe). V Africe žijí dva druhy, v Asii tři.
I úplný laik od sebe dokáže na první pohled rozlišit nosorožce asijské a africké - ti afričtí mají dva dlouhé rohy, asijští (s výjimkou nosorožce sumatránského) pouze jeden. Ale nápadné jsou i další rozdíly - nikdo jistě nepřehlédne jakoby pancéřové pláty chránící tělo indického nosorožce, zatímco africké druhy toto "brnění" postrádají; jejich kůže je sice stejně silná a plná záhybů, ale typické pláty nevytváří. Zcela odlišný je pak dvourohý nosorožec sumatránský, který si zachoval znaky svých třetihorních předků včetně dlouhé srsti.
JMÉNO DOSTAL OMYLEM
Nosorožec tuponosý, v mnoha jazycích nazývaný také bílý, dostal své pojmenování zajímavým omylem. Afričané původní anglický název popisující jeho tlamu jako širokou (wide - čti vajd) vyslovovali nepřesně jako white (vajt) - tedy bílý. A nosorožci už tento poafričtěný název zůstal.
PŘEKVAPENÍ Z VIETNAMU
V roce 1988 zastřelil domorodý vietnamský lovec v oblasti Lam Dong samici vzácného jávského nosorožce a pokusil se prodat její roh a kůži. Byl za to zavřen do vězení, ale svým činem přitáhl pozornost vědců, kteří objevili, že se v prostoru velkém 35 000 ha pohybuje nějakých 5 - 7 kusů vietnamské populace nosorožce jávského. Ta zde byla objevena již v padesátých letech, ale mělo se za to, že během války v šedesátých letech zanikla. Vietnamská vláda ve spolupráci s ochranáři prohlásila celou oblast za velmi přísnou rezervaci a stav vzácných nosorožců se začal zvyšovat. Kolik jich žije v rezervaci dnes, se ale přesně neví, jejich počet rozhodně nepřesahuje dvacítku.
Soumrak afrických nosorožců
V současné době věnují zoologové a ochránci přírody největší pozornost nosorožci dvourohému, někdy také nazývanému nosorožec černý (Diceros bicornis). To proto, že ještě zcela nedávno nejpočetnější druh nosorožce je dnes jedním z nejohroženějších, za posledních dvacet let klesly jejich stavy o více než 90 % - z původních 70 tisíc černých nosorožců jich dnes zbývá necelých dva a půl tisíce. Hlavní příčinou jejich úbytku je neustálá a spíš zvyšující se poptávka po nosorožčím rohu, kterému orientální medicína přičítá téměř zázračné účinky. Laboratorní rozbory přitom dokázaly, že prášek z nosorožčího rohu neobsahuje žádné účinné látky, jde skutečně jen o pověry.
V boji proti pytlákům už různé africké státy vyzkoušely všechny možné metody - včetně toho, že strážci parků a rezervací mnohé z nich bez milosti zastřelí. V roce 1991 zahájila organizace na ochranu volně žijících zvířat (WWF) projekt, při němž zbavuje narkotizované nosorožce rohu. V současné době zoologové sledují chování těchto zvířat a zkoumají, jaký má na ně ztráta rohu vliv, zda nejsou zvířata zbavená své tradiční zbraně v nevýhodě proti nosorožcům s rohem, zda jsou schopna ubránit svá mláďata či vybojovat partnerku k páření. Zatím se zdá, že ztráta rohu nemá na život nosorožců žádný podstatný vliv. Ale na konečný výsledek si ještě budeme muset počkat.
Přesto už má urputný boj proti pytlákům alespoň v některých afrických státech kladné výsledky - úbytek nosorožců se podařilo zastavit např. v Jihoafrické republice, v Keni dokonce jejich počet mírně roste.
Druhým africkým nosorožcem je nosorožec tuponosý neboli bílý - Ceratotherium simum, který je hned po slonu druhým největším suchozemským savcem. Tento druh má typickou širokou tlamu s rovným horním pyskem, neboť se živí spásáním trávy, zatímco nosorožec černý, který se živí větvičkami a listím stromů, má horní pysk vybavený pohyblivým chápavým prstíkem. To je také důvodem, proč se areál výskytu obou druhů místy překrývá, neboť si v přírodě vzájemně nekonkurují.
Indický úspěch
Doslova v hodině dvanácté zachránili zdejšího nosorožce indického (Rhinoceros unicornis). Začátkem tohoto století zbývalo z kdysi početné a rozsáhlé populace posledních 200 kusů v několika izolovaných, špatně přístupných lokalitách severní Indie, Nepálu, Bhútánu a Bangladéše. Díky výborné spolupráci ochránců přírody s vládami jmenovaných zemí byla většina těchto míst vyhlášena za národní parky nebo rezervace (nejznámější a nejvýznamnější jsou národní parky Čítáván a Kaziranga). Přísná ochrana pak přinesla optimistické výsledky - k dnešnímu dni se počet indických nosorožců zvýšil až na 2000. To samozřejmě ještě neznamená, že mají vyhráno - i tady neustále pokračuje usilovný a nekonečný boj proti pytlákům toužícím po pokladu - nosorožčím rohu.
Nosorožci indickému se velmi podobá jeho menší příbuzný, nosorožec jávský - R. sondaicus. Je to vůbec nejohroženější nosorožec na světě. Když byl v roce 1932 zastřelen poslední kus v Malajsii, vědci se domnívali, že už je vyhubený. Teprve po druhé světové válce byl jako velká senzace znovu objeven na malém území na západním pobřeží Jávy v rezervaci Ujung Kulon, zřízené k jeho ochraně již v roce 1921! V celé rezervaci jich však žilo tak 12 až 14. Pod velmi přísným dohledem ochranářů celého světa se je podařilo doslova v hodině dvanácté zachránit - přesto jich dnes na tomto malém území žije sotva 50.
Skutečným pozůstatkem třetihorních dob pak je nejmenší z dnešních nosorožců, nosorožec sumatránský - Dicerorhinus sumatrensis. Nosorožců rodu Dicerorhinus žilo v té době mnohem víc, tento jediný druh však přežil v nezměněné podobě desítky milionů let. Jeho tělo pokrývá hrubá řídká srst, tajemné samotářské zvíře se stejně jako v prehistorických dobách skrývá v horských deštných pralesích, kde spásá větvičky nízkých stromů a keřů. Zoologové odhadují, že jejich počet dnes nepřesahuje 400 kusů - během posledních deseti let klesl o polovinu. Populace sumatránských nosorožců je navíc velice roztříštěná - drobné izolované lokality jsou na Sumatře, na jihu Malajského poloostrova a na Borneu. Díky tomu je velice obtížné tyto nosorožce a jejich životní prostředí účinně chránit - jejich počet proto stále klesá a zdá se, že se ani v blízké budoucnosti situace nijak nezlepší.
