Slovo kalašnikov skloňují ve všech pádech ozbrojenci po celém světě. A není se čemu divit. Nedlouho po svém vzniku se stal kalašnikov standardní zbraní zemí východního bloku. Dnes jsou puškami tohoto systému vybaveny armády více než padesáti států. Mají ho ale v oblibě i různá revoluční hnutí či teroristické organizace.
Pro vojáky i teroristy
Proč je o kalašnikov takový zájem? Odpověď je jednoduchá - provází jej pověst nejspolehlivější pěchotní zbraně na světě. Jeho spolehlivost vychází z jednoduché konstrukce, na které není moc prvků, které by se mohly pokazit. To souvisí i s odolností pušky - jak proti nárazům, tak i proti extrémním klimatickým podmínkám. Kalašnikov je vyhlášen tím, že funguje v tropických i polárních oblastech. Dalším faktem, hovořícím pro jeho oblibu, je snadná ovladatelnost zbraně a nezanedbatelná není ani jeho nízká cena (je téměř pětkrát levnější než americká M-16). Sověti si navíc nikdy v minulosti nedělali starosti s tím, komu zbraně prodávali. Naopak, revoluční organizace namířené proti Západu měly téměř vždycky jejich podporu.
Konstruktér
Konstruktér samopalu Michail Kalašnikov se narodil v roce 1919. V devatenácti letech byl povolán ke službě v Rudé armádě, kde absolvoval tankovou školu. Už tehdy podal svůj první zlepšovací návrh - počítadlo střel do tankového kulometu.
Když Sovětský svaz vstoupil do války, stal se Kalašnikov velitelem tanku. Krátce nato byl raněn a v nemocnici tajně zkonstruoval svou první automatickou pušku. O rok později, v roce 1942, zbraň vylepšil a poslal ji na vojenskou akademii. I když měli tamější odborníci ke Kalašnikovovu vynálezu výhrady, zaujal je natolik, že dali mladému vynálezci šanci svůj talent dál rozvíjet. To se jim vyplatilo. Krátce po válce Kalašnikov zkonstruoval samopal vzor AK-47, který zůstal po dlouhá léta nepřekonaný. V roce 1949 se Kalašnikov přestěhoval do Iževska na Urale, kde pracoval ve zbrojovce, která se stala hlavní továrnou na výrobu jeho zbraní.
AK-47
I když byl AK-47 zcela revoluční zbraní, nebyla jeho konstrukce úplně původní. Vychází z německé útočné pušky z konce druhé světové války - Sturmgewehr 44.
AK-47 se stal koncem čtyřicátých let součástí výzbroje Rudé armády a brzy jím byly vybavovány i armády ostatních komunistických zemí. Výjimkou v Evropě bylo pouze Československo, které mělo samopal vlastní konstrukce.
AK-47 měl tehdy běžnou ráži 7,62 mm, do zásobníku se vešlo 30 nábojů a přesně strefit se s ním dalo na 400 metrů. Měl dva režimy střelby - samostatné výstřely a dávku. Zbraň byla masivní, s dřevěnou pažbou i předpažbím a dala se osadit bodákem. Vývrt hlavně se z důvodu delší životnosti chromoval.
AKM
V roce 1959 byl AK-47 modernizován. Jednalo se především o odlehčení zbraně z původních 3,8 na 3,1 kg, ale také o vylepšení přesnosti střelby. Samopal dostal i nový bodák, uzpůsobený ke stříhání drátů, a mohl být osazen i zaměřovačem. Ráže, kapacita zásobníku i účinný dostřel zůstaly beze změn. Nová puška byla pojmenována AKM (M znamená "moděrnizirovanyj").
Malé ráže
Dalšího přezbrojení se sovětská armáda dočkala až v sedmdesátých letech. Tehdy byl zaveden snad nejznámější vzor AK-74. Od předchozích vzorů se liší hlavně změnou ráže. V šedesátých letech totiž americká pěchota přezbrojila na pušky M-16, které měly tehdy nevídaně malou ráži (5,56 mm). Ostatní státy Severoatlantické aliance na tyto "malorážkové" samopaly zprvu hleděly dost skepticky. Když ale poznaly, že malé střely jsou účinnější než velké, postupně přezbrojily a 5,56 mm se stal standardní ráží NATO.
AK-74
Na tento krok Sověti reagovali právě zavedením AK-74 s ráží 5,45 mm.
Takzvané mikrorážové střelivo má pro bojovníka několik výhod - je lehčí a při výstřelu má puška menší zpětný ráz, takže střelba dávkou se stává přesnější. Tyto náboje jsou i mnohem nebezpečnější - malý průměr je kompenzován větší prachovou náplní. Kulka tedy letí rychleji a při zásahu cíle ztrácí stabilitu, mění směr letu a působí větší zranění.
AK-74 je přizpůsoben i k zavěšení granátometu BG-15 ráže 40 mm. Kapacita zásobníku i účinný dostřel jsou stejné jako u předchozích vzorů. Existuje i krátká verze tohoto samopalu s označením AKSU-74, kterou používají speciální jednotky. Její účinný dostřel je však vzhledem ke krátké hlavni zhruba o polovinu menší.
Stovkové vzory
V roce 1990 byl vzor 74 modernizován - dostal umělohmotnou pažbu a předpažbí a označení AK-74M. V průběhu devadesátých let se začalo vyrábět několik různých zbraní série 100 s umělou pažbou. Byly to samopaly určené pro zahraniční trh a přizpůsobené jednotlivým zákazníkům. AK 101 má hlaveň ráže 5,56 mm, je tedy určen pro standardní střelivo Severoatlantické aliance. AK 102 je téměř stejný, pouze má krátkou hlaveň. U vzoru AK 103 se výrobci vrátili k ráži 7,62 mm. AK 104 je opět zkrácená verze předchozího vzoru. Poslední vzor - AK 105 - má hlaveň stejnou jako AK-74, tedy standardní ruskou ráži 5,45 mm.
Pro přezbrojení ruské armády byl ale určen jiný samopal, konstrukčně vycházející také z AK-74. Je to puška AN-94 (avtomat Nikonova).
Všemi vzory kalašnikova se inspirovala celá řada zbrojovek a dnes tato konstrukce samopalu patří k nejrozšířenější na světě.
PULEMJOT KALAŠNIKOVA
Vedle samopalů zkonstruoval Kalašnikov i několik kulometů. Ty mají obecně v označení písmena PK - pulemjot Kalašnikova. V padesátých letech byl vyvinut z pušky AK-47 lehký kulomet s označením RPK-47. Tělo zbraně bylo v podstatě zachováno, jen byla zesílena a prodloužena hlaveň, vyměněna pažba a bylo možné použít i zásobníky s větší kapacitou. Ráže zůstala původní - 7,62 mm. Lehký kulomet Kalašnikova prošel prakticky stejnou modernizací jako samopal, takže např. spolu s AK-74M vznikl i RPK-74M s ráží 5,45 mm. V šedesátých letech vzniklo v dílně M. T. Kalašnikova i několik těžších palných zbraní - těžký kulomet PKS, kulomet pro bojová vozidla PKB či tankový kulomet PKT.
