Českou antarktickou stanici založil na ostrově Nelson v souostroví Jižní Shetlandy před jedenácti lety Jaroslav Pavlíček, muž zvyklý na život v extrémních podmínkách. Od jižního pólu ji dělí asi 3000 km, ale absence teplého Golfského proudu a vliv blízké kontinentální Antarktidy způsobují, že klima je mnohem drsnější než ve stejných zeměpisných šířkách na severní polokouli.
Stanice je úmyslně zařízena velmi skromně. Její obyvatelé totiž pracují na dvou hlavních úkolech: Snaží se dokázat, že i ve velmi nehostinném prostředí je možno žít bez škodlivého vlivu na přírodu a bez nejrůznějších vymožeností civilizace. Kromě toho se zabývají možnostmi člověka přežít v situacích bezprostředního ohrožení života, jako jsou přírodní pohromy nebo ztroskotání.
Jedním z lidí, kteří si už život na Nelsonu vyzkoušeli, je i třiatřicetiletý cestovatel a fotograf Radek Forman, který ABC poskytl následující rozhovor.
Jak ses k projektu antarktické stanice dostal?
Přečetl jsem si zajímavý článek o Jardovi Pavlíčkovi a napsal jsem do redakce toho časopisu. Nic se nedělo, až asi za půl roku přišel pohled z Antarktidy, že se mám dostavit ten a ten den k němu domů a že si promluvíme o dalším. Následoval roční kurz, abych prokázal, jestli vůbec jsem schopen na stanici jet.
Jak vypadá ta roční příprava, kterou musí každý podstoupit?
Pořádají se různé akce - dojede se třeba k moři, trénuje se ztroskotání, plavba na malém gumovém člunu, protože v Antarktidě se k převozu používají jenom gumové čluny bez motoru. Pak se velice rychle přejede třeba do Alp, hned na noc se vyrazí do výšek a u ledovce se zabivakuje. Během roku se testují nejen fyzické, ale hlavně psychické síly. I člověk, který na první pohled vypadá křehce, unese třeba padesátikilový batoh, když bude muset. Jde o to, jak se dokáže připravit psychicky. Zkoumá se také chování v partě. Není-li člověk schopen soužití za velice omezujících podmínek, mohl by na stanici dělat obrovské problémy.
Změnil tě pobyt v Antarktidě?
V něčem určitě. Začal jsem se na svět dívat trochu jinak, protože tam si člověk uvědomí, že jeden den je a druhý den není. Člověk by měl pořád žít naplno. Nic neodkládat a neříkat si: jednou začnu s tím a tím, až budu mít tohle, začnu třídit odpad... Ne. Hned to udělat.
Jaký byl potom návrat zpátky?
Na lidi jsem se těšil, protože jsem byl skoro dva měsíce úplně sám a s nikým jsem nemluvil. Obtížný byl návrat do běžného života - zase sledovat datum, sledovat čas. Tam jsem nepotřeboval hodinky ani kalendář. Když byla tma, šel jsem spát, když bylo světlo, byl jsem vzhůru. A najednou jsem musel začít vstávat s budíkem... Pak jsem si uvědomil, že člověk by tomu asi neměl podléhat. Měl by se umět občas zastavit a vychutnat si třeba jenom okamžik okolo sebe a nicnedělání.
Tohle člověk pozná právě v prostředí, do kterého se běžně nedostane. Podobné pocity mívám, i když se jen na pár dní uklidím někam do hor.
Určitě. Člověk si najednou uvědomí, že může ráno vstát, koukat na hory a nic nedělat, jenom se najíst, zase se sebrat a jít dál. A že to má také smysl, že to není ztráta času.
Říkal jsi, žes byl na stanici dva měsíce úplně sám. Jaké to bylo?
Každopádně zajímavé. Když všichni odjeli, první týden to bylo bezva: klídek, s nikým se nemusím bavit, všechno si dělám podle sebe. Pak přišla krize. Najednou jsem zjistil, že tam jsem sám a že tam ještě dlóóuho budu sám, že s nikým nemůžu mluvit. Krize odezněla, řekl jsem si: nemá smysl se tím užírat, chtěl jsem tady být, chci tu být, tak si to užiju. A začal jsem fungovat úplně normálně. V té době jsem trpěl samomluvou. Věci, o kterých jsem přemýšlel, jsem si říkal nahlas, abych slyšel lidský hlas. V závěru jsem ale zjistil, že odeznělo i tohle, a poslední tři neděle jsem nepromluvil ani slovo.
Jaroslav Pavlíček nedoporučuje, aby tam lidé moc přemýšleli o životě a o sobě. Může to prý být dost nebezpečné pro psychiku, zvlášť, když tam je člověk sám. Je to tak?
Věřím tomu, že člověk, který má trošku sklony k depresím, ztratí v okamžiku, kdy tam začne přemýšlet, veškerý smysl života. Když na mě přišla nějaká zlá chvíle, snažil jsem se hlavně něco dělat. Měl jsem s sebou učebnice španělštiny a angličtiny, pravidelně jsem tam běhal, pokud to počasí dovolilo. Člověk se fyzicky unaví, odreaguje se. Hlavně nepodlehnout tomu, že si řekneš: dneska nebudu nic dělat, budu jen tak ležet, do ničeho se mi nechce. To je asi zhouba.
Marek Orko Vácha, s nímž jsi na stanici nějakou dobu byl, v jednom rozhovoru říká, že Antarktida je zvláštní nedostatkem podnětů. Jsme zvyklí poslouchat ptáky, pustit si rádio. A tam tohle všechno chybí. Na ostrově je ale spousta zvířat. Nejsou dostatečným zdrojem podnětů?
Stanice je postavena na oáze (na místě, kde není ledovec). Místo bylo vybráno tak, aby tam příliš zvířat nebylo. Protože kdyby se postavila někde v blízkosti kolonie tučňáků, mohla by ovlivňovat místní život. To neznamená, že by tam zvířata nebyla, i v okolí stanice se na ně narazit dá. A na ostrově je ještě další oáza, která je domovem tučňáků - je jich tam asi 280 000. Na tu se musí buď dojet lodí, nebo přejít ledovec.
Když člověk na stanici přijede, je nadšený - tuhle tučňák, támhle tuleň nebo lachtan. Nebojí se tě, je to nádhera. Jenže po 14 dnech si říkáš: Jé, zase tučňák, to je nuda! Protože podněty se nemění, zvířata zůstávají stejná, takže člověk si na to prostředí zvykne. Celá naše oáza má velikost asi 3 x 2 km. To je kousek země, člověk ho prochodí během chvíle. Ale na druhou stranu, pokud se tam něco začne vymykat z normálu, člověk to vnímá velice silně.
Chybělo ti někdy něco z komfortu, který je na jiných stanicích běžný? Že by sis říkal: Tohle by tady být mohlo, to není nic proti ničemu.
Asi jediné, co mi scházelo, byla hudba. Věřím tomu, že když jsem třeba měl nějakou horší náladu, správná hudba by mě z toho dokázala dostat. Ale dodnes na stanici není ani rádio. Je tam větrná elektrárna, která nabíjí 12V baterie pro svícení a provoz vysílačky. Zrovna za mého pobytu elektrárnu zničila vichřice, takže jsem poslední měsíc byl i bez té elektřiny, jen s petrolejkami. To bylo ještě lepší (úsměv).
Takže se tam potom dělala nová elektrárna. Byla možnost postavit ji s generátorem, který by produkoval 220 V, ale nakonec jsme od toho upustili. Řekli jsme si, že 220 V ne, protože už by si tam lidé vozili rádia, holicí strojky a různé takovéhle drobnosti. Každý by si přivezl něco a za chvíli by to bylo stejné jako na ostatních stanicích.
Obešli jste se bez mýdla, bez zubní pasty atd. Dovedu si představit reakci spousty lidí, když si tohle přečtou. "Fuj, to jsou čuňata." Máš na to nějakou odpověď?
Řekl bych jim, že bez zubní pasty a bez mýdla žijí možná dvě třetiny obyvatelstva celé zeměkoule. Doma se chovám normálně, chodím se sprchovat a zuby si čistím. Čistil jsem si je i tam, ale bez pasty. I v extrémních podmínkách je nutné udržovat hygienu, ale proč ne pouze vodou? Dělali to lidé mnoho let, než poznali mýdlo, a také přežili.
Měl jsi někdy vysloveně strach o život? Ať už odůvodněný, nebo jen zapracovala psychika.
No, při přejezdech přes úžinu jsem kolikrát strach pociťoval. Ne že by to byl vysloveně strach o život, to asi ne, ale byly tam situace, kdy jsem si říkal, že teď by to mohlo být špatné. Třeba hrozilo převržení člunu a šance, že bych v té studené vodě vydržel kdovíjak dlouho, byla minimální. Myslím si, že člověk, který v takovýchto podmínkách nemá nikdy strach, snad ani není normální.
Přejezd úžiny, v níž je silný proud, je asi poměrně riskantní.
Hmm, ale člověk si pořád říká: to ještě musím zvládnout. Neuvěřitelně svazující je vědomí té ledové vody. Při pádlování se ruka neustále namáčí a za chvíli je téměř necitlivá. Takže když si potom představíš, že bys tam spadnul... To je už zase otázka psychiky. Asi kdybych spadnul do vody, to už bych si řekl: teď je konec - nemám šanci, protože jsem věděl, že doplavat někam ke břehu je problém. A i kdyby se mi podařilo dosáhnout nějakého ostrůvku uprostřed, tak co tam?
Shazuje někdy vrtulník nějaké zásoby, stavební materiál, nebo se to všechno přináší na zádech?
Potraviny a běžné zásoby si každý vozí. I na naší stanici ale vznikají odpady, které nejsme schopni odvézt sami. Jednou za dva roky objíždí všechny stanice americká loď s objednanými zásobami. My si necháváme vozit pouze naftu, která se používá k topení. To je jediná věc, kterou nejsme schopni přinést na zádech. Takže přivezou třeba dva 200litrové sudy a odvezou odpadky.
Obytná místnost je velká pouze 2,6 x 2,6 m, takže je tam pouze jedna postel. Jinak se spí na zemi. Jaká je v místnosti teplota?
Když se člověk pohybuje venku, tak se uvnitř netopí, protože stanice je z velké části dřevěná a kamna se nesmějí nechávat bez dozoru. Na druhou stranu je relativně dobře izolovaná, takže teplota neklesala pod 7 oC. Když si člověk večer zatopil, podařilo se to vyhřát na 16-17 oC. Je tam ještě druhá místnost, která je mnohem menší. Ta se dá vytopit na víc, ale v té jsem nebydlel, přišla mi příliš malá.
Mnohem menší než 2,6 x 2,6 m??? To snad ani nejde!
Vznikla z ruského chlaďáku - jestli si dovedeš představit, jak je velký mrazicí box. Rusové ho měli na stanici, a že ho nepotřebují. Jarda přišel s myšlenkou, že když je to mrazicí box, tedy izolační, dá se zrovna tak dobře vytopit. Takže nám ho přivezli a my jsme ho připojili ke stanici.
Byl jsi tam s ostatními přece jen dva měsíce na velmi omezeném prostoru. Nepostihla vás ponorková nemoc?
Ne. Snad právě díky tomu pečlivému výběru. Ačkoli jsem nikoho s výjimkou Jardy Pavlíčka předem neznal a vůbec jsem nevěděl, jaké mají zvyky, jací jsou to společníci, tak za celou dobu, co jsme tam spolu byli, nevznikly problémy s ponorkou. Jsou to bezvadní lidé, s nimiž bych tam mohl být klidně celý rok.
Plánuješ návrat?
Teoreticky bych se tam mohl podívat i letos, protože v listopadu odlétám do Chile a je možné, že při té příležitosti dostanu na starost někoho nového. Jel bych s ním na stanici třeba na 14 dní a seznámil ho s provozem. Každopádně bych se ještě někdy vrátit chtěl.
Z Radkova deníku
Vjíždíme do nejhorších vln. Voda na nás stříká ze všech stran a vlny zvedají člun jako dětskou hračku. Snažíme se ze sebe vymačkat všechny síly, ale přes veškerou snahu se mi zdá, že proud bude přece jen silnější než my a dotlačí náš člun až na kolmou skalní stěnu ostrůvku. Tam bychom byli bez šance, protože vlny by člun okamžitě převrátily. Nedomýšlím to raději do konce a soustředím se na jediné: nápřah dopředu, zapíchnout pádlo do vody a prudce přitáhnout. Znovu a znovu. Musíme to vydržet! Musíme!
ZÁVĚREČNÉ DRAMA
Strach o život jsem měl asi jedině při odletu. Letěl jsem uruguayským vojenským letadlem. Oni to mají jako cvičné lety a čas od času vezmou někoho z výzkumných stanic. Chvíli po startu se najednou letoun sklonil a začal se vysloveně střemhlav řítit dolů. I ty motory jen tak bublaly, a snad 10 m nad hladinou je pilot zapnul a prosvištěl nad mořem. My všichni civilisti, co jsme tam seděli, jsme byli úplně zelení a vojáci z toho měli hroznou srandu, jak nás vylekali. Tehdy mi proletělo hlavou: "Hele, tak to už se asi domů nedostanu."
