Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že mi rodiče nějak moc mluví do života. Nutili mě jíst věci, které mi nechutnaly, pomáhat s nádobím, když jsem si chtěl hrát, jít spát, přestože v televizi právě začínala detektivka, a vůbec dělat věci, na které jsem právě neměl ani trochu náladu. Vnímal jsem to jako děsné příkoří a v takových chvílích jsem si sliboval, že až budu velký, budu své děti vychovávat úplně jinak. Nechám jim naprostou svobodu.
Teprve postupně jsem si začal uvědomovat, že svět se netočí kolem mě, že i dospělí musejí velmi často dělat něco, do čeho se jim právě dvakrát nechce, a že svoboda nespočívá v bezstarostné nezodpovědnosti. Kdybych jako malý mohl podnikat, co se mi zlíbí, vyrostl by ze mě ufňukaný ťuňťa, kterého by nikdo nebral vážně.
Tím neříkám, že rodiče jsou vždycky v právu. Vzpomínám si na poslední radu pohádkového Lotranda svému loupežnickému synovi: "Hlavně, chlapče, nepracuj!" Autor scénáře Zdeněk Svěrák k tomu později dodal, že ne všechny rodičovské rady bývají moudré. Ale přece jen - až po vás zase budou rodiče něco chtít, neobracejte hned otráveně oči v sloup a netvařte se ublíženě. Jednou budete také bojovat s vlastními dětmi a kdo ví, jestli si v té době ještě vzpomenete na své nynější rozhořčení.
Sdílej
15. října 2001 • 01:00 Vyšlo v ABC 21/2001
