Již někdy na konci prvohor se objevili první droboučcí savci příbuzní současným hmyzožravcům. Z nich se postupně v průběhu milionů let vyvinuly současné poloopice a opice. A jedna z vývojových linií vedla až k dnešním primátům. I tato větev se ovšem dál dělila, výsledkem je existence několika současných druhů lidoopů a nakonec i toho nejmladšího a nejdokonalejšího článku - člověka.
Malé nahlédnutí do historie
Úplně nejdřív se od hlavní vývojové linie primátů oddělila větev drobných opů, kteří mají ještě mnoho znaků společných i s primitivnějšími skupinami opic, giboni (r. Hylobates). Ti jsou tak našimi úplně nejvzdálenějšími příbuznými. Následovali je orangutani a posléze i gorily. Naproti tomu šimpanzi se od hlavního vývojového kmene oddělili až naposledy, jsou proto člověku nejpodobnější. Současní vědci všechny výše jmenované druhy pocházející ze společných předků řadí do jedné skupiny, do nadčeledi hominidé (Hominoidea).
Lidské oči v opičí tváři
Mezi lidmi a velkými opy lze najít celou řadu podobností a typických shodných znaků včetně toho nejnápadnějšího: že totiž na rozdíl od všech ostatních opic postrádají dlouhý ocas. Přesto museli mít filmoví tvůrci s převlečením lidí za lidoopy určité problémy - nestačí totiž dát člověku opičí tvář (vyrobit opičí masku je na celé věci to nejsnazší), důležité jsou detaily. Některé lze napodobit, alespoň na první pohled, dobře - např. to, že lidoopi nemají rty. Jejich úzké pysky jsou však mnohem pohyblivější. Zamaskovat lidské rty je snadné, ale naučit člověka skutečně šimpanzímu "polibku" s daleko vysunutými pysky proto není dost dobře možné.
Oči lidoopů směřují dopředu, díky tomu se jim (stejně jako lidem) zorná pole překrývají, to jim umožňuje dokonalé prostorové vidění. Mimo to vidí všichni primáti barevně. Prostorové a barevné vidění je nesmírně důležité při sběru a výběru potravy - primáti např. musejí zrakem rozlišit nehybný plod ve větvích, ale také to, zda už je zralý. Přesto se s 
určitými rozdíly museli maskéři utkat - především s tvarem oka: lidoopi mají tmavé a téměř kulaté oči, v nichž není vidět bělmo. Právě takové má Perikles - jediný skutečný šimpanz, který ve filmu vystupuje. Ale z ostatních opičích tváří na nás ve filmu přes veškerou snahu tvůrců hledí oči lidské.
Paže delší než nohy
Přestože mají lidé i lidoopi velice podobnou tělesnou stavbu, najdete zde řadu rozdílů - ty nejnápadnější vznikly přizpůsobením rozdílnému životnímu prostředí. Mimořádně dlouhé ruce gibonů svědčí o tom, že žijí téměř výlučně v korunách stromů a z větve na větev ručkují a přehupují se kyvadlovým pohybem (tento způsob pohybu se odborně jmenuje brachiace). Podobným způsobem se pohybují i orangutani - a také oni mají velmi dlouhé ruce a všechny končetiny vybavené dlouhými štíhlými prsty.
Na opačném konci stojí člověk, který za vzpřímenou chůzi zaplatil ztrátou protistojného palce na zadní končetině (noze) a nápadným zkrácením paží a prstů nohou. Nohy se naopak vlivem vzpřímené chůze narovnaly a prodloužily. Kratší paže než nohy už mají jen šimpanzi - rozdíl v délce zadních a předních končetin u nich však není tak výrazný jako u lidí, ruce jim ve vzpřímeném postoji sahají ke kolenům, přičemž poměrně krátké svalnaté nohy mají silně vybočené.
Chodit jako opice
Nejen orangutani a giboni, ale i šimpanzi a gorily dovedou navzdory kratším předním končetinám výborně šplhat po stromech. Často se však pohybují i po zemi a za určitých okolností dokonce vzpřímeně. Pro herce představující lidoopy to bylo vítané. V tomto směru měli nejtěžší úlohu představitelé orangutanů - nejen že proti skutečným opům mají příliš krátké ruce, ale pohyb brachiací po nich tvůrci filmu snad ani nemohli vyžadovat. A tak se spokojili s tím, že "orangutani" v úleku prchají jako skutečná zvířata vzhůru a zavěšeni za paže čekají, až nebezpečí pomine.
Ale i tehdy, když lidoopi kráčejí vzpřímeně, vypadá jejich chůze jinak. Především je to dané tvarem páteře - vzhledem k tomu, že ji lidoopi mají ohnutou v jediném oblouku (člověk ji má prohnutou dvakrát - esovitě), nemohou zcela dokonale narovnat záda. Vždy jsou tedy lehce nachýleni vpřed a jejich chůze je tak trošku toporná.
Představitelé hlavních opičích postav byli tedy postaveni před velmi nesnadný úkol, museli se naučit chodit jako opice. A zatímco různé skákání ze stromů či typické dlouhé skoky a pohyby rozzuřeného šimpanzího samce mohli filmaři vytvořit pomocí triků, celou řadu scén museli herci zvládnout po opičím způsobu sami. Generál Thade, dominantní "šimpanzí samec", který vládne opičí armádě a touží s její pomocí vyhubit všechny lidi, dokonce chodí jako skuteční šimpanzi s typicky vybočenými koleny. A když armáda opic zaútočí, neběží lidoopi proti nepříteli vzpřímeně, neboť ve skutečnosti tak nikdy neútočí, ale uhánějí po čtyřech.
OPIČÍ ŠKOLA
Nejen chůze, běh a skoky odlišují lidoopy od lidí. Režisér i herci, kteří měli představovat hlavní opičí hrdiny, proto strávili určitý čas v "opičí škole" - několik týdnů pozorovali, jak se opice pohybují, jak manipulují s různými předměty, učili se napodobovat různá typická opičí gesta: vískání, rozpačité pohledy stranou, přátelské pozdravy nataženou paží či vzájemné očichávání se na uvítanou...
JSOU LIDOOPI AGRESIVNÍ?
Za nejsilnější lidoopy lze bezpochyby považovat gorily - ve filmu tvoří hlavní část Thadova vojska, gorily jsou i dva hlavní opičí hrdinové - stříbrohřbetí samci Attar a Krull. Ale skutečné gorily, jako by si svou obrovskou sílu a převahu uvědomovaly, patří k nejmírumilovnějším opům vůbec. Do boje se pouštějí pouze v případě, že brání členy své tlupy, v takové situaci však jsou ochotny položit za ně i svůj život. Daleko agresivnější jsou mnohem drobnější šimpanzi, kteří neváhají zaútočit i na jedince ve vlastní tlupě či zabíjet mláďata vlastního druhu. Také Semos, který po ztroskotání vesmírné stanice zahájil vybíjení lidí a stal se zakladatelem opičího státu a posléze i bohem, byl šimpanz. A Thade, jeho vzdálený potomek, nyní opět vede armádu opů do boje proti lidem.
