Milovníci hub a vášniví houbaři se svému zájmu věnují po celý rok, v každém ročním období vědí, jaké druhy hub a kde rostou. Leckteré vyžadují dokonalou znalost, ale existuje houba, kterou nelze s ničím zaměnit, a na kterou se proto může vypravit i úplný laik, aniž by riskoval, že sebere něco nejedlého nebo dokonce jedovatého. Tou je dřevní houba známá pod jménem ucho Jidášovo (Hirneola auricula-judae).
Kam se vypravit
Jidášovo ucho roste na místech, kam byste se jinak na houby jistě nevypravili - často jde o nepříliš vábné rokle či úvozy, zanedbaná a zaplevelená údolíčka potoků, zastíněné náspy silnic ap. Ta zanedbanost je téměř podmínkou, houba totiž roste především na typické rumištní dřevině, černém bezu. A jen tam, kde je dostatečně vlhko. Neroste ovšem na živém stromku, vybírá si mrtvé větve a kmínky, mnohdy takové, které už se zlámaly či vyvrátily a leží na zemi, kde je vlhčeji. Taková místa často objevíte i ve městech či na jejich okrajích, stejně jako v okolí vesnic či osamělých usedlostí, starých cest ap.
Kdy vyrazit
Jidášovo ucho roste hlavně od podzimu do jara (v létě je na ně příliš sucho), k růstu však využívá především období oblev, zatímco v mrazech se jeho růst zastavuje. Na rozdíl od podzimních druhů mu nevadí, když v noci "přejde" mrazem nebo dokonce zmrzne na několik dní. Nedochází v něm k žádným změnám, které by jedlou houbu proměnily v nejedlou. Po týdnu oteplení, kdy teploty přes den pravidelně vystupují nad nulu, je tedy naděje, že Jidášova ucha nasbíráte.
Co s ním?
Jidášovo ucho je velice blízce příbuzné tzv. černé houbě, kterou si za drahé peníze kupujete v obchodech s pochutinami pro orientální kuchyni. Po usušení ji proto dokonale nahradí. Je dokonce chutnější, neboť je jemnější, rychleji se provaří a po uvaření není tak tuhé.
Jidášovo ucho.
Mladé plodnice mají miskovitý tvar (prohloubenou částí dolů), starší plodnice jsou různě zprohýbané, často tvořené několika srostlými "oušky". Mají rosolovitou konzistenci, která se po usušení ztrácí, ale varem se znovu obnovuje. Staré plodnice bývají po okrajích zaschlé a zčernalé, mnohdy jsou svrchu dokonce pokryté řasou, stejně jako kmínky bezu, na nichž rostou. Houby nerostou jednotlivě, obvykle vytvářejí celé shluky - drží se ovšem pouze na zastíněné (případně spodní) straně kmínku či větve.
