Kouzelná krysa
"Ze všeho nejvíc chci sovu. Tady Harry má Hedviku, ty máš Errol -"
"Nemám," opravil ji Ron. "Errol je naše rodinná sova. Já mám akorát Prašivku." Vytáhl z kapsy svou ochočenou krysu. "A budu ji muset nechat prohlédnout," dodal a položil ji před ně na stůl.
Prašivka vypadala ještě vyzábleji než obvykle a vousy měla viditelně pokleslé.
"Jen pár kroků odtud je obchod s kouzelnými tvory," poznamenal Harry. "Můžeme se zeptat, jestli by něco neměli pro Prašivku, a Hermiona si tam koupí sovu."
Pořídit si ochočenou krysu podobnou Ronově Prašivce dnes není vůbec problém. A i když to nebude zvířátko kouzelné (ačkoliv zrovna Prašivka, jak Ron později přiznal, žádnou kouzelnou moc neměla), okouzlí každého, kdo si ji pořídí. Ve skutečnosti ovšem nejde o krysu, laboratorní zvířata, která se chovají jako domácí mazlíčci, jsou totiž potkani. Jsou to nesmírně inteligentní a společenská zvířata, která lze, pokud je chováte od mláděte, ochočit tak, že poslouchají jako pes. Jen štěkat a vrtět ocáskem neumějí, přesto svou radost, např. z příchodu pána, dovedou dát najevo velice výmluvně. Ron nosil Prašivku všude s sebou. Ale ani ve skutečném životě není nesnadné potkat třeba v metru či v tramvaji kluka, kterému se po rameni prochází ochočená "krysa". Zvířeti je sice příjemné, že je v neustálém kontaktu se svým páníčkem a společníkem, na druhou stranu mu takto hrozí mnohá nebezpečí, nemocemi počínaje a situací, že se ztratí a zahyne, neboť se v divoké populaci potkanů neubrání napadení, konče. (O chovu a ochočování laboratorních potkanů už jsme psali mnohokrát a určitě se k nim ještě někdy vrátíme.)
Zlověstné, či moudré sovy?
Harry se právě pustil do ovesné kaše, když shora uslyšeli tlukot křídel a dovnitř vlétla snad stovka sov; kroužily po síni a shazovaly mezi tlachající studenty dopisy a balíčky. Nevillovi se odrazil od hlavy ohromný těžký balík a vteřinu nato spadlo Hermioně do džbánu cosi velikého šedého a všechny je to pocákalo mlékem.
"Vždyť je to Errol!" podivil se Ron a vytáhl zmáčenou sovu za nohy.
Sovy v tomto případě nahrazují poštovní holuby - ti jsou opravdu proslulí svou schopností zapamatovat si cestu k domovu. Sovy jsou sice také teritoriální, ale je málo pravděpodobné, že by v sobě měly podobně silný instinkt, který by je nutil vracet se odkudkoliv k domovu. Mimo to sova jako taková vlastně neexistuje - toto obecné jméno označuje celou skupinu dravých nočních ptáků, z nichž každý má své jméno (puštík, kulíšek, výr, sýček...). Jméno "sova" nese jen jeden druh - sova pálená (Tyto alba). Ale za opravdovou "sovu obecnou" lze považovat druh, který dal celému řádu jméno Strigidae, puštíka obecného (Strix aluco). Latinské jméno Strix skutečně znamená v překladu sovu, ale do dalších jazyků se toto slovo přeneslo s pozměněným významem - slovenská (nebo např. rumunská) striga je čarodějnice. A tak byly sovy od nepaměti považovány za čarodějného ptáka, sovu nesla na rameni prakticky každá "slušná" čarodějnice či vědma. Ale pozor - jen o pár set kilometrů jižněji má sova zcela jiný význam. Snad za to mohou její dopředu namířené oči. Soví tvář díky tomu lidem připomíná jejich vlastní, dopředu hledící obličej, a tak obdařili sovu moudrostí: ve starém Řecku nesedá sova na rameni čarodějnici, ale samotné Athéně jako symbol moudrosti.
Sovy v tomto případě nahrazují poštovní holuby - ti jsou opravdu proslulí svou schopností zapamatovat si cestu k domovu. Sovy jsou sice také teritoriální, ale je málo pravděpodobné, že by v sobě měly podobně silný instinkt, který by je nutil vracet se odkudkoliv k domovu. Mimo to sova jako taková vlastně neexistuje - toto obecné jméno označuje celou skupinu dravých nočních ptáků, z nichž každý má své jméno (puštík, kulíšek, výr, sýček...). Jméno "sova" nese jen jeden druh - sova pálená (Tyto alba). Ale za opravdovou "sovu obecnou" lze považovat druh, který dal celému řádu jméno Strigidae, puštíka obecného (Strix aluco). Latinské jméno Strix skutečně znamená v překladu sovu, ale do dalších jazyků se toto slovo přeneslo s pozměněným významem - slovenská (nebo např. rumunská) striga je čarodějnice. A tak byly sovy od nepaměti považovány za čarodějného ptáka, sovu nesla na rameni prakticky každá "slušná" čarodějnice či vědma. Ale pozor - jen o pár set kilometrů jižněji má sova zcela jiný význam. Snad za to mohou její dopředu namířené oči. Soví tvář díky tomu lidem připomíná jejich vlastní, dopředu hledící obličej, a tak obdařili sovu moudrostí: ve starém Řecku nesedá sova na rameni čarodějnici, ale samotné Athéně jako symbol moudrosti.
Ďas, ďábel a další potvory
"Nemáš chuť ke mně zajít? Právě mi přivezli ďasovce pro naši příští hodinu."
"Cože vám přivezli?" podivil se Harry a šel za Lupinem.
V jednom koutě profesorova kabinetu stálo obrovské akvárium plné vody. Ke sklu tiskl obličej jakýsi odpudivě zelený tvor se špičatými malými růžky, výhružně se na ně šklebil a protahoval si dlouhé úzké prsty.
"Je to vodní démon," vysvětloval Lupin a zamyšleně si ďasovce prohlížel.
Ďasovec vycenil zelené zuby a pak se zahrabal do spleti vodních řas v rohu akvária.
Vodní hlubiny skrývají vskutku prapodivná stvoření, z nichž mnohá ani moc nepřipomínají ryby, přestože jimi jsou. Ty nejbizarnější druhy ryb pak skutečně náleží do řádu pojmenovaného ďasové (Lophiiformes). Kromě skutečných mořských ďasů (r. Lophius), dravých a nenasytných ryb dorůstajících až 1,5 m délky, sem patří i další čeledi neméně podivných rybích oblud. Pozoruhodní jsou např. rozedranci (Antennariidae), kteří dovedli k dokonalosti pohyb po dně. Nemají sice dlouhé štíhlé prsty, přesto jejich ploutve připomínají spíš končetiny, s jejichž pomocí ryba "kráčí" po dně, zatímco typické rybí plavání jí příliš nejde.
Většina ďasů se kromě bizarních tvarů vyznačuje tím, že mají někde na hlavě či v okolí tlamy bičovitý výrůstek, který jim slouží jako udice. "Návnada" na jeho konci přiláká zvědavou rybku do blízkosti obrovské tlamy - ďasovi ji pak stačí jen otevřít a nebohou oběť spolknout.
Zoologové znají i ďábla - ten ovšem nežije ve vodě. Je to pozoruhodný dravý vačnatec, který do dnešních dnů přežil pouze v Tasmánii.Záhada pohádkového baziliška
Bazilišek mířil k Harrymu; jeho mohutné tělo se těžkopádně plazilo po zaprášené podlaze. S očima stále pevně zavřenýma vyrazil Harry poslepu šikmo stranou, s rukama před sebou, aby nahmatal cestu.
Had byl sotva stopu od něj a Harry slyšel, jak se přibližuje. Už jenom čekal, až se mu do těla zaboří hadí zuby, místo toho však uslyšel další rozběsněný sykot a cosi, co divoce vráželo do sloupů.
Už se neudržel. Pootevřel oči právě tolik, aby se mohl podívat, co se děje.
Obrovitý had - zářivě, jedovatě zelený a silný jako kmen dubu - se zvedl vysoko do vzduchu a jeho veliká tupá hlava se opile zmítala mezi sloupy. Jak se Harry zachvěl, připraven oči zase zavřít, kdyby se bazilišek otočil, zjistil, co odvedlo plazovu pozornost.
Autorka zde zaměňuje dvě zcela rozdílná zvířata: baziliškové - ti skuteční (rodu Basiliscus), kteří žijí v tropických pralesích Jižní a Střední Ameriky - jsou totiž ještěři, nikoliv hadi, a patří mezi leguány. Jsou to úžasná zvířata, štíhlá a hbitá, v žádném případě těžkopádná. Samci většiny druhů jsou vybaveni nápadnými hřebeny či přilbami na hlavě, u baziliška zeleného (B. plumifrons) přechází vysoký hřeben i na hřbet a část ocasu. Tento druh současně patří mezi největší - samci mohou být až 80 cm dlouzí. Navzdory impozantnímu zjevu ho tedy těžko může někdo považovat za draka či příbuznou obludu schopnou ohrozit člověka.
Dlouhonozí lehcí leguáni obývají okolí vod a většinu svého života tráví v houštinách tenkých větví stromů a křovin sklánějících se nad vodní hladinu. Jejich jedinou obranou před nepřáteli je rychlost. Na volném prostranství pak často prchají jako dávní dinosauři jen po dvou. Tuto dovednost využívají i na vodní hladině, jejich běh po zadních je totiž tak rychlý, že dlouhé štíhlé prsty zadních končetin ani nestačí protrhnout povrch hladiny - baziliškové díky tomu za mohutného cákání uhánějí po vodě stejně snadno, jako by to byla nějaká pevná závodní dráha.
Je ovšem záhadou, jak se toto jihoamerické zvíře objevilo v evropských legendách či pohádkách. Zvláště když i ten pohádkový bazilišek nese řadu znaků společných se skutečnými zvířaty. V pohádkách totiž bazilišek vypadá tak trochu jako kříženec draka (tedy ještěra) a kohouta (má např. ostruhy či nápadný hřeben na hlavě). A prý je skutečně jedovatý, rozhodně však není hadem.Chlupatí pavouci
Harry visel hlavou dolů a viděl, že stvoření, jež se ho zmocnilo, se pohybuje po šesti nesmírně dlouhých chlupatých nohách, zatímco přední dvě ho pevně svíraly pode dvěma lesklými černými kusadly. Za sebou slyšel další takové stvoření, které bezpochyby neslo Rona. Mířili přímo do středu lesa.
Nikdy nezjistil, jak dlouho vězel ve spárech té příšery, věděl jen, že se náhle rozsvětlilo, a zahlédl, že půda pokrytá listím se doslova hemží pavouky. Vytáhl krk víc stranou a uviděl, že dorazili na kraj rozlehlé rokle, kde byly všechny stromy vykácené, takže hvězdy teď jasně ozařovaly tu nejhorší podívanou, jakou kdy v životě spatřil.
Pavouci! Ne drobní pavoučci, kteří se hemžili po spadaném listí tam dole. Pavouci velcí jako tažní koně, osmiocí a osminozí, černí, chlupatí a obrovští.
Na tvorech, kteří se pohybují po osmi končetinách, a navíc téměř výhradně v noci pod rouškou tmy, je cosi podezřelého. Zvláště když jsou tyto osminohé obludy vybaveny obrovskými lesklými kusadly, jedem a osmi či více očima, s jejichž pomocí zaznamenají i ten nejnepatrnější pohyb. Když k tomu připočteme těžké chlupaté tělíčko (přesněji řečeno těžký chlupatý zadeček), nelze se divit, že obrovští pavouci patří k nočním můrám lidí obdařených přílišnou fantazií.
Sklípkani jsou ve skutečnosti velice zajímavá a pro člověka prakticky neškodná zvířata. Svá jedovatá (jed většiny druhů není pro člověka smrtelně nebezpečný) kusadla používají k lovu kořisti: převážně velkého hmyzu, ale i drobných obratlovců, od žab přes ptačí mláďata a drobné plazy až po mláďata drobných savců, např. myší.
Na člověka neútočí, a pokud se jím cítí ohroženi, často zmíněná hrozivá kusadla nepoužijí ani k vlastní sebeobraně. Jejich způsob obrany je totiž mezi ostatními živočichy ojedinělý. Sklípkani si velice rychlými pohyby některé z končetin třou zadeček. Tím odírají chloupky a víří je do vzduchu. Chloupky jsou nesmírně jemné, ostré a jedovaté. Dostanou-li se útočníkovi do oka, oko začne pálit a slzet, na určitou dobou je vyřazeno z provozu. Pálení a svědění způsobují chloupky i na lidské kůži - a trvá velmi dlouho, než se jich člověk zbaví.
