V jižní Africe už pro divoká zvířata zbývá místo jen v národních parcích. Jejich rozloha je však omezená, uživí se v nich proto jen určitý počet zvířat. Důsledná ochrana přitom vede k nečekanému paradoxu - některé druhy se pod ochranou správy parku přemnoží natolik, že hrozí nebezpečí, že si zničí zdroje potravy a začnou strádat hladem. To se např. týká slonů, jichž se dnes musí každoročně určitý počet odstřelit (za povolení k odstřelu se samozřejmě platí a získané peníze jdou zpět na ochranu parku); jen někteří velmi mladí jedinci mají to štěstí, že je zoologové odchytí a přestěhují do oblastí, kde dosud přemnožení nejsou nebo zde dokonce chybějí.
Také počty žiraf, které se v parcích uživí, nejsou nekonečné. Zoologové proto každoročně pečlivě propočítávají, kolik jedinců může park obývat. Ti ostatní však mají na rozdíl od slonů více štěstí - po žirafách je dostatečná poptávka, a tak každoročně putuje až 60 jedinců do zoologických zahrad celého světa. Odchyt přebytečných žiraf pro tyto potřeby však vůbec není snadný - je dokonce velmi nebezpečný. Jak pro lidi, tak pro samotná zvířata.
Moderní způsoby lovu
Kdysi se žirafy lovily štvaním auty. To ovšem často vedlo k jejich zcela zbytečné smrti. V lasech si lámaly krky, mnohdy také při úprku zkolabovaly, neboť jsou vzhledem ke svému vysokému tlaku náchylné k srdečnímu infarktu. A když už se nějakou žirafu podařilo odchytit do smyčky a nezabít ji tím, měli zase lidé co dělat, aby spoutali dlouhé nohy uštědřující okolí smrtící kopance.
Moderní způsoby lovu pečlivě kontrolují zoologové, veterináři a strážci parku, přesto nejsou bez napětí. Zvířata, ke kterým je nesmírně obtížné přiblížit se nepozorovaně po zemi, se dnes pronásledují za pomoci vrtulníku. Štvanice proto netrvá nijak dlouho. Vybraní jedinci pak jsou střeleni narkotizační puškou. Žirafa je ovšem, navzdory své zdánlivé křehkosti, nesmírně houževnaté zvíře, aby ji střela skutečně omámila, musí dostat velmi vysokou dávku narkotizačního prostředku - až dvakrát větší než např. nosorožec.
Působení tak vysoké dávky narkotika ovšem může způsobit srdeční kolaps zvířete, je proto nutné co nejrychleji vstříknout omámenému zvířeti protilátku. Na řadu přichází pozemní skupina s terénními auty, jejíž čas se počítá na minuty. Navigována vysílačkou stíhá stále pomaleji prchající zasažená zvířata. Jakmile žirafa padne, všichni se rychle dávají do práce. Každý ví, co má dělat, souhra je dokonalá. Zatímco veterinář vstřikuje zvířeti protilátku, jedna skupina svazuje volnou smyčkou nebezpečné končetiny, jiná ucpává žirafě uši a hlavu s očima jí překrývá speciální polstrovanou "čepicí". Celá akce netrvá ani minutu, omámená žirafa se zase vrávoravě zvedá a slepá a hluchá je vedena na korbu nákladního vozu, který mezitím dojel na místo.
NERVNÍ PACIENT
Odchycené žirafy není možné jen tak pustit do ohrady a zbavit je pout a pokrývky hlavy a uší. Žirafy jsou nesmírně plachá a nervní zvířata a v pevné ohradě by se pravděpodobně v panice a v děsu z neznámého prostředí, nezvyklých pachů a hluku utloukla. Než jsou osvobozena, dostanou proto uklidňující injekci. Lidé, kteří se o ně budou starat, je od samého začátku nenásilně přivykají na svůj hlas (většinou jim zpívají) a na náhradní potravu. Teprve když si odchycená zvířata zvyknou na život v ohradě a na lidskou péči, mohou putovat do některé světové zoologické zahrady.
