Přesně deset let po objevení Ötziho, mumie uchované přes 5000 let v alpském ledovci, vyráží do Rakouska dvanáctičlenná skupina, jejíž základ tvoří vědci z Technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Cílem je v přesných kopiích Ötziho bot, které byly vyrobeny právě na zlínské univerzitě, vystoupit až na místo nálezu a vyzkoušet jejich vlastnosti.
Vyjíždíme v pondělí 17. září. Celou cestu přes Rakousko vytrvale prší, v Alpách je zataženo a ve výchozím místě výstupu, v horské vesničce Vent (1900 m n. m.), se na nás z večerní oblohy snášejí sněhové vločky.
BOTY STARÉ 5300 LET
V Ötziho době chodili lidé téměř výhradně bosi, nález bot je proto velikou vzácností. Jejich kvalita naznačuje, že pohyb v horách tehdy nebyl ničím neobvyklým - v nížině by nenašly uplatnění. Podešev byla vyrobena z medvědí kůže, vršek z jelenice. Oba díly byly sešity řemínky z teletiny, pevnou síť tvořilo lipové lýko. Ochranu před chladem a nárazy zajišťovalo seno, jímž byly boty vycpány. Stejné materiály použili i vědci z Baťovy univerzity, v zájmu historické věrnosti je dokonce zpracovávali metodami, které byly Ötzimu dostupné. Kůži činili mozkem a játry, řezali ji pazourkem.
Čtyři stateční
Přes noc se počasí jako zázrakem umoudřilo, v úterý ráno je obloha téměř bez mráčku a sněhové čepice horských velikánů se třpytí ve slunci. Před Ötziho muzeem si čtyři odvážlivci chystají boty, jejichž vzory ležely dlouhá tisíciletí ukryté v ledu. Docent Petr Hlaváček, duchovní otec celé akce, neskrývá zvědavost - vydrží boty, kterým nikdo neřekne jinak než ötzky (ecky), náročnou cestu? Završení šesti let výzkumu a laboratorních testů je na dosah. Vedle něj cpou seno do lýkové sítě docent Jaroslav Vaculík a Václav Pátek z firmy Triop, horolezec se zkušenostmi z himálajské osmitisícovky. Čtvrtý pár si obouvá Barbora Šuláková z firmy Baťa.
Konečně jsou všichni s rozložením sena spokojeni - zkusmo podupávají před udivenými turisty a utahují provázky z lýčí. Jaroslav Vaculík si povzdychne: "Přijeli Slované a čouhá jim sláma z bot."
Obklopeni horami
Stoupáme cestou pro terénní auta bokem sevřeného údolí, na jehož dně rachotí dravá řeka. Před námi je hlavní alpský hřeben, tvořící hranici mezi Rakouskem a Itálií. Zvědavě pokukuji po přátelích v ötzkách. Žádné utrápené obličeje, boty jsou prý neobyčejně pohodlné.
Jak stoupáme stále výš, krajina se začíná měnit. Vzrostlé smrky střídá kleč, ještě výše je už jen žloutnoucí tráva. Tající sníh vytváří potůčky tekoucí přes cestu, objevuje se mazlavé bláto, postupně přibývá i sněhových jazyků. V takovém terénu se medvědí kůže začíná promáčet a seno v botách vlhne.
Na chatě Martina Busche (2501 m) nás Petr Hlaváček s dalším členem výpravy opouštějí a vracejí se do Ventu, po operaci srdce se přece jen nevyplatí riskovat další výstup. Ostatní doplňují sešlapané seno a za chvíli vyrážíme dál kamenitou stezkou. Auto by tu už v žádném případě neprojelo. Blahořečím si, že jsem na poslední chvíli přibalil sluneční brýle, protože sněhu přibývá a pro oči je tu najednou nějak moc jasu. Jen občas z něj vystupují tmavé skály.
Ukazuje se, že ötzkám vyhovuje zmrzlý sníh mnohem více než mokré bláto. Na povrchu sítě se tvoří ledová krusta, která brání dalšímu sněhu pronikat k noze, a seno skvěle drží teplo.
Přemýšlím o tom, jak se asi cítil neolitický člověk, vydávající se do hor bez našeho moderního vybavení. Na hřebenu ho nečekala chata, sám vzdoroval nepřízni počasí. Zpohodlněli jsme za ta tisíciletí.
Ledová noc
V pozdním odpoledni dorážíme na Similaunskou chatu na zasněženém hřebeni (3019 m). Čeká nás nocleh jako z pohádky o medvídcích, dvanáct postelí ve dvou řadách. Jen praskající krb chybí, topí se pouze v dolní místnosti. Nejzimomřivější člen výpravy na sebe navléká veškeré oblečení včetně kulicha, a když už všichni usínají, ozve se do tmy jeho hlas: "A opravdu nezmrzneme?"
Nezmrzli jsme, ale ráno nás čeká překvapení - po slunečném počasí je veta. Rozespale mžouráme do husté mlhy, z níž prudký vítr metá do oken sněhové vločky. Sázíme na osvědčené horské pravidlo říkající, že devátá hodina rozhodne. V půl desáté je pravidlo zapomenuto. Počasí se nezlepšilo, přesto budeme pokračovat až k místu Ötziho nálezu. Když už jsme tady...
Bloudíme v mlze
Vyrážíme do bílého světa, v němž sníh splývá s oblohou. Na některých místech zapadáme po pás. První jde Jaroslav Vaculík, který místní krajinu zná. Pouze on a Václav Pátek jsou schopni orientovat se v neviditelném terénu. Nikdo z nás ostatních by asi nenašel odvahu vyrazit do neznáma. I Vašek s Jardou občas zaváhají. Jarda vytahuje kompas a zjišťuje, že jsme zřejmě mlhou udělali kolečko a dorazili na místo, kde jsme už byli. Stopy mezitím zavál vítr.
Ve čtvrt na dvanáct přece jen nacházíme pamětní mohylu (3210 m). Sahám do kapsy pro nový film, zmrzlé prsty zápolí s mechanikou fotoaparátu. Vítr sílí, vše pokrývá námraza, v lahvi s vodou plave ledová tříšť. Fotím docenta Blahu s ojíněnými vousy. "Bude to divácky vděčný zánět pravého ucha," říká. Jaroslav Vaculík, stojící na ramenou ostatních, upevňuje do třímetrové výše věnec, jen s obtížemi se zapisujeme do pamětní knihy. Jsme tu už hodinu, takže ještě rychlá odbočka k místu Ötziho nálezu (asi 70 m od mohyly, už na italském území) a hurá dolů.
Cesta zpátky je o poznání rychlejší. Kloužeme závějemi mezi skalami, odrážíme se hůlkami a víříme gejzíry prašanu. Ale mlha nám opět komplikuje život - na hraně prudkého srázu váháme, kudy dál. Vtom fotograf MF Dnes ukazuje do bílého mléka po naší levici: "Chata!" Skutečně, slabých 50 metrů pod námi z mlhy vystupuje silueta Similaunhütte. Za pár minut jsme v teple.
Óda na ötzky
Experiment skončil úspěchem. Potvrdilo se, že boty vydrží drsné podmínky velehor, nerozpadnou se při chůzi po kamenech a ve sněhu a mrazu nohy nejen ochrání před omrzlinami, ale zajistí i tepelný komfort. Jsou prý pohodlnější než moderní trekingová obuv, nesvědčí jim pouze rozmáčený terén. Cestou dolů do Ventu Václav Pátek prohlašuje: "Jsou to boty, které obstojí na každé evropské hoře." Později tento výrok citují všechna média, která o výpravě informovala. Přesně totiž charakterizuje dojmy těch, kteří se v ötzkách vydali ve stopách pravěkého muže.
MUŽ Z LEDOVCE
Dne 19. září 1991 objevili alpinisté v Hauslabově sedle na hlavním alpském hřebeni ve výšce 3210 metrů mumifikované tělo částečně vyčnívající z ledu. Počáteční domněnky, že se jedná o horolezce z tohoto století, brzy vyvrátilo šokující zjištění:
Ötzi, jak byl mrtvý muž podle oblasti nálezu pojmenován, je starý asi 5300 let. Pochází z mladší doby kamenné, a je tedy starší než mumie egyptských faraonů. Výzkum jeho těla, oděvu i výzbroje nám poskytl unikátní informace o životě našich dávných předků. Víme, co Ötzi jedl, jak se oblékal, jaké nástroje používal a jakými nemocemi trpěl. Známe i příčinu jeho smrti - pod levou lopatkou byl nalezen pazourkový hrot šípu. Přesné okolnosti pravěkého dramatu však zůstávají zahaleny tajemstvím.
