Kupodivu se nezměnily ani samotné zvony. Mnohé z těch, které unikly válečným požárům, pamatují celá dlouhá staletí. Ale i zvony novější a nejnovější vypadají a znějí prakticky stejně jako zvony z dob dávno minulých. A co je nejpozoruhodnější - přes veškerý technický pokrok a moderní výrobní postupy, které vytlačily mnohá tradiční řemesla, se prastaré řemeslo zvonařské nezměnilo. Dnešní zvonaři odlévají zvony stejným způsobem, jako je odlévaly generace zvonařů před nimi. Moderní techniku využívají jen okrajově, např. k přepravě nebo při zvedání těžkého mnohatunového kolosu na věž...
Tajemství zvonu
Jak vzniká hlas zvonu, v čem je jeho tajemství? Pro pochopení si musíme nejdřív zvon popsat. Jeho tvar totiž není náhodný - vyvíjel se po dlouhá staletí a nikdo nedokázal vymyslet nic dokonalejšího. Byly vyzkoušeny i odlišné tvary (od litinových tyčí po různě svinuté kovové desky) a materiály (dokonce i sklo), ale nakonec vždy zvítězil zvon klasického tvaru odlitý z bronzu.
Zvon charakterizuje několik rozměrů a částí. Důležitý je dolní průměr (to je ten nejširší) a horní průměr (nejužší). Zesílený spodní okraj zvonu se jmenuje věnec nebo také rána - to je místo, do kterého bije srdce zvonu. Boční lehce klenutá část mezi oběma průměry se pak nazývá žebro. Celý zvon je v horní části zakončen tzv. korunou - oušky (obvykle jich bývá šest), za která je upevněn k dřevěné hlavici.
Zvuk zvonu netvoří jediný tón - úderem srdce o ránu se celý zvon rozezní v mnoha odlišných a nestejně zvučných tónech, které spolu musejí harmonicky souznít. A to je jedno z největších tajemství zvonů - tuto harmonii a výšku hlavního tónu určuje celá řada faktorů, např. velikost zvonu, jeho váha, a hlavně profil žebra. Na všechny rozměry existují přesně stanovené propočty - síla věnce musí být v určitém poměru k dolnímu průměru zvonu, žebro se musí zužovat podle přesně vypočítaných vzorců, odpovídat musí i jeho klenutí a horní průměr zvonu, stejně jako velikost, tvar a váha srdce.
Má-li zvonař pro určité tóny již vyzkoušený a osvědčený profil žebra, je schopen jeho obměnami dosahovat změn zvuku. Tak např. při zachování průměru zvonu získá zesílením žebra (tedy vyšší váhou zvonu) vyšší hlavní tón, zatímco zeslabením žebra (odlehčením zvonu) se tón snižuje. Zachová-li váhu zvonu, pak při zvětšení dolního průměru zní zvon v hlubších tónech, jeho zúžením dosáhne zvonař vyšších tónů. Není proto divu, že vyzkoušené profily žebra jsou jedním z přísně tajných pokladů zvonařských dílen a dědí se z generace na generaci.
1 - železná hřídel
2 - dřevěná šablona
3 - vyzděné jádro
4 - výřez pro nános hlíny
Zrození zvonu
Zvonařská dílna, to je něco mezi sochařským ateliérem a slévárnou. Základ zvonu, tzv. jádro, se postaví z cihel na železný kříž (podstavec). Na ně se pak nanáší směs hlíny a různých organických složek (chlupy, krev ap.), která se postupně zevnitř vysouší. Zvon musí být dokonale kruhový, nelze ho však vykroužit na hrnčířském kruhu. Ten zde nahrazuje dřevěná nebo kovová šablona, která se otáčí na středové hřídeli a přesně vymezuje tvar zvonu. Na vyhlazené a vysušené jádro nanese zvonař izolační vrstvu a pak začne, opět z hlíny, ale jemnější, vytvářet falešný zvon neboli košili. Tu pečlivě vyhladí a pokryje voskem, z něhož vytvaruje různé ozdoby, nápisy ap. Pak ještě vytvoří formu na korunu a opět přichází na řadu hlína - zvon dostane další vrstvu, tentokrát silnější a jen hrubě tvarovanou, tzv. plášť.
Nyní je možné pod formou zatopit - tím se rozpustí vosk a vyteče, ale ozdoby jím vytvořené zůstávají jako negativ otištěné v plášti zvonu. Nastává nejobtížnější část práce - zvonař musí zvednout plášť, rozbít falešný zvon, spustit jádro do licí jámy a znovu ho pláštěm překrýt. Ten ještě může zpevnit kovovými pásy, v každém případě však je nutné celou formu v licí jámě zasypat a pečlivě utěsnit, aby se při lití zvonoviny do mezery vzniklé rozbitím košile plášť nepohnul nebo dokonce nepuknul tlakem roztaveného kovu.
1 - žlábek pro přítok kovu
2 - kovové pásy
3 - plášť
4 - vyzděné jádro
5 - základ
6 - hliněná vrstva jádra
7 - falešný zvon
8 - forma pro korunu
9 - výfuk pro odvod vzduchu
10 - licí jáma
V žáru plamenů
Zvonovina je směs mědi a cínu v poměru 77 - 78 % mědi a 22 - 23 % cínu. Nejprve se při 1200 °C taví měď, pak se roztaví měkčí cín a oba kovy se důkladně smíchají. Složení zvonoviny a přesný postup - tavení - to je další tajemství každé zvonařské dílny, i teplota kovu při lití ovlivňuje budoucí hlas zvonu. Po odpichu vytéká žhavý kov do předem vyhřátých kanálků, které ho rozvádějí k jednotlivým licím jámám. Zvonařská dílna se tak mění v malé peklo plné žáru a ohně. Práce na zrození zvonu vrcholí - nyní se rozhoduje o jeho kvalitě. Stačí malá nepozornost, nečistota (např. kus strusky) či bublina v kovu, a celá předchozí práce je zmařená.
Zvon v jámě proto musí chladnout velmi pomalu a stejnoměrně, aby v kovu nezůstaly bubliny, aby prudkým zchlazením nepopraskal ap. Trpělivost zvonaře je podrobena až desetidenní zkoušce - teprve potom může zvon vykopat. Pokud se dílo podařilo, zvon už čekají jen drobné kosmetické úpravy - očištění, opracování ozdobných reliéfů a nápisů a pak poslední, opět pečlivě tajené dokončení zvonu: zavěšení jeho srdce na koženém řemenu a seřízení. Srdce zvonu přitom nesmí být příliš těžké ani lehké (zvonaři znají přesné poměry váhy zvonu a váhy a tvaru srdce) a délka řemene musí být taková, aby vždy udeřilo do věnce. Jinak hrozí, bije-li srdce do žebra nad věnec, že zvon pukne.
NEJVĚTŠÍ ZVONY
Za největší zvon na světě je považován Car (Car kolokol), který dnes leží na zemi u paty zvonice Ivana Velikého v moskevském Kremlu - ulit prý byl v roce 1563, ale v roce 1701 se při požáru zřítil. Tento obr mezi zvony je 5,8 m vysoký, má 18 m v průměru a váží 270 tun. Nikdo však dnes neví, zda se na něj někdy vůbec zvonilo. Slavný moskevský "Bolšoj kolokol" (Velký zvon) váží 72 tun. Naším největším zvonem je Zikmund, zavěšený ve věži katedrály sv. Víta v Praze. Ulil jej v roce 1549 brněnský zvonař Tomáš Jaroš. Zvon je 2 m vysoký, dolní průměr má 2,56 m a celý váží více než 16,7 tuny. Na Zikmunda, který zní v tónu G, se zvoní jen při vzácných příležitostech a jeho srdce vážící půl tuny rozhoupávají čtyři lidé. Tomáš Jaroš ulil v roce 1553 i menší mariánský zvon pro Týnský chrám. Zvon je zavěšen v jižní věži a váží přes sedm tun. Jedním z největších evropských zvonů vůbec pak je Císařský zvon, zavěšený v dómě v Kolíně nad Rýnem; váží přes 26 tun a byl ulit z ukořistěných francouzských děl.
JEDINEČNÉ DÍLO
Zvon je jedinečné, neopakovatelné dílo, ani dva zvony odlité v jedné dílně nejsou zcela shodné. S jejich uvedením do "provozu" je spojeno mnoho obřadů: zvon bývá vysvěcen a většinou také pokřtěn. Lidé pak zvonům naslouchají, rozlišují jejich hlas a říkají: to zvoní Barbora, Jakub či Tomáš... Se zvony je také spojeno mnoho pověstí a legend. V nich mohly např. nepokřtěné zvony odletět a ukrýt se v zemi či ve studánce, jiné pověsti zase vyprávějí o zvonech, které naopak přišly na svět tak, že je ze země vyryla svině či býk.
POSLOVÉ MÍRU
Zvony jsou symbolem klidu a míru. Snad proto se jich tolik objevuje (vedle důvodů náboženských) právě v čase vánočním. A není to jen proto, že ve válkách nemají lidé čas chodit do kostela, slavit svátky a pravidelně zvonit. Zvonovina (tedy popsaná slitina mědi a cínu) byla cenná surovina, z níž se neodlévaly jen zvony, ale také hlavně děl. A tak se ve válkách často stávalo, že zvony byly sejmuty z věží a přetaveny v děla. Zvláště cenné či památné zvony se proto lidé často snažili před nepřítelem ukrýt, zakopávali je do země, skrývali ve sklepeních a na věže je vraceli až po skončení války.
