Pane Vorlíčku, kdy jste se rozhodl stát se režisérem?
V sedmnácti letech. Tenkrát jsem se jako člen skautského oddílu zúčastnil natáčení filmu s názvem Na dobré stopě. Skamarádil jsem se s režisérem Josefem Machem a on mě potom pozval i na dokončovačky filmu, takže jsem viděl všechno kolem. Moc se mi to líbilo a začal jsem se o film intenzivně zajímat. Když jsem pak napoprvé neudělal zkoušku na FAMU, měl jsem tu drzost, že jsem šel na Barrandov a řekl jim, že tam chci pracovat. Ukecával jsem je tak dlouho, až mě nakonec zaměstnali a dali k ruce režiséru Fričovi.
Chtěl jste už od začátku své kariéry točit filmy pro děti?
Já jsem tím vlastně začínal. První můj film byla detektivka o dětech (Případ Lupínek), které hrají loutkové divadlo a ztratí se jim loutky. Druhá byla vesnická komedie Kuřata na cestách, kde mi už hráli Sovák a Filipovský a samozřejmě banda dětí, které jsem sehnal.
Ale točit pohádky jsem začal až později. To člověka napadne, až když má vlastní děti a ty z něj pořád páčí nějaké pohádkové příběhy. Když jsem si povídal se svými dcerami, s úžasem jsem zjišťoval, kolik fantazie v dětské hlavě může být.
Jsou vám bližší pohádky klasické, nebo moderní?
Klasická pohádka má určité regule a celkem málo se v ní dá uplatňovat humor. A protože se vždycky raději kloním k humoru, mám radši pohádky moderní. Ty jsou taky asi dnešním dětem bližší.
Nicméně jsem klasických pohádek natočil zatím šest, počínaje Popelkou, a i do nich jsem se snažil humor propašovat. Filmové zpracování pohádky se ale od literární předlohy liší. V pohádkách najdete vždycky nějaké jasné mravní ponaučení a právě na to se ve filmu nesmí moc tlačit, aby to diváka neodradilo. Taková věc musí přijít sama, jakoby v podtextu.
Ve svých komediích máte okruh oblíbených herců. Je v tom záměr?
Je málo herců, kteří jsou schopni hrát s vážnou tváří blázniviny. Mnoho herců bere komedii tak, jako že je nutno se pitvořit, dělat obličeje a padat na zadek. Když obsadíte někoho, kdo není v tomto žánru úplně doma, brzy zjistíte, že se snaží tu komediálnost přehrávat a sám se prosazovat víc, než je žádoucí.
Nemáte podobné problémy s dětskými herci? Děti se rády předvádějí.
Já mám už při psaní scénáře představu, jak má ta která role být naplňována. Děti si sám vybírám, takže ty, které šaškují, roli nepochopí, nebo se necítí v prostředí natáčení dobře a ztrácejí přirozenost, si zkrátka do role nevyberu. Musejí to být děti, které se oprostí od toho, že je snímá kamera, že před nimi stojí osvětlovači a za scénou očumují cizí lidé. Musejí se umět bezprostředně vyjadřovat samy za sebe. Když ze sta dětí najdeme tři, jsem šťastný člověk.
U Macha a Šebestové trvalo nalezení dětí skoro rok. Hledal jsem typy podobné kresleným postavičkám Adolfa Borna. Ten kreslí lidi jako komické figurky, které nelze v reálu najít. Ale myslím, že se nám to nakonec povedlo dobře.
Natočil jste řadu bláznivých komedií, ale i vážné filmy. Baví vás tyto dva žánry stejně?
Když jsem točil třeba Jezerní královnu, tak už sám námět nedával šanci uplatnit jakýkoli humor. Bylo to hezké, nicméně čistokrevné drama se zlou jezerní královnou.
Popravdě mě vážné filmy baví míň než komedie. Víc si libuji v situacích, které končí diváckým smíchem. Proto taky rád spolupracuji se scenáristou Milošem Macourkem.
Jak vůbec probíhá vaše společná práce a čí to byl nápad zfilmovat Macha a Šebestovou?
Napadlo nás to společně. Řekli jsme si, že i Flinstounovi byli kreslení a pak je natočili se živými herci, tak proč bychom nenatočili Macha a Šebestovou podle původního seriálu, který Macourek napsal koncem sedmdesátých let. Tak jsme sedli a napsali scénář. Macourek vždycky kus napíše, já k tomu řeknu svoje připomínky, pak to spolu rozebereme a scénu dokončíme. Když pracujeme na scénáři, docházím k němu několikrát týdně. Na hotový literární scénář pak napíšu technický scénář, kde jsou už i pohyby kamery. A už při psaní si dáváme dohromady, kdo co bude hrát.
U vašich společných filmů jsou příběhy vždycky krkolomně zamotané.
Na tom si pochutnávám. Miloš má úžasný dar vytvářet komplikované zápletky a někdy se dokonce ve vzájemné debatě dobereme k něčemu, co se zdá naprosto nesmyslné. Když to ale očistíme, zjistíme, že se nám to líbí, a dokonce se stává, že vyhodíme několik stránek, jež jsme už napsali, abychom uplatnili nový prvek, který je nosný a na kterém se dají stavět další komické situace. Někdy děj tak překombinujeme, že nám to samotným nesedí. V takových případech scénář pro film zase zjednodušujeme.
Smějete se při sledování svých filmů?
Ono to vzniká už při těch našich debatách s Milošem. My se těmi fóry přímo trumfujeme - Macourek něco plácne, já něco plácnu, rozchechtáme se a už víme, že jdeme správnou cestou.
Ale i na premiéře si kolikrát řeknu, tak tenhle fór se nám fakt povedl, a zasměji se. Ale zase najdu spoustu věcí, které se mi nelíbí.
Myslíte si, že jsou dnešní dětští diváci jiní než před dvaceti třiceti lety?
Dneska jsou děti poznamenány záplavou filmů, které jsou mnohdy pod úrovní vkusu, na nějž já dost dbám. Ve filmech se vyhýbám jakýmkoli vulgaritám, i když je to v komedii to nejjednodušší, co můžete udělat. Řekne-li někdo nějaké sprosté slovo, je smích prakticky zaručený. To pokládám za nedůstojný a levný způsob buzení diváckého zájmu. A ono se toho nevkusného sem dostalo opravdu dost. Domnívám se, že to špatně působí na diváky a že se tím rok od roku snižuje míra všeobecného vkusu. Ve výběru filmů, které se vysílají v televizi, by jistá míra cenzury neškodila. A to třeba i v kreslených filmech - to věčné rozplácávání kocourů o zeď, tím lidi hrubnou.
A myslíte si, že i takto zformovanou generaci dětí zaujmete citlivými pohádkami?
Určitě. Nejlepší cestou je čistý humor. A může to být i s nádechem černého humoru, ale ten se u dětských filmů musí používat s mírou. Ale to platilo vždycky. Dobrým lákadlem jsou také filmové triky.
Doučujete se průběžně, jak se dělají současné filmové triky, nebo to zkrátka jde samo s vaší prací?
To jde automaticky. V biografu nebo i v televizní reklamě vidím něco nového, co lze udělat, a už když triky do vlastních filmů vymýšlím, dávám je v hlavě do té vyšší úrovně, kde se počítá se zásahem počítačů. Samozřejmě se to neustále učím, protože musím umět natočit podklad pro trik, aby se dal elektronicky zpracovat.
V našem novém filmu se Jonatán přemění v člověka (Jiřího Lábuse). Natočili jsme tedy psa, jak se zvedá na zadní, pak Jirku Lábuse a trikaři to spojili tak, že proměna vypadá důvěryhodně. Ve filmu to trvá zhruba jeden a půl vteřiny. Podobných triků tam máme asi šedesát.
Dřív se to řešilo klasickou prolínačkou. Třeba v Arabele seděl Vladimír Menšík u stolu, my jej natočili, pak jsme natočili jezevčíka na stejném místě a záběry promítli přes sebe, takže obrys Menšíka mizel a vyrůstal z něj pes. Samozřejmě to nevypadá tak dobře.
Na jaký film se od vás můžeme těšit příště? Máte už něco v záloze?
Téma už mám. Chtěli bychom s Macourkem natočit zase nějakou bláznivou komedii pro dospělé ve stylu Pane, vy jste vdova, nebo Což takhle dát si špenát. Když jsme teď s Milošem udělali sérii pohádek, tak jsme zatoužili po něčem jiném.
VÝBĚR Z FILMOGRAFIE
Václav Vorlíček (narozen 1930) je bezesporu legendou české kinematografie. Natočil řadu pohádek, televizních seriálů i bláznivých komedií, které sbíraly ocenění na filmových festivalech po celém světě. Když se podíváte na výběr z jeho díla, uvidíte, že Vorlíčkovy filmy patří vůbec k nejoblíbenějším u nás.
Komedie - Kdo chce zabít Jessii, Konec agenta W4C, Pane, vy jste vdova, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát
Pohádky - Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny, Princ a Večernice, Rumburak, Kouzelný měšec, Pták Ohnivák, Jezerní královna, Král sokolů
Televizní seriály - Arabela, Létající Čestmír, Křeček v noční košili, Arabela se vrací
KOMEDIE S MACHEM A ŠEBESTOVOU
Při práci na celovečerním filmu o Machovi a Šebestové se Václav Vorlíček sešel se svým dlouholetým spolupracovníkem, scenáristou Milošem Macourkem a výtvarníkem Adolfem Bornem. Kombinace těchto tří jmen dává tušit, že se jedná o bláznivou komedii pro děti i dospělé.
