Plastové magnetické karty, podobné těm, které známe dnes, se začaly používat během sedmdesátých let. Vyvinuly se z papírových kartiček s magnetickým proužkem a hned od počátku sloužily k tomu, k čemu se nejčastěji používají i teď - k placení. Kromě těchto karet, jež nastoupily vítězné tažení nejprve po Spojených státech (kde dosud drží prim), se ve stejné době ve Francii objevily karty čipové. Jejich prvním úkolem bylo umožnit telefonování z veřejných automatů bez použití peněz. Kasičky těchto přístrojů totiž lákaly lupiče a více než polovina automatů byla kvůli pokusům o vykradení či zaseknuté minci stále nefunkční. Nástup čipových karet zvýšil provozuschopnost automatů nad 90 procent.
Základem každé karty je destička. Ta se nejčastěji vyrábí z PVC, nebo materiálu zvaného ABS. PVC karty se vysekávají z velkých plátů, jsou levnější ale náchylnější k poškození, používají se proto na méně namáhané karty (např. platební). Karty z ABS se vyrábějí vstřikováním roztavené hmoty do formy, což je složitější a přirozeně dražší. ABS ovšem vydrží o dost více než PVC a z tohoto materiál jsou především telefonní karty s nimiž se příliš jemně nezachází
JAKO CÉDÉČKO
Víte, co vznikne při zkřížení plastové karty a cédéčka? Optická karta, tedy jakési hranaté CD. Tyto karty měly sloužit především jako zdravotní karty pro ukládání fotografií z rentgenů a podobně, ovšem příliš se nepoužívají. Jejich povrch je téměř stejný jako povrch přepisovatelného CD. Data jsou na ně zapisována digitálně pomocí malých prohlubní (pitů) a jediným rozdílem proti CD je způsob čtení informací. Čtecí hlava totiž nad stojící kartou jezdí.
Jen plast a barva
Sedmička je sice nejnižší kartou klasických "prší" karet, má ale spoustu možností. Stejné je to s nejjednoduššími plastovými kartami. Nemají magnetický proužek ani čip, a přesto umějí spoustu věcí.
S potiskem a fotografií mohou sloužit jako vstupní průkazky, a pokud je na nich natištěn čárový kód, jejich schopnosti se zmnohonásobují. Stačí mít laserovou čtečku (stejnou jako v supermarketu) a obyčejná karta s čárkami, v nichž jsou ukryta čísla, se rázem stává jednoduchým elektronickým průkazem. Nevýhodou čárového kódu je, že jej nemůžete nijak přepsat, a pokud ho chcete změnit, musíte vyrobit novou kartu. Také není problém vytvořit si pomocí grafického programu kód falešný a na kartu jej nalepit.
1 - jméno majitele karty
2 - čip
3 - fotografie natištěná termoprintem
4 - osobní identifikační číslo
5 - stírací pole
6 - magnetická páska
7 - podpisové pole
8 - termokrystalická fólie
9 - čárový kód
Oblíbený magnet
Spodek a svršek, k těm bychom mohli přirovnat karty s magnetickým proužkem. Jsou nejstarší a nejpoužívanější. Data jsou na proužku uložena podobně jako na magnetofonovém pásku - analogově v několika stopách - a snímají se čtecí hlavou podobnou té z kazetového přehrávače. Nejsou však zapsána šikmo, ale kolmo na hranu proužku. Stopy jsou na proužku tři a mají přesně danou polohu a délku. Ve stopě nejblíže hraně karty mohou být zapsána písmena i číslice (alfanumerické znaky), ve zbývajících dvou pouze číslice. Stopy se využívají podle toho, kolik a jaká data chceme na kartu umístit. Výhodou magnetických karet je jejich poměrně snadné přeprogramování. Je k tomu ale potřeba speciální zařízení a proužek se musí přepsat vždy celý.
LoCo není lokomotiva
I když to tak nevypadá, všechny magnetické proužky nejsou stejné - liší se barvou, a především odolností proti magnetickému poli. Této vlastnosti se říká koercivita (měří se v oerstedech Oe) a určuje, jak silné magnetické pole je nutné ke změně nebo zničení informací na proužku. Magnetické pole schopné poškodit data vytvářejí například reproduktory, elektromotory, vedení vysokého napětí a podobně.
Podle koercivity se karty dělí na typy LoCo s nejmenší odolností, MeCo se střední odolností a HiCo s nejvyšší odolností. Nejrozšířenější jsou karty LoCo. Tohoto typu je většina evropských platebních i dalších magnetických karet. MeCo karty se zatím příliš nepoužívají, měly by však v budoucnu nahradit platební karty typu LoCo. Nejkvalitnější HiCo proužky paradoxně většinou nesou nejméně citlivá data a slouží především u přístupových systémů. S kartami od dveří se totiž zachází nešetrněji než z "kreditkami", nehledě na to, že se daleko více používají. Jejich magnetický proužek tedy musí něco vydržet.
Pouhým pohledem od sebe HiCo a LoCo karty nemusíte rozeznat. Mezi výrobci ale platí dohoda, že pokud je to možné, mají LoCo karty hnědý proužek a HiCo černý.
Čipová paměť
Králem a v některých případech i esem jsou čipové karty. Příkladem nejjednodušší čipové karty je karta telefonní. Pod konektory, onou zlatou věcí na povrchu karty, se nachází paměť s určitým počtem jednotek. Provozovatel telefonní sítě si určí cenu jedné jednotky a telefonní automat je z karty odmazává. Paměťové karty ale mohou nést i složitější informace. Paměť v kartě je podobná paměti ROM v počítači. Ta by teoreticky měla být neměnná, ale moderní typy EPROM a EEPROM umožňují data v počítačích i na kartách měnit. Paměťové karty ale nejsou příliš "chytré", jsou na nich prostě uloženy informace a je na přístroji, který s nimi pracuje, aby je využil. V podstatě nabízejí to samé jako magnetické karty, jejich výhodou je ale možnost upravovat data v paměti bez nutnosti přemazat celou kartu.
Chytré karty
Již zmiňovaným esem jsou mikroprocesorové čipové karty. Ty mají kromě paměti ještě vlastní procesor, což umožňuje svěřit kartě citlivější data a nechat ji provádět samostatné úkony. Typickým příkladem této karty je SIM karta do mobilního telefonu. Procesor je přizpůsoben pro provoz v GSM telefonu a mobilní operátor kartu programuje podle svých požadavků - uloží do ní informace o telefonním čísle apod. Sám uživatel si do její paměti ukládá například telefonní seznam či nastavení přístroje.
Mikroprocesor na kartě umí také určit, kdo má k jakým informacím na ní uložených přístup. Toho se využívá u složitých identifikačních systémů a v zahraničí u zdravotních karet, na nichž jsou uloženy informace o pacientech. Data se nacházejí v několika pomyslných vrstvách s různými přístupovými právy. Například lékař může z karty vyčíst informace o alergiích, úrazech a podobně, ale sestřička v recepci z karty zjistí jen jméno a adresu jejího majitele.
Nejvyšším stupněm mikroprocesorových karet jsou karty kryptoprocesorové, ty jsou určeny k přechovávání extrémně citlivých informací a procesor je navržen pro kódování uložených dat a jejich maximální ochranu.
Stačí přiložit
Mikroprocesorem jsou vybaveny i karty bezkontaktní, jak jejich název napovídá, umožňují přenos dat bez kontaktu s čtecím zařízením a používají se jen u přístupových systémů. Ve srovnání s možnostmi mikroprocesorových karet jsou to chudí příbuzní. V paměti karty jsou uložena jen jednoduchá data a procesor je napojen na indukční cívku - jakousi anténu. Snímač těchto karet neustále vyzařuje slabé elektrické pole, jakmile se v něm ocitne bezkontaktní karta, cívka v sobě indukuje elektrické napětí, procesor do ní vyšle data z paměti a snímač je z cívky přečte. Pokud je vše v pořádku, dveře se otevřou. Plastové karty je však již mají dávno otevřené a určitě se s nimi budeme setkávat stále častěji. Uvidíme, co dokáží za pár let.
KARTY ÚPLNĚ JINAK
Tvarem a rozměry plastových karet jsou ovlivněny také jiné obory, a i když existují také větší karty - dlouhé 90 a 100 milimetrů, ty klasické 86milimetrové svými rozměry určují nejen velikost kapsiček v peněženkách. Jejich tvar a rozměry mají PCMCIA karty do notebooků, které v různých tloušťkách fungují jako modemy, pevné disky, přídavné paměti apod. Stejně velký jako "kreditka" je i zvláštní švýcarský "nůž" nazvaný Swisscard.
