Snad v každé učebnici kriminalistiky se v souvislosti s daktyloskopií objevuje jméno Jan Evangelista Purkyně. Byl to český lékař, který vystudoval filozofii a lékařství na pražské univerzitě. Pro moderní kriminalistiku je důležitý proto, že v jeho rozsáhlém díle se objevila i práce mající zásadní vý-znam v dějinách daktyloskopie. Tento průkopnický počin J. E. Purkyně je vysoce ceněn i v zahraniční kriminalistické literatuře, v níž bývá často citován. Zásluha českého vědce spočívá v tom, že se mu jako prvnímu podařilo popsat základní vzory papilárních linií na posledních článcích prstů a roztřídit je.
INDIÁNŠTÍ DETEKTIVOVÉ
Zřejmě nejstarší doklad znalostí o existenci papilárních linií lze najít u indiánských kmenů, sídlících na území dnešního státu Indiana. Na kamenech nalezených v roce 1913 jsou ryté obrazy, tzv. petroglyfy, znázorňující lidskou ruku. Odhaduje se, že vznikly několik tisíciletí před naším letopočtem. Účel obrazů s papilárními liniemi však nebyl spolehlivě zjištěn.
Papilární linie
Identifikace osob v oblasti daktyloskopie vychází z existence papilárních linií, které jsou vytvořeny na některých částech povrchu lidského těla. Jedná se o vnitřní stranu prstů obou rukou, dlaně obou rukou a prsty a chodidla na obou nohou. Na jiných místech povrchu lidského těla se papilární linie nevyskytují. Kriminalisticky důležité je i to, že papilární linie - s výjimkou některých lidoopů - nejsou u jiných živočichů vytvořeny. Tato skutečnost v praktické kriminalistice vede k tomu, že nalezené daktyloskopické stopy lze jednoznačně přisoudit pouze člověku. Papilární linie tvoří na povrchu dlaní, dlaňové strany prstů a chodidel souvisle vyvýšené části pokožky, dosahující výšky 0,1 až 0,4 mm a šířky 0,2 až 0,7 mm. Tyto vyvýšené části pokožky vytvářejí daktyloskopické obrazce, jež jsou základem pro daktyloskopickou identifikaci osob.
Obrazce
Z povrchu kůže, a tedy i z papilárních linií neustále odpadávají zrohovatělé buňky, které jsou nahrazovány novými buňkami ze zárodečné vrstvy kůže. Během 75 let života člověka odpadne takovýchto buněk v průměru 20 kg. Papilární linie jsou neustále doplňovány novými buňkami a přitom jejich tvar, obrazec a markanty jsou neměnné. Markanty jsou jemné charakteristické detaily v obrazci papilárních linií (například rozdvojení linií, úhel mezi dvěma liniemi atd.).
Daktyloskopie je nauka právě o obrazcích papilárních linií, umožňující identifikaci osob.
Nejsou dva stejné
Vznik a existence obrazců papilárních linií na prstech, dlaních a chodidlech se řídí několika zákonitostmi.
Především je to fakt, že na světě nejsou dva jedinci, kteří by měli shodné obrazce papilárních linií. Jednoduchý výpočet vycházející z předpokladu, že v kresbě papilárních linií na jednom posledním článku prstu existuje pouhých dvacet charakteristických znaků, ukáže, že je možných asi 64 miliard různých variant obrazců. Toto velmi vysoké číslo svědčí o tom, že výskyt dvou zcela shodných kreseb u různých osob je vysoce nepravděpodobný, a že lze proto daktyloskopický obrazec považovat pro praktickou potřebu kriminalistiky za dostatečně individuální. Tento předpoklad potvrdila i praxe, neboť za celou dobu trvání kriminalistické daktyloskopie se dosud nevyskytly ani dva do nejmenších detailů shodné obrazce papilárních linií.
Otisky na celý život
Obrazce papilárních linií zůstávají po celý život člověka relativně neměnné. Je prokázáno, že papilární linie se u člověka začínají tvořit již od čtvrtého měsíce embryonálního života.
Pokusy, při nichž byly otisky prstů téže osoby porovnávány v mnohaletých odstupech, ukázaly, že obrazce zůstávají neměnné, se všemi charakteristickými znaky; pouze ve vysokém věku jsou někdy narušeny vráskami a vrásečkami stárnoucí kůže.
OTISKY VE STARÉ ČÍNĚ
První spis o otiscích prstů jako prostředku k zjišťování totožnosti osob pochází z Číny a jeho autorem byl Kio Kung-yen. Podle něj znali Číňané význam otisku prstů a využívali ho při obchodních záležitostech. Starý čínský zákoník nařizuje připojení otisků prstů na dokument, v němž uvádí manžel písemnou formou důvody k rozvodu (618 až 906 našeho letopočtu). První zmínku o využívání otisků papilárních linií v kriminálních procesech nalezneme v literatuře pocházející z doby dynastie Sung (1107 našeho letopočtu), jež se zabývala otázkami zhotovování otisků prstů.
Neodstranitelné
Papilární linie jsou relativně neodstranitelné. Názor, že spálením, sedřením nebo seříznutím povrchové vrstvy kůže lze papilární linie trvale odstranit a tím znemožnit daktyloskopickou identifikaci, je nesprávný. To by bylo možné pouze v tom případě, kdyby byla odstraněna i zárodečná vrstva kůže. Odstraní-li se nebo poškodí jen vrchní vrstva kůže prstů, odstraní se papilární linie jen dočasně, tj. pouze do té doby, než se zraněná kůže zahojí.
Tyto fyziologické zákonitosti způsobily, že na přelomu 19. a 20. století pronikla daktyloskopie do kriminalistiky a v oboru identifikace osob převzala vedoucí postavení.
Modernější metoda
V posledních deseti letech se v kriminalistice při identifikaci osob stále více uplatňuje analýza DNA. Je to metoda molekulární biologie, která znamenala revoluční posun v kriminalistické identifikaci osob podle velmi malých biologických stop.
K identifikaci jedince stačí nepatrná částečka organismu, dokonce jediná jaderná buňka, např. bílá krvinka (leukocyt), získaná třeba ze sliny v nedopalku cigarety, zajištěného na místě činu.
1 - pokožka (epidermis), 2 - škára (cutis), a - vrstva rohová (stratum corneum), b - vrstva zárodečná (stratum geminatium), c - póry, d - vývody potních žláz, e - potní žlázy, f - cévy, g - podkožní tuk, h - svalstvo
DNA fingerprint
Vědci se začali vážně zajímat o děje uvnitř DNA od roku 1944, kdy americký vědec Oswald Avery vysvětlil, jakou roli hraje DNA v přenosu dědičných znaků. V roce 1953 popsali James Watson a Fransic Crick dvojitou spirálovou strukturu DNA. K uplatnění DNA při vyšetřování osob podezřelých z účasti na trestném činu došlo v roce 1984, když britský vědec Alec Jeffrey poprvé využil genetické metody k vyřešení případu vraždy holčičky. V souvislosti s tímto případem úspěšně analyzoval vzorky krve několika desítek podezřelých mužů. Výsledky předčily všechna očekávání a celý případ se stal velmi populárním. V mnoha zemích byl uveřejněn obrázek policisty, prohlížejícího si téměř půl metru dlouhý negativ s velkým množství proužků a skvrn, který připomínal čárový kód. Oprávněné nadšení nad mimořádnou a s dosavadním stavem naprosto nesrovnatelnou rozlišovací schopností metody, pojmenované RFLP (délkový polymorfismus opakujících se sekvencí), vedlo ke vzniku hovorového termínu "DNA fingerprint" (genetický otisk prstu).
Uvedení do praxe
Během následujícího roku začala metodu RFLP používat britská policie a o rok později i americká FBI. Svou roli při tomto senzačním vstupu molekulární biologie do kriminalistické praxe hrála i šťastná náhoda. Čerstvé stopy z vraždy holčičky obsahovaly prakticky nedegradovanou DNA. Neporušená molekula je totiž pro výsledek zmíněné metody velmi důležitá. Dnes je tato metoda v kriminalistice označována jako kriminalistická analýza DNA - metoda identifikace osob podle analýzy úseků DNA v chromozomech, které jsou u každého jedince neopakovatelné a jedinečné. Pravděpodobnost, že jde o biologickou stopu pocházející z určité osoby, při takovémto vyšetření dosahuje zpravidla více než 99,999 %.
Jakým způsobem
DNA (deoxyribonukleová kyselina) je vysokomolekulová látka nacházející se v buněčných jádrech všech organismů. Pro představu lze uvést, že vlákno molekuly lidské DNA, zvětšené na průměr neuvařené špagety, by dosahovalo délky přes 1000 kilometrů, přičemž pro identifikaci osoby stačí 1 až 1,5 metru. DNA je nositelem genetické informace, jsou v ní určitým způsobem zakódované informace o všech dědičných znacích organismu. DNA dvou lidských jedinců je odlišná, kromě jednovaječných dvojčat (ale ani u nich není genetické vybavení zcela totožné). Průměrný počet rozdílů mezi dvěma nepříbuznými jedinci je přibližně deset milionů. Tento fakt byl důvodem zavedení metod analýzy DNA do kriminalistické praxe. V současné době umožňují metody analýzy DNA určit původ biologických stop s takovým stupněm jistoty, jaký poskytují otisky prstů.
V laboratoři
Základní prvky genetického informačního kódu tvoří čtyři oligonukleotidy, označované zkratkami A, T, C, G (adenin, thymin, cytosin, guanin). V molekule jsou spojeny v navzájem se doplňujících párech A-T, C-G. Počet těchto párů u člověka dosahuje přibližně tří miliard. V relativně malém počtu úseků molekuly DNA jsou oligonukleotidové páry seřazeny tak, že jejich pořadí vytváří informační kód - geny. Podle současných odhadů existuje asi 100 000 genů.
Aby bylo možné přesně identifikovat osobu podle malého vzorku DNA, je třeba DNA nejprve rozmnožit. Po ověření, že jde skutečně o lidskou DNA, se vzorek přenese do miniaturní zkumavky se směsí nezbytnou k jeho množení.
Dokonalý zápis
Když tento proces skončí, je DNA obklopena miliardami naprosto stejných kopií. Nepatrná část z nich se nasaje do kapiláry tenčí než lidský vlas, kde se pomocí elektrického pole šroubovitá struktura DNA rozpojí. Na konci kapiláry kříží rozpojená struktura DNA optickou dráhu výkonného laseru a vzniká mikroskopický ohňostroj modrých, zelených, žlutých a červených záblesků, jejichž barvu, intenzitu a délku hodnotí citlivý detektor napojený k počítači. Tak postupně vzniká číselný kód genetického profilu DNA nalezené biologické stopy.
DNA databáze u nás
V současné době se v České republice připravuje zavedení národní databáze DNA. Důležitost této databáze se projeví především u případů, kdy budou zajištěny pouze biologické materiály, ale budou chybět podezřelé osoby, svědci, jiné typy stop, nebo nebudou známy další okolnosti, které by umožnily případ objasnit. Národní databáze DNA bude velmi pravděpodobně schopná dodatečně vyřešit i případy předchozí, což je za dnešních podmínek prakticky vyloučeno. Její působnost se bude vztahovat na celé území České republiky a postupně zvýší, podobně jako již v řadě evropských zemí, pravděpodobnost dopadení pachatele.
BOLEST PRO VĚDU
Fyziologické zákonitosti obnovy papilárních linií byly některými kriminalisty prověřovány mnohdy velmi drastickými pokusy. Například profesoři Locard a Witkovski provedli na sobě řadu experimentů, které spočívaly v tom, že si konečky prstů postupně popálili vařící vodou, rozpáleným olejem a rozžhaveným železem. Potom denně zhotovovali otisky poraněných prstů a zjistili, že po zhojení se papilární linie objevily ve svých původních tvarech. Locard pozoroval také papilární linie dělníků v továrně na celuloid pracujících s acetonem. Prsty dělníků, neustále opalované, měly vždy po zhojení spálenin tytéž obrazce papilárních linií.
